Nakladatelství Lelkárna®

Jana šla z práce, v ruce táhla nákup a přemýšlela, co z něj rychle vykouzlí k večeři. Byl slunečný květnový den, jako mnoho dalších před tím. Neobvykle teplé počasí kolem zmrzlých mužů Jana ani nevnímala.
Najednou se zastavila. Pro koho vlastně bude vařit?
Skoro dospělá dcera Ivetka beztak ještě nebude doma, ta večery tráví raději se svým novým přítelem muzikantem a s jeho kamarády. Ani se jí nedivila. Co taky doma? Její táta Radim stále častěji věnoval svůj volný čas nějaké nové přítelkyni a Jana doma chodila jako tělo bez duše a neúspěšně skrývala oči zarudlé pláčem nad rozpadlým manželstvím.
Manželstvím?…
Vlastně už manželé dávno nebyli. Jenže o tom věděli pouze Janiny a Radimovy rodiče, Ivetce nic tenkrát neřekli, vždyť o nic nešlo. Vše bylo pouze formální, kvůli bytu…

______________________

“Janičko, měj rozum, jsme tu namačkaní jako sardinky”, naříkala její tchýně.
“Rozvod bude pouze formalita a jako samoživitelka budeš mít větší šanci na přidělení bytu!”, “a pak už nikoho nebude zajímat, že v něm za čas bydlí i tvůj bývalý manžel. To se stává, že se lidé znovu podruhé vezmou.”
Byla taková doba, byty byly nedostatkové zboží a matky samoživitelky měly větší šanci. I její vlastní matka přizvukovala.
Radimovi se to nejdřív nelíbilo, ale matka, tchýně i Jana ho nakonec přesvědčily. A nakonec znovu nabytá svoboda se mu začala zamlouvat. To ale nikde neroztruboval. Jana chtěla bydlet bez rodičů, mít svou vlastní domáctnost, tak ji tedy má!
A nová svatba? To se jaksi odložilo na později, až k tomu nikdy nedošlo.
Ivetce byly tenkrát pouze čtyři roky, tak o ničem nevěděla. Byla ráda, že měli nový byt a ona svůj vlastní pokojíček. A Jana bydlela v novém bytě se svým bývalým manželem vlastně “na hromádce”.
Za čas se objevila možnost postavit si svépomocí družstevní byt. Radim se jí chytil:
“Bydlíme v nájmu, tohle je příležitost pořídit si vlastní byt.”
Od té doby trávil Radim spoustu volného času na stavbě. A nějak samovolně z toho vyplynulo, že členem družstva se stal on.

Po čase zjistila, že se Radim s rozvodem až příliš brzo skvěle vyrovnal. Jeho časté zálety už byly mezi společnými známými veřejným tajemstvím.
Janě nikdo nic přímo neřekl, litovali ji, ale ona si nemohla nevšimnout jejich soustrastných pohledů.
Začala se známým a kamarádům vyhýbat. Nemohla ty pohledy snést. Stále více se jí do mysli vkrádal pocit, že je Radimovi na obtíž. Stále méně a méně času trávil doma. Nakonec se někde doslechla, že prý má vážnou známost a už se tím ani netají a všude vykládá, že až jejich dcera oslaví plnoletiny, odstěhuje se.
Ivetce bude osmnáct příští týden.

_______________________

Odemkla dveře a zarazila se. Radim byl doma. Stála mezi dveřmi s nákupem v ruce.
“Pojď dovnitř a zavři” řekl Radim a vzal jí nákup z ruky a začal ho uklízet do lednice.
Stála tam jako přimrazená. To už dávno neudělal. Co se najedou změnilo? Že by se chtěl udobřit? Předčasně se zaradovala.
“Co budeš večeřet?”, zeptala se. Vše vypadalo jako dříve.
“Už jsem jedl, sedni si, musím ti něco říct”, přisunul k ní židli. Byl nezvykle pozorný.
Jana se zarazila, něco bylo v nepořádku.
“Jani, určitě se ti už doneslo, že mám novou známost. My dva už spolu stejně žijeme jen kvůli Ivetce, a ta už bude brzy plnoletá. Nejsme manželé, tak to nebude problém.”
“Zapomínáš, že Ivetka neví, že jsme rozvedeni”, vyhrkla Jana a zalapala po dechu. To byl tedy ten pravý důvod Radimovy úslužnosti.
“Je už velká, příští rok bude maturovat, pochopí to, sama má přece taky známost.” Byl s tímto problémem hotový hned. “A navíc bude ráda, že bude mít sourozence, čekáme totiž miminko.”
Janě se zatmělo před očima. Už jen jako ve snách vyslechla, že jistě chápe, že nová přítelkyně s outěžkem potřebuje větší komfort, tudíž se tento byt musí zrekonstruovat, tudíž se ona bude muset vystěhovat. Patří přece Radimovi, sám ho stavěl a členem družstva je on.
“Něco ti seženu, neboj, na ulici nezůstaneš,” řekl smířlivě a bylo vidět, jak si oddechl, že nenadává.
Jana se vzpamatovala a najednou jí popadl vztek:
“Tak lehké to mít nebudeš, já se tak lehce vykopnout nedám, sama jsem ti pomáhala tento byt zařizovat, a to šlo taky z mých peněz!” vykřikla, “já se odsud nevystěhuji, ta coura tu bude bydlet jen přes moji mrtvolu!”
Radim se zarazil a chvíli mu trvalo, než nabyl ztracenou sebejistotu.
“Zapomínáš, že já podnikám a vydělávám mnohem víc, než ty a mám tudíž i peníze na dobré právníky. Nemáš šanci soud vyhrát, buď ráda, že jsem tak velkorysý a nabízím ti jiné bydlení.”
“A ty zase zapomínáš na mého strýce advokáta! Ten mi pomůže zadarmo, ještě se budeš divit!” Jana práskla dveřmi od ložnice a zamkla se.

