Nakladatelství Lelkárna®

Jsou dny, které nejsou zalité sluncem, kdy mě na chvilku opouští optimismus a spadne na mě tíha života jako zátěžová deka s opačným účinkem. Zahltí, přidusí, zatemní…Snad za to může před-dušičkové období, které vnímám jako čas propojení s mrtvými a celkové zastavení se, rozjímání a s nostalgickou až úzkostnou náladou. Nejraději bych odjela někam daleko, schovala se a nebyla k nalezení. Ve skutečnosti bych však nedokázala opustit své nejbližší a nezanechat po sobě stopy a spálit mosty na prach. Že by pud sebezáchovy či přehnaná odpovědnost nebo závazek rodičovství?

Dítě bez postižení postupně odstřihuje pupeční šňůru a připravuje se na samostatný život, kdy opustí rodinné hnízdo a odletí si založit vlastní v podobě, která by mu měla vyhovovat a bude v ní šťastné. Rodič nově nastalou situaci většinou opláče, zasteskne si nebo dokonce oslavuje. Každý přistupuje k další etapě života po svém a když se nad tím zamyslím, netuším, jak bych se zachovala já. Vím, že bych asi cítila prázdno až pocit zbytečnosti – o koho se teď budu starat? Na koho se budu těšit? Budu ještě pořád ta máma, za kterou děti přijdou, protože chtějí nebo se časem stanu nemilou povinností, která bude v kolonce „to do“ seznamu? Přála bych si a doufala v tu první možnost. Bohužel se to nikdy nedozvím…

Mé dítě mě bude potřebovat, dokud budu dýchat a schopná se postarat. Pouhý dech však nestačí, protože mi často dochází, a přesto se ho snažím obelstít. Jsou dny, kdy si musím přiznat, že už nezvládám víc a zahodit představu dokonalé a perfektní matky, která nosí přetěžký kabát s kapsami naplněné po okraj a nenechá na sobě nic znát. Pohybuje se lehce jako pírko, až má okolí pocit, že se vznáší jako baletka v Labutím jezeře a nikdo neví, že ona cítí, jak brzy padne do propasti někam hluboko pod zem. Usmívá se navenek, aby každého ujistila, že věci jsou v pořádku a s nastavenou samozřejmostí odškrtává jeden úkol za druhým, i když by nejraději propukla v pláč a vyřvala se jako divá zvěř. Jsem postižená nutností dokonalosti, kterou si nesu z dětství jako stín nepřijetí a neustálého dokazování a snažení se. Někdy je těžké porazit vzorce, které se nás drží jako parazit a ohlodávají přesně ta zraněná místa, která bychom potřebovali ošetřit a chránit. Brnění, které stahuje, stlačuje a zároveň poskytuje obranu, bez které by se člověk mohl cítit ohrožený, svlečený, zranitelný…dokonalá metafora stockholmského syndromu, který si (ne)vědomky pěstujeme. Proč se zranitelnost tak obtížně odhaluje? Proč mají některé matky strach ji projevit, aby svým bedrům odlehčily? Matka je symbol výdrže, figura panenky Marie, které je vždy laskavá, přispěchá na pomoc a záchranu, poskytne přístav bezpečí… v její náručí se všechny strasti a starosti rozplynou a její láska je odpovědí. Mnohdy na úkor sama sebe a pohřbení svých potřeb. Ona musí skálopevně držet, vždyť přece každý ví, co se stane, když se nezajištěné kameny valí ze srázu nezadržitelnou rychlostí. Matka nesmí padnout. Matka je nezlomná!

Já však chci rozbít svůj obraz dokonalosti, který mě vysiluje, ale bojím se, že budu méně… že ztratím kus sebe, že se vzdám… že se částečně zruším. Zranitelnost nahání hrůzu, protože je odvážná a odvaha obecně děsí. Být zranitelný znamená být sám sebou, přiznat sobě a ostatním, že mám právo na „ne“ a že i já jsem jen člověk, na kterého je všeho moc… Postavit se za sebe a z plného hrdla zakřičet DOST! To je hrozivé, neočekávané a přináší s sebou nejistoty, což narušuje stabilitu. Občas se však i samotná Země musí zatřást či vysoptit, aby se opět poskládala. Přála bych si, aby nebylo potřeba tak výrazných emocí, aby postačil pohled, který by beze slov vyřknul přání.

Manžel dostal pozvánku na školní sraz a přesto, že váhal, zda odjet na celý víkend pryč a mě nechat s Moni samotnou, s nadšením jsem mu sdělila, že má jet a užít si… že jeden víkend, dva dny, mě neskolí a bude to na pohodu. Jak umím být bláhová a jak si krásně nalhávám… nebo spíš odmítám připustit, že tak velká pohoda to nebude. Do diáře jsem si nalepila obrázky s knihou a čajem – myšleno, že až uložím dceru, tak se natáhnu na gauč, přikryju dekou, v ruce budu držet buclatý plecháček s bylinným té a natáhnu se po své knize, kterou už mám pár měsíců rozečtenou. Představu mám zapsanou, tudíž se počítá. A ty nálepky jsou tak krásné, že podtrhnou zbožnost niterného přání. Já si to umím udělat hezké, v hlavě a ve snech. Nastala zkouška ohněm, kdy manžel šel na setkání s bývalými kolegy, které jsem taktéž radostně podpořila. Ano, jsem přející a co se může stát za jeden večer? Péče o dítě, uvařit večeři, udělat si přípravu do práce, poklidit… brnkačka, kterou dám levou zadní.

