Nakladatelství Lelkárna®

Je to týden, co jsem uspořádala svůj první flamencový ples — zatím největší akci, jakou jsem dosud zvládla zorganizovat. Jelikož nemám žádné sponzory ani dotace, řešila jsem všechno od začátku až do konce sama — program, grafiku, marketing, prostě všechno. Sama jsem celou akci moderovala, sama jsem tam i vystupovala a ještě jsem si stihla občas zatrsat se svým partnerem.

Lidi tančili, usmívali se, plesali, už během plesu za mnou chodili se slovy uznání a já byla šťastná, že oni byli šťastní.

To bylo v pátek večer.

Celou sobotu mi pak chodily děkovné zprávy a já se vznášela na obláčku. Připravila jsem lidem krásný zážitek, vzpomínku, něco, co jim už nikdo nikdy nevezme. Přesně tak jsem to plánovala a chtěla.

Mezitím, co jsem sbírala gratulace za povedenou akci, jsem si vzpomněla na příběh, který jsem kdysi četla — mladá sportovkyně na vrcholu kariéry popisovala, jak vyhrála první cenu. Stála na stupni vítězů, držela pohár a byla dokonale šťastná. Za pár dní ale vystřízlivěla a najednou se sama sebe ptala — a to je všechno…..?

Pro mě byl ples takovou pomyslnou výhrou v mé současné kariéře — bylo tam plno, lidi tančili, bavili se. Dala jsem do toho všechno a vyšla jsem jako vítěz.

Ale jednou výhrou cesta nekončí. A já si uvědomuji, jak pomíjivý je pocit štěstí. A taky, že intenzita štěstí se neměří tím, kolik lidí je zrovna u toho. Přesně den po plese jsem zažila další pocity štěstí, stejně intenzivní, když:

• jsem mohla sledovat svoji dceru, jak suverénně vstoupila na jeviště při divadelním představení

• když si mi mladší syn sedl na klín a stulil se mi do náruče

• když mě o pár minut později radostně opusinkoval

• když jsme s partnerem nakládali bioodpad do kontejneru a potřásli jsme si rukou se skorosousedy na nové adrese

• když jsem po třech hodinách za vydatné pomoci paní uklízečky a Laca konečně kompletně uklidila celý dům, na což za posledních pár dní prostě nebyl čas, a koupelna zářila tak, jako bychom se právě nastěhovali

• když jsem na naší zahradě viděla, že mi vyklíčila semínka, která jsem před dvěma týdny zasadila, a vůbec nevím, co kde vlastně mám

• když jsem žasla nad tvary a barvami tulipánů, které jsem na podzim poprvé zasadila na zahrádku se svými dětmi

• když jsme si večer sedli s mým milovaným, nejlepším a nejúžasnějším partnerem Lacem na zahrádku blízké hospůdky, kde si zrovna přišla zahrát parta folkařů, a já mohla opřít hlavu o Lacova záda, zavřít oči a poslouchat

• když jsme se s Lacem upřímně nasmáli u úplně potrhlého filmu s Bradem Pittem, který jsme před chvílí dokoukali

• když mi během toho filmu vlezla moje kočka do náruče, opřela si přední packy o mou hruď a půl hodiny mi upřeně čučela do obličeje

Tak to všechno jsou střípky, které tvoří můj život a za které jsem vděčná. Ty mě dobíjejí jako baterky a díky nim pak můžu část svého štěstí předávat vám. A protože život není černobílý, musím napsat krátce i druhou stranu — obvykle ten, kdo dokáže vidět a ocenit drobné krásy všedního dne, musí předtím projít zkouškou, která ho to naučí.