________________________

Plynuly dny a týdny. Jana přemýšlela, co jí zbývá za možnosti. Musí něco udělat, cokoliv, aby se k ní Radim vrátil. Nakonec se rozhodla. Půjde za tou… ani na jméno jí nemohla přijít, tak ji nenáviděla. Všechno jí sebrala, Radima, rodinu, a teď ještě čeká Radimovo dítě.
A co tomu řekne Ivetka. Bála se, že bude ráda za sourozence, kterého jí Jana nemohla dát. Nejdřív proto, že jí nesloužilo zdraví, a pak již Radim neměl zájem. Začne chodit do nové rodiny svého otce a ta Blanka…brr, úplně se otřásla, jak vyslovila její jméno, to bude její nová matka. Bála se, že Ivetku ztratí, sama je stará a opotřebovaná.

Blanka pracovala v nemocnici, jako sestra. Jana si na ní počkala před vrátnicí, nebylo těžké si zjistit její služby. Tím také zjistila, že už jsou s Radimem manželé. Nažhavilo jí to do běla. Najednou poznala, že už není cesta zpět, a setkání s Blankou už nic nezmění.
Nevadí, alespoň jí řekne, co si o ní myslí, to si za rámeček nedá!
Blanka jí zahlédla pozdě a už se nedalo couvnout.
“Ty couro, to není dost svobodných chlapů, že musíš krást otce od rodiny?” vykřikla Jana.
“Uklidněte se paní Nováková, vždyť víte, že je to všechno jinak. Jste přece dávno rozvedeni!”
Jana se přestala ovládat:
“To jenom kvůli takovým, jako seš ty, se naše rodina rozpadla” křičela čím dál víc a stále více si uvědomovala beznadějnost svého jednání.
A v tom zoufalství se na Blanku vrhla a začala jí fackovat. Pak se zarazila, snad si uvědomila Blančin stav. Blanka prudce oddechovala. Jana se ovládla a rychle odešla, aby neudělala ještě něco horšího.
Doma se rozbrečela.

Jana si utřela slzy a zavolala kamarádce Heleně. Znali se už dlouho. Byla jediná, kdo si o Radimovi nedělal iluze, znala ho od dětství. Radim Helenu neměl rád, věděl, že mu vidí do žaludku.
“Jani, seber se. To si nemusíš nechat líbit. Já už to dávno čekala. Znám Radima, jaký je to sobec. Ale strýc ti pomůže, jen se musíš smířit s tím, že je konec. Jak je na cestě dítě, chlap už se nevrátí. Takovéhle akce nemají smysl.” Snažila se ji přivést k rozumu Helena.
“Já vím, ale nemíním mu to ulehčovat, budu bojovat a pomstím se mu, na to do smrti nezapomene!” jak to ale řekla, cítila, že jí opouštějí síly. “Zítra máme schůzku u něj v kanceláři, chce se mnou mluvit, uvidí, co mu řeknu, to si za rámeček nedá! A taky mám ještě něco v záloze, to se bude divit!”
Helena se trochu polekala jejího hlasu: “Hlavně se uklidni a buď opatrná, nevíš, čeho je Radim schopen”, nabádala ji.

_______________________

Helena položila telefon. Urputnost v Janině hlase jí dělala starosti, takovou ji neznala. Jana byla vždy smířlivá, jako beránek. Helena přemýšlela, o čem se Jana v hovoru zmínila. Nevěděla, co myslela tou zálohou. Rozhodla se, že si pro jistotu s Radimem promluví. Měla o Janu strach, věděla, že je Radim všeho schopen.
“To jsi ty, Radime? Tady Helena. Měl bys na mě čas, ráda bych s tebou mluvila?”
“Jestli mi chceš nadávat, tak to čas nemám, Jana ti už vše vyzvonila, že?” Radim byl na koni.
“Počkej, zpomal, jasně, že jsme spolu mluvily. Radime, známe se dobře, vím, čeho jsi schopen. Jana říkala, že máte nějakou schůzku, či co. Prosím, drž svůj temperament na uzdě, Jana je nějaká divná. Musíš pochopit, že to pro ni není lehké, dej jí čas.”
“Heleno, já moc času nemám, brzy se nám s Blankou narodí dítě. Myslím, že jsem dost velkorysý. Jana se prostě vystěhuje a hotovo! Mám už toho dost! Dělá mi scény, vypadá, jako by se zbláznila. Měla bys domlouvat jí a ne mě! Udělám s ní krátký proces. Buď se vystěhuje, nebo…“, Radim se zarazil.
“Nebo co? Radime nevyhrožuj, mluvil jsi s jejím strýcem? Myslím, že na tebe má něco v záloze, tak si nevyskakuj.”
“Co má v záloze? Vydírat se nedám.”
Nemělo to cenu. Byl rozzuřený a Helena si začala vyčítat, že mu vůbec volala. Pokusila se pronést ještě několik smířlivých vět a položila telefon. Raději zajde za Janiným strýcem.

