Nakladatelství Lelkárna®

Já snad sním, …my doma stále řešíme myčku, to už je jak z Dikobrazu, svého času populárního satirického týdeníku, nebo jako ze špatné komedie. Já snad na to napíšu povídku.

Myčka je nesmrtelná!

Nemyje, neleští, ale nesmí se na ni pronést ani slůvko kritiky. Kdy se stala chyba, nikdo neví, nikdo už jí nevěří, jen náš tatínek kutil. Všichni bychom už ji rádi vyměnili, jen on ne!

Je pro něj prostě V.I.P. jen nevím, čím si to zasloužila, pátrám… ale nenacházím vysvětlení, jak přišla k tomuto vysoce chráněnému postavení. Až na to přijdu, sama zaujmu tuto kýženou pozici, a budu vysmátá a za vodou!

Ale mám obavy, že se mi to nepovede.

A zatím myčka vede…

Je obskakovaná a opečovávaná…

Sotva do ní nandám nádobí a dovolím si ji zapnout, hned přiskáče manžel, a dozvím se, že jsem si dovolila moc…

… to on jediný ji umí správně naplnit a zapnout, takže ji hned přerovnává, mručí a vrčí na ni polohlasně a spokojeně, a očekává, že bude vrkat dle něj, ale ouha, ona stále nepere a neleští, nu… však ona si dá říci… až manžel ještě chvíli, dlouhou chvíli, ji bude přeopravovat a přerovnávat… a hledat, kde se stala chyba?

No, my ostatní to už dávno víme, je jí už skoro třicet let, že?

… asi se jí líbí, jak před ní otec rodu stále už po dva roky klečí, no řekněte, které ženské by se to nelíbilo… zvláště v pokročilém věku!

Tak stále pokračuje naše myčkové… nervy drásající… drama…

… asi zaujmu postoj neutrální a doufám, že se mi to zdaří, neboť moje nervy jsou zase V.I.P. pro mne!

A pak doufám, že i moje ruce, vyschlé a vysušené, dojdou jednou odpočinku, až otec rodu přejde z lásky k myčce třeba zase zpět k mašinkám, bagrům, či motorům a nějaký nárazník v posteli nebo na balkóně mě nebude vzrušovat!

Hlavně, že budu mít novou myčku, a budu si ji smět plnit sama!!!

Neví někdo u vás o nějaké bouračce? Koupím nárazník!

***

povídka z archivu Příběhy jedné ptačí rodiny