Monička přijela svozem ze stacionáře dobře naladěná a vysmátá. Jelikož bylo venku ještě slunečno, nachystala jsem nám svačinu na terase a necelé dvě hodiny jsme se kochaly výhledem do zahrady. Nedošlo mi, že poté začne honička, ale to jsem v tu chvíli netušila. Zpětně jsme s dcerou strávily krásný společný čas, i když jsem pobyt venku protáhla. Když se začalo pomalu stmívat a ochlazovat, šly jsme dovnitř. Z jiné místnosti jsem si převezla zvedák, abych Moni vyložila na zem v obývacím pokoji. V ten moment jsem si všimla, že je celá pročůraná a nasákl by vak, tak jsem se rozhodla, že ji stáhnu z vozíku ručně. Vždyť váží jen 68 kilo… Žena má zvedat do max dvaceti kil, ale na to si nehraju. Pečující osoby často popírají fyzikální zákony a svými výkony by se mohly zapsat do Guinessovy knihy rekordů. Škoda, že si své počiny nezaznamenávám, sice nevím, co by mi zápis do knihy přinesl, ale na tom nesejde. Ocenění? Kéž by… Dítě jsem úspěšně stáhla, div jsem ji nezlomila nohu, jak se zachytila mezi popruhy. Víte, že výměna kol závodů F1 trvá do max dvou sekund? Já tak hbitá nejsem, ale v rychlosti přebalování bych možná prvenství obdržela 😊. Navíc nemám pomocníky. Mít na každou končetinu jednoho člověka, tak jsme hotovi za sekundu! S funěním jsem Moničku oblékla do čistého a spustila pračku. Přišla jsem zpátky do pokoje a spatřím tmavý pruh na žíněnce, na kterou jsem zapomněla dát sací podložku, v domnění, že je dcera již vyprázdněná. Ta se na mě s úsměvem a vřískotem podívala, kopala rukama nohama a nadšeně zadečkem vrtěla do nasáklé žíněnky. Ihned jsem pod ní vsunula podložku a započala novou výměnu. V pořadí třetí pračka dne musela čekat, až dopere předešlá. Během devadesáti minut jsem uvařila jídlo, vyvěsila prádlo vyprané z dřívějšího odpoledne, poklidila nezbytné a dítě opět celé převlékla. Zdá se mi, že pleny s extrémně silnou savostí zcela nesplňují normy a ptám se, kde se stala chyba? Že by i mé dítě popíralo nějaké zákony? Faktem je, že má Moni v zálibě stočit nohy skoro až za hlavu a vrtět prdelkou tak, že z dobře nasazené pleny se rázem stanou zařezané kalhotky brazilského střihu bez jakékoliv odolnosti. Na tuto flexibilitu těla není výrobce připraven.

Po celkovém vyčerpání mých sil a snahy dokončit více úkonů najednou (krmení hladového dítěte, hlídání pleny, vystřihování obrázků na hodinu angličtiny pro děti, nezapomenout se rovněž najíst a dát granule psovi, který přešlapuje, neboť budík v jeho hlavě drnčí a hlásá značné zpoždění), volám muži, jak to vidí s příjezdem domů. Už je na cestě a pokud je jeden večer nad mé síly, tak zřejmě ten plánovaný víkend bude za hranou a sraz ruší. Nestíhám doposlouchat a přebaluju popáté. Manžel dorazí s přátelským pozdravem, mezitím co mi visí ve zvedáku Moni mezi dvěma místnostmi a na svého milého pohledím zrakem jednohlavé saně těsně před porážkou. V ložnici dcery zjistím, že jsem zapomněla povléct postel a naštěstí přebírá šichtu můj zachránce a já se doplahočím do koupelny, kde se svléknu, usednu do vany a rozpláču se. Pavel na mě zavolá, že teda ten sraz ruší a že zruší i jiné aktivity, které má v týdnu a já ve vzteku a frustraci navrhnu, že by měl raději zrušit celý život. Odvětí, že nechápe, proč volím tak silná slova, ale já se na odpověď nezmohu a pouštím na sebe silný proud vlažné vody. Nechci už nic slyšet, nemám energii reagovat, nevím, co říct… vím jen to, že potřebuju být… nadechnout se, vnímat kapky na svém těle, provonět se a zavřít oči.

Jsou dny, které nezakončím, jak bych chtěla a musím slevit. Přiznat si, že podobných dnů bude přibývat. Dovolit si nedokonalost. Být zranitelná. Nebát se nepochopení a odmítnutí. Postavit se za sebe. Překonat pocit selhání. Vzdát se mylné představy, že musím vše zvládnout. Nevzdát se sebe. Nerušit život. Hrát, jak nejlépe umím s vědomím, že i v hromádce přibývajících Černých Petrů mám ještě dostatek es a žolíků… Vzpomenout si na ně a včas je vytáhnout.