______________________

Radim seděl v kanceláři a přemýšlel. Zítra večer měl s Janou schůzku, chtěl se ještě naposledy pokusit o smír a o nějaké oboustranně přijatelné řešení.
Zazvonil telefon.
“Ahoj Radime, volám z nemocnice”, Blančin hlas zněl unaveně a slabě. Radim se polekal.
“Blaničko, vždyť už máš dávno po službě, co tam ještě děláš?”
“Nejsem v práci, ale na gynekologii. Začala jsem krvácet, tak si mě tu raději nechali.” Nechtěla ho plašit, ale byla rozhodnutá mu říct pravdu. Věděla, že má zítra s Janou schůzku, tak snad jí domluví.
“Jana mě dnes na ulici napadla. Neboj, nic mi neudělala, bylo to jen pár facek, ale asi zapůsobily nervy, to víš, dobře mi pak nebylo, křičela na mě u nemocnice, že jsem coura…”
Radim se polekal. Co to do té Jany vjelo, takhle jí neznal. Chce snad, aby přišli s Blankou o dítě?
“Blaničko, já hned za tebou přijdu, neboj. Všechno bude dobré, dám to do pořádku, odpočívej.”
Radim položil telefon a zamyslel se.

________________________

Ivetka seděla v klubu se svým přítelem Ríšou a jen napůl ucha poslouchala jeho nadšené vyprávění o novém hudebním nápadu úspěšné začínající kapely, kde hrál.
Ríša vykládal o novém cédéčku, ale ona byla duchem jinde. Stále musela myslet na maminku a na její oči, které v poslední době nějak potemněly. Dříve tak vlídné a radostné, které rozjasňovaly její tvář, byly nyní bez lesku a bez barvy, stále uplakané.
“Ty mě vůbec neposloucháš!” Ríša jí pohladil po vlasech. “Máš starosti? Něco doma?” Věděl, že se její rodiče rozcházejí, znal ji dobře, její citlivou duši, která trpěla rodinným rozvratem více, než bylo zdrávo.
“Maminka je nějaká divná. Vůbec jí nepoznávám! Mám o ni strach.”
Ivetka vzpomínala na uplynulý měsíc, který by nejraději ze svého života vymazala. Ani dlouho očekávaná narozeninová oslava k jejím osmnáctinám se moc nevydařila. Tedy ne podle jejích představ. Rodiče jí sice uspořádali v restauraci velkou oslavu, pozvali nejen příbuzné, ale i Ríšu a všechny kamarády, které chtěla. Otec se praštil přes kapsu. Ale Iveta se z darů ani z oslavy mnoho neradovala. Vše bylo zastíněno rodinným nesouladem, který se vznášel nad nimi jako černý bouřkový mrak. Něco bylo ve vzduchu a ona to cítila. Táta s mámou jí ovšem nezkazili oslavu a vše jí vysvětlili až později, ale Ivetka stejně cítila, že se blíží něco divného.
Teď, když už vše věděla, cítila rozpor ve své mysli. Na jednu stranu velmi litovala maminku, že zůstane sama, na druhé straně se ale velmi těšila na sourozence. Věděla, že to nedokáže skrývat a moc ji mrzelo, že si jejího nedočkavého očekávání miminka všimla i její matka. Zároveň se velmi zlobila na otce, že už maminku nemiluje. Přistihla se, že s ním už nedokáže mluvit jako dříve, že mezi ní a tátu vstoupil jiný vztah, kterému nerozumněla. Žárlila na tu druhou ženu. Prý teď leží v nemocnici, maminka jí nafackovala a ona se zhroutila. To jí také mátlo, její mírná matka a facky? Nerozumněla tomu. Celý její dosavadní svět se zhroutil. Jak se mohli rodiče tak dlouho přetvařovat? Ještě, že je tady Ríša. Má ho ráda a on jí. To je teď její jediná jistota. Ale táta si to u ní nejdřív musí vyžehlit, ať si nemyslí, že mu to jen tak odpustí.

________________________

Advokát Pavel Doucha seděl v kanceláři dlouho po odchodu posledního klienta a přemýšlel o své neteři Janě. Proč si tenkrát nedala říct a vzala si toho protivného mladíka, ze kterého se vyklubal pěkný parchant. Rozmlouval jí to, ale láska je slepá a Radim Novák byl už tehdy šikovný herec. Věděl, jak se zalíbit, takže i Janiny rodiče si ho zamilovali. Říkal sestře i švagrovi, aby si na něho dali pozor, že znal už Radimova otce, a to byl pěkný proutník, široko daleko známý svými avantýrami. Říkalo se, že Radimovu matku přivedl do hrobu.
Nic to nebylo platné.
“No, nevěš hlavu, holka, však já něco vymyslím”, povzbuzoval Janu, když dnes odpoledne znovu plakala v jeho kanceláři. “Ať si Radim nemyslí, že nevím o jeho podvodech na daních. Ten bude platit a ještě bude rád, že to neoznámím na finančáku. Chudá nezůstaneš.”
“Já vím, strýčku, jsi hodný, ale zůstanu sama.”
“Janičko, nejsi přece tak stará, však se ještě najde slušný chlap a lepší, než Novák, uvidíš! Tohle za čas přebolí, no tak se seber!”

Ten parchant Novák se tu dnes taky stavil, divil se, že si to odvážil, to byla docela drzost, myslel si Doucha. Chtěl asi vyzvědět, co mají za lubem. Taky něco mlel o žalobě na ublížení na zdraví.
Musím na Janu dohlédnout, pomyslel si, takové chyby si před soudem nemohou dovolit, aby novou ženu bývalého manžela fackovala.
Ten fakt, že byli Radim s Janou rozvedeni již delší dobu, ho překvapil. Ztěžuje to situaci, ale však on si s tím poradí, není žádný začátečník.

Když se chystal k odchodu z kanceláře, jeho pohled padl na otevřený trezor. Co je to, ksakru, za pořádek? Jak to, že ho sekretářka nezamkla? Musí si s ní zítra vážně promluvit. Že je zamilovaná, ještě neznamená, že nebude plnit své povinnosti!
Přistoupil k trezoru a zkoprněl. Něco v něm chybělo. Měl tam malou pistoli, kterou dříve nosil z bezpečnostních důvodů při převozu peněz do banky. Zbrojní pas sice ještě vlastnil, ale pistole již dlouho ležela v trezoru nepoužitá. A krabička s náboji zmizela také!
Kdo ji mohl vzít? Rychle přemýšlel, kdy trezor otevřel a kdo u něj byl poté v kanceláři. V úvahu připadali tři lidé. Polilo ho horko.

________________________

Na dnešní den obyvatelé malého sídliště na okraji Prahy dlouho nezapomenou. Konečně se něco děje. Na ulici postávají hloučky sousedů a dohadují se, co se vlastně stalo.
“Prý tam bylo krve nastříkáno po celé kanceláři, že to budou vytírat dva dny! Dvě rány do hlavy!” Vykřikoval důležitě domovník.
“Nesmysl, slyšel jsem jen jednu ránu”, oponoval soused z posledního patra.
“Našel ji její bývalý manžel, říkala to bába Fejklová od vedle.”
“Najednou jste všichni chytrý, všichni jste něco slyšeli, ale neoznámil to nikdo.” Rozčiloval se další.
“Lidi, mějte rozum a jděte domů, jen tu překážíte a bráníte vyšetřování!”, zoufale se snažil vyklidit prostor strážník městské policie, který čekal na příjezd pražské “modrparty”, a tušil, že asi dostane vynadáno, pokud se tu bude potulovat mnoho lidí. Měl povinnost zajistit místo činu.
Konečně se dočkal. Kapitán Veselovský dorazil. Byl to vysoký a hřmotný chlap, který svou postavou budil respekt, takže všichni shromáždění čumilové raději sami dobrovolně vyklidili prostor. Strážník si oddechl.
“Pane kapitáne, hlásím, že v domě je zastřelená žena. Zjistil jsem, že se jmenuje Jana Nováková a bydlí zde v prvním patře. Našel ji její bývalý manžel Radim Novák v přízemí ve své kanceláři, kterou si tu pronajímá od družstva. Měli schůzku, ale tvrdí, že přišel pozdě a už ji takto našel.”
“Děkuji. Jdu se tam podívat a vy mi zajistěte svědky, kteří ještě neutekli, zapište jména a zjistěte, co viděli a slyšeli. Pak přijďtě za mnou.”
Kapitán Jaroslav Veselovský vešel do kanceláře, kde již ohledával místo činu doktor Jan Bareš.
“Tak Honzo, co se jí stalo?”
“Vypadá to na sebevraždu. Dle teploty těla tu leží asi hodinu až dvě, maximálně. Má průstřel vcházející pod levým uchem a vycházející nad pravým okem, které to vzalo s sebou.”
“Nechutných podrobností mne ušetři” kapitán Veselovský byl již statný padesátník, ale na některé řeči ve své práci si stále nemohl zvyknout. “Raději mi řekni něco o zbrani, podívej, v téhle ruce ji drží, to byla levák?”
“No, no, snad jsem, Slávku, tolik neřekl. No, manžel mrtvé tvrdí, že byla přeučená z leváka na praváka. Zbraň drží v levé ruce, ale nějak divně, řekl bych nemotorně. Vypadá to na devítku, taková mrňavá pistolka. Kulka vězela tady ve zdi. A dopis na rozloučenou jsem taky nenašel, i když evidentně tu něco psala, tedy jak tvrdí ten Novák, prý byly vytržené nějaké listy z jeho bloku. Tedy nevím, jak to poznal. Ale otisk od propisky, co je na bloku, zda kulka odpovídá zbrani a bylo z ní vystřeleno a jiné další podrobnosti až po pitvě, že, to už znáš.” Zašklebil se doktor Bareš.
Kapitán Veselovský přistoupil blíž a pohlédl na divně pokroucené prsty mrtvé na levé ruce. Konečně si všiml stranou postávajícího muže. Byl bledý jako stěna. Teď se osmělil, a konečně promluvil:
“Pane kapitáne, nemohl bych jít ven na vzduch?”
“Chlape snad se mi tu nesložíte? Pojďte, jdeme ven. Až technici skončí, odneste tělo!”
Radim Novák pozval kapitána nahoru do prvního patra do svého bytu.
“Tady jsme bydleli, bývalá žena tu bydlí s mojí dcerou Ivetou. Byla také doma, když se to stalo.”
“Dobrá. Nejprve mi řekněte v kolik jste přišel a co se stalo.”
Radim Novák se posadil a už vypadal lépe. Byl to vysoký, štíhlý a pohledný chlap, už trochu prošedivělý, ale nejspíš ještě čiperný, myslel si Kapitán Veselovský. Byl to ten typ, za kterým ženské blázní, modré oči, blonďák, široká ramena, svalnatý. Těkal očima, byl celý nesvůj.
“Tedy, já to nechápu, kde vzala zbraň? A taky proč jsem nenašel dopis, který napsala?”
“Počkejte” zarazil ho kapitán, “jak víte, že něco psala?”
“No, já svou kancelář dobře znám, mám tam pořádek a vím, jak blok vypadal, když jsem dnes odpoledne odcházel. Tady je nedbale odtrženo pár listů.”
“Blok si od vás vezmu. Kdo všechno má klíče od vaší kanceláře?”
“No, já, moje bývalá žena, dříve mi pomáhala s účetnictvím, naše Iveta, ta tu občas uklízí, a pak ještě lidi z vedení družstva.”
“To je docela dost lidí. Dobře, tedy, řekněte mi pěkně po pořádku, kde jste dnes byl a co jste dělal?”
“Víte, my se s manželkou, tedy bývalou, rozcházeli, byli jsme už rozvedený dlouho, čekal jsem jen, až dcera dospěje. Jana, jako bývalá, si to asi vykládala jinak, ale já chtěl odejít už dávno. Čekám novou rodinu, jsem znovu ženatý. Jana to nechtěla pochopit, dělala mi problémy, inzultovala mojí novou ženu Blanku, že teď leží v nemocnici a nevím, zda o dítě nepřijde. Tohle je určitě její pomsta, jinak si to nedovedu vysvětlit. Odpoledne jsem byl za jejím strýcem advokátem Pavlem Douchou, který Janu zastupoval. Chtěl jsem se s ním nějak dohodnout, když to s Janou nešlo. Jana se nechtěla z tohoto bytu vystěhovat, i když je můj a já jsem jí za něj nabízel náhradu. Evidentně mi dělala naschvály. Chtěla ze mně dostat asi i nějaké peníze. Myslel jsem, že když se s Douchou dohodnu, tak večer s Janou bude lepší pořízení. Požádal jsem ji o schůzku. U Douchy jsem byl asi ve čtyři hodiny, bylo to zbytečné, pohádali jsme se, nikdy mě neměl rád. Jana tam prý byla přede mnou taky, ale nesetkali jsme se. Já měl pak nějaké obchodní jednání, které se protáhlo, tak jsem se opozdil.”
Novák začal být hysterický.
“Představte si, kdybych nepřišel pozdě, to by asi zastřelila mně,” začal křičet, až z vedlejší místnosti vykoukla ubrečená Ivetka.
“Uklidněte se, pane Novák, a řekněte mi, v kolik hodin jste měli tady s paní Janou sraz a v kolik hodin jste skutečně přišel.” Kapitán Veselovský znal tyto typy velmi dobře, věděl, že většinu emocí hrají, tak zachoval klid.
“Měli jsme se tu sejít v půl sedmé,” řekl už zklidněný Novák, “ale já přišel až v půl osmé, a to už tu ležela.”
“Dobře, ale proč jste se nesešli tady nahoře, v bytě?”
“No, chtěli jsme mluvit o samotě, aby nic Ivetka neslyšela.”
“Tedy, děkuji. Zavolejte, prosím, vaši dceru, rád bych si s ní promluvil.”
Radim se ošíval:
“Nechte ji být, potřebuje se vzpamatovat, zítra to bude lepší.”
“Nebojte se, já jí neublížím.”
Ivetka již otevírala dveře, jako by poslouchala, co si povídají:
“Já budu vypovídat hned.” Mluvila rychle a zadýchaně. “Byla jsem doma, když maminka přišla. Byly asi čtyři hodiny, divila jsem se, že je tady tak brzy z práce, ale řekla mi, že si vzala půl dne volna a byla za strýcem v kanceláři.”
“A jakou měla náladu, nebyla smutná?” Kapitán Veselovský byl překvapen dívčiným odhodláním vypovídat.
“Vůbec ne. Naopak mi připadalo, že je na tom lépe. Myslela jsem si, že ji strýc povzbudil. Říkala, že má schůzku s otcem, a že už ví, jak na něj, že na to nezapomene, a tak něco podobného.”
“A slyšela jste výstřel?” zaptal se kapitán.
“Neslyšela, maminka odešla do kanceláře asi tak v šest hodin, a já si četla a usnula jsem. Včera jsem se dlouho do noci učila. Probudila jsem se, až když tu začal být ruch, co přišel táta.”
Najednou se rozplakala.
“Táta za všechno může, to on je za to zodpovědný.” štkala.
Kapitán jí půjčil kapesník. Radim Novák udiveně zíral na dceru.

______________________

Kapitán Veslovský seděl v advokátní kanceláři doktora Douchy. Měl před sebou starého, unaveně vyhlížejícího muže s hlavou plnou výčitek svědomí.
“Pane kapitáne, ještě včera tady Janička seděla, byla sice smutná, to ano, ale měl jsem ten dojem, že po rozhovoru se mnou se uklidnila. Odcházela a i se na mne usmála. Nemohu uvěřit, že by se sama zabila!” Doucha se rozpovídal:
“Když jsem viděl ten otevřený trezor, hned jsem tušil, že je něco špatně. Ta zamilovaná potvora, moje sekretářka, zapomněla trezor zavřít, když jsem z něj potřeboval vyndat nějaké dokumenty. Měl jsem v něm pistoli i krabičku s náboji, už jsem na ni skoro zapomněl, dnes už ji nepoužívám.”
Kapitán Veseloský zpozorněl:
“Co to bylo za pistoli?” zeptal se.
“Kevin 9mm Browning, taková malá pistolka. A náboje také zmizely! Víte, trezor byl otevřený asi delší dobu. Příležitost vzít z něj pistoli neměla pouze Janička, ale i Radim, a pak tu byla ještě paní Helena, Janina kamarádka. Na to, že není trezor zavřený jsem přišel až těsně před odchodem z kanceláře před šestou hodinou. Pane kapitáne, byla to vlastně sebevražda? Co když jí to udělal Radim?”
“Ještě neznáme výsledek pitvy. Děkuji vám za pomoc.” Kapitán Veselovský se rozloučil. Musí ještě navštívit Helenu, Janinu kamarádku…

___________________________

V kanceláři kapitána Veselovského bylo nahuleno. Kouřil jednu cigaretu za druhou a přemýšlel. Výslechy svědků nezapadly do sebe a přinášely jen další otázky.
Tak například, proč se Radim Novák stavoval u advokáta Douchy, když věděl, že ho nemá rád? Proč do kanceláře advokáta přišla i paní Helena Míchová? Její vysvětlení, že chtěla Janina strýce upozornit na špatný psychický stav kamarádky, nebylo příliš přesvědčivé. Kdo z nich vzal tu pistoli? A kam se poděly náboje? V kanceláři se nenašly.
Pokud pistoli vzala Jana, proč se střelila levou rukou, když byla přeučený pravák? Kam zmizel údajný dopis, který asi Jana napsala, jak tvrdí Radim, jestli je to tedy pravda? Kdo jej vzal a proč? Proč Ivetka tvrdila, že byla maminka v dobré náladě? Byl by Radim Novák schopen vraždit kvůli bytu? A proč Ivetka neslyšela výstřel, když její pokoj je téměř nad kanceláří. Jejímu tvrdému spánku kapitán Veselovský příliš nevěřil.
Další záhadou je čas výstřelu. Sousedé se v uvádění času docela liší. Jeden tvrdí, že slyšel výstřel těsně před sedmou, druhý zase zaručeně slyšel “nějakou ránu” ve čtvrt na osm, další slyšel obě rány. Ale nikdo z nich se neobtěžoval zjistit, co se stalo. Dnes si každý hledí svého. Na to si nikdy nezvyknu, pomyslel si.
Kapitán Veselovský zvedl telefon:
“Myslím, že je na čase, abys mi dodal pitevní protokol, Honzo, nemyslíš?!
“Klid Slávku, zpráva je na cestě k tobě, ale protože vím, že jsi nedočkavý, řeknu ti rovnou, že Nováková zemřela mezi půl sedmou a půl osmou večer na střelné zranění hlavy neslučitelné se životem. Vystřeleno bylo jednou z pistole Kevin ráže 9mm Browning, viděl jsi to, taková malá věcička to je, schováš to do kapsy. Kulka, co jsem našel ve zdi, odpovídá zbrani. Stopy střelného prachu měla na pravé i levé ruce. Zranění ale odpovídá střelbě směrem zleva. Otisky na zbrani byly pouze Novákové. Jsou ale nějak divně rozmazané. A na prstech pravé ruky jsou stopy po nějaké propisce, ale těžko říct, zda se umazala při psaní dopisu na rozloučenou.”
“Řekni mi, Honzo, je možné, že přeučený levák na praváka se střelí levou?”
“No, možné to je. Přeučení leváci píší pravou, ale často ostatní činnosti vykonávají levou rukou.”
Slávek hleděl na zmlklý telefon. Patolog Bareš mu to pěkně zamotal. Zbraň a náboje někdo skutečně sebral v advokátní kanceláři doktora Douchy. Mohla to být Nováková nebo její manžel. Helena mu do toho už nějak nezapadala, ale s Novákem si musí ještě jednou promluvit. Na jednu stranu měl motiv. Potřeboval byt, bývalá žena se z něj nechtěla hnout, byl na ni naštvaný, dělala mu scény a možná kvůli ní přijde o očekávaného potomka. Vymýšlí si nějaký dopis. Ještě se musí podívat na ten blok, co zapomněl v kapse, zda se tam náhodou něco nepropsalo. Dá to technikům. Pak by to byla jasná sebevražda. Jen ho tam pletla ta manipulace se zbraní. Jako by někdo Novákové posmrtně přendával pistoli z ruky do ruky. Novák přece není žádný blbec!

____________________________

Kapitán Veselovský se procházel kolem vody. Chtěl si pročistit hlavu, tak vystoupil o zastávku dříve a šel pěšky.
“Dobrý den, pane kapitáne” uslyšel najednou.
Podél vody šla paní Helena Míchová a kolem běhal rozpustilý zlatý retrívr. Očuchal mu nohavici a nastavil mu ucho k podrbání.
“Jak se jmenuje?”
“Ben. Chodím tady k vodě s pejskem na procházky. Mám řeku ráda.
Tak, jak pokračuje vyšetřování? Už jste Radima zatkli?“
“Vy jste si nějak jistá, že to udělal. To není tak jednoduché. Dobře, že vás vidím, zapomněl jsem se zeptat, zda byla paní Jana skutečně přeučená na praváka?”
“Ano, byla, víte tenkrát se ve školách doporučovalo leváky přeučovat. Myslím, že to nikdo ani neví, jen já a Radim.”
“A myslíte, že by Jana napsala dopis, kdyby chtěla spáchat sebevraždu?”
“Myslím, že ano, určitě by chtěla, aby Ivetka věděla, co se v ní odehrává. Ale dopis si Radim vymyslel, protože to udělal on. Počítá s tím, že klíče od kanceláře má více lidí. Proto tvrdí, že dopis někdo sebral.”
“Radim je možná sobec a máte na něj za Janu pifku, ale není blbec, aby bazíroval bezdůvodně na takovém nesmyslu. Vždyť musí vědět, že si tím sám škodí!”
“Tak já nevím.” Helena se odmlčela a zadívala se na policistu. Docela se jí líbil. Veselovský zachytil její pohled.
“Paní Helenko, jdu zrovna za Radimem Novákem, ale chvíli to může počkat, nechcete mne s pejskem doprovodit na procházce kolem vody?”
“Ráda.”
_____________________

Kapitán Veselovský seděl v jídelně u Novákových a držel v ruce hrnek kafe, který mu Ivetka uvařila. Hlavou se mu honily nové informace, které se dozvěděl od Helenky dnes odpoledne u řeky. Helena, velmi příjemná dáma, svým vyprávěním o Novákovic rodině Slávka zaujala. Někde uvnitř se mu začalo zjevovat světélko na konci tunelu.
Zamyšleně hleděl na Ivetku. Krásné a nevinné holce, žijící dosud, jak si asi myslela, v harmonické rodině, se najednou zhroutil svět. Co lidi neobětují pro pohodlí, myslel si. Příběh s dávným a utajeným falešným rozvodem vnášel na celý případ jiné světlo. Nejen, že děvče přišlo o matku, přišlo taky o iluze pohodového manželství jejích rodičů. Musela si uvědomit, že léta žili v předstírání a mohla se cítit podvedená.
Ivetka znervózněla.
“Chcete mluvit asi s tatínkem, že? Myslím, že přijde za chvíli, víte, on už tady nebydlel, ale teď, co maminka…” zlomil se jí hlas. “Nechce, abych tu byla sama.”
“Já bych raději nejdříve mluvil s vámi. Posaďte se.”
Ivetka si sedla naproti a hleděla stranou z okna. Kapitán Veselovský ji vzal za ruce. Byly celé zpocené a klepaly se jí.
“Podívejte se na mne! Ivetko, vy jste byla na tatínka hodně naštvaná, že? Výstřel jste slyšela. A tak jste šla dolů. Bylo asi těžké najít maminku i ten dopis. Na bloku je propsaný, zbyly tam otisky a vrchní listy někdo chvatně utrhl. Kolik bylo hodin?”
Ivetka se rozplakala.
“Bylo něco před sedmou. Četla jsem si, a trochu při tom klimbala a najednou ta rána! Běžela jsem dolů, dveře od kanceláře byly zavřené, ale já mám klíče, někdy tam tatínkovi uklízím…” selhal jí hlas.
“Bylo to hrozné, maminka tam ležela, v krvi, byla mrtvá, a tam byl ten dopis. Bylo v něm všechno, o tom rozvodu, jak marně pak čekala na novou svatbu, jak jí táta ublížil, a že už nemá sílu bojovat…dostala jsem na něj hrozný vztek.”
“Tak jste vytrhla ten dopis a chovala ho, a pak opatrně přendala pistoli mamince do druhé ruky, nemám pravdu? Také jste sebrala krabičku s náboji, že?”
“Jak to víte? Já… , chtěla jsem ho potrestat. Máma byla tak nešťastná, stále v poslední době plakala, a táta si jen užíval. Ten den byla hrozně zoufalá, ale já vám schválně řekla opak, aby to padlo na tátu. Ale pak jsem slyšela, že vy jste našli pistoli zpět v levé ruce. Jak je to možné? Někdo tam pak musel být ještě po mně?”
Ivetka šla vedle do pokoje, přinesla dva popsané listy papíru se znatelnými stopami od krve a krabičku s náboji. Položila je na stůl.
“Pak jsem se hrozně lekla, někdo v domě na chodbě rozsvítil, tak jsem práskla dveřmi a utíkala rychle nahoru do bytu.”
“To byl ten údajný druhý výstřel, co někdo ze sousedů slyšel” zamumlal si kapitán Veslovský jen tak pro sebe a nahlas řekl:
“Ale víte, co by to znamenalo: Nejen maření vyšetřování, ale hlavně, svedla jste na otce podezření z vraždy! Přece nechcete, aby šel do vězení?”
Ve dveřích se najednou objevil Radim Novák a zíral na stůl, kde ležely zkrvavené listy papíru. Vzal je do ruky a četl. Pak pohlédl na kapitána Veselovského:
“Víte, věděl jsem, že ten dopis existuje, jak už jsem řekl, podle bloku, a taky jsem Janu znal. Hned mě napadlo, že ho vzala Ivetka, má klíče, a zvlášť, když zbraň byla v pravé ruce. Jana psala pravou, ale vše ostatní dělala levou. Bál jsem se, že bude mít Ivetka potíže s policií. Tak jsem kapesníkem opatrně zbraň zase přendal Janě do levé ruky. Myslel jsem, že až se Iveta uklidní, promluvím si s ní a dopis se pak jako nějak najde.”

_______________________________

Helena seděla u řeky a hladila Bena. Smutně naslouchala Slávkovu vyprávění o nečekaném rozuzlení případu ztraceného dopisu na rozloučenou. Slávek se posadil vedle ní. Oba chvíli mčeli.
“A jak jste na to přišel?”
“Nejprve mi byla divná ta manipulace se zbraní. Pak i ta výpověď slečny Ivetky, jak mi rychle chtěla vše říct a nápadně se snažila svalit vinu na otce. A ty údajné dva výstřely, napadlo mne, že by to mohlo být prásknutí dveřmi. A nakonec pak, že nic neslyšela, to bylo nepravděpodobné. Že její otec pistoli zase přendal zpět, jsem jen tak hádal. Byl velmi nesvůj, když jsem Ivetu vyslýchal, vlastně mi to nejdřív ani nechtěl dovolit.”
“Doufám, že Ivetka z toho nebude mít potíže?” zeptala se Helena. “Přestěhovala se ke svému muzikantovi. Mluvila jsem s ním, je to rozumný mladý muž, pomůže jí a já na ni taky dohlédnu.”
“Ten její pokus o svalení viny na otce byl trochu naivní, zapomněla, že na bloku bude otisk dopisu. Napsal jsem do zprávy, že dopis a náboje odevzala dodatečně sama a dobrovolně. Myslím, že každý pochopí, že mohla být v šoku, když matku našla. A ta manipulace se zbraní se dá vysvětlit tím šokem. Zbraň vzala bezmyšlenkovitě do ruky, a pak se polekala a omylem ji vrátila do druhé. A její otec že jí pak chtěl pomoct. Snad se v tom nikdo nebude šťourat.”
Jejich ruce se setkaly na huňatém Benově kožichu.
“Jen se mi nelíbí, že to tak tomu Radimovi lehce prošlo. Já ho znám dlouho, je to proutník.”
Kapitán se podíval na Helenu. Moc se mu v tom rozohnění líbila.
“No, myslím, že na tohle dlouho nezapomene.”