Nakladatelství Lelkárna®

S každoročním příchodem jinovatky na trávě, zkracováním dnů, odletem ptáků do teplejších končin, kde se podávají barevné drinky s paraplíčkem a opravdovou plastovou slámkou, a po odvysílání nejnovějších záběrů z každoročního dehumanizačního masakru z amerických obchoďáku – aka Black friday – si uvědomím, že je to tu. Zima.

Pro nás, civilizací zhýčkané evoluční tragédie, se nic moc zásadního nemění. Pravidelně proklínám historické centrum Prahy, které průběžné v propagačních článcích hlásí, jakže postupně nahrazuje asfaltové chodníky za krásnou historickou dlažbu z kamenných kostek (která je sice možná krásná, ale taky klouže, že by se na ní po prvním dešti daly z fleku pořádat závody jamajských bobů a o situaci při námraze ani nemluvě). Další nástrahou pro chodce, vycvičeného k proskakování mezi psími výkaly a kung-fu úhybnými manévry mezi rozjíždějícími se tramvajemi, jsou bílé pruhy na přechodu. Netuším, jaká vesmírná NASA technologie byla použita při vyvíjení této barvy, ale bez ohledu na míru infantilnosti musíte hrát hru „kdo šlápne na bílou, utone v bažině/lávě/moři plném žraloků/krokodýlím žaludku. Když se totiž vaše neopatrná podrážka vyskytne nedopatřením na onom bezbožném nátěru, okusíte v příštím okamžiku chuť dlažby s její sofistikovanou strukturou vlastním patrem. Protože v mém případě pochroumaný prstík nebo zápěstí znamená půl roku bez práce a existence na lodních sucharech, používám důchodcovské řešení reklamně zvané „nesmeky“. Velmi triviální napodobenina horolezeckých maček, přizpůsobená pro použití českými důchodci na českém chodníku. Při sprintu k nejbližšímu supermarketu s mlíkem v akci je totiž zcela kritické mít slušný odraz od ranní námrazy. Vedlejším efektem pak je, že každý krok na jakémkoliv povrchu neuvěřitelně chroustá a jste-li nuceni vstoupit do dopravního prostředku nebo budovy, budete znít jako stepařská škola v epileptickém záchvatu. Vlastně vím, jak se cítí westernový husťák, klepající při každém kroku o podlahu salonu svými ostruhami. Jako debil.

V tramvaji se sice přes vrstvy vlastních i cizích oděvů, pro jednou nemusíte fyzicky dotýkat cizích zpocených těl (pokud vás zrovna navhlej Vilja nerajcuje), ale zase dochází k poměrnému zmenšení už tak kriticky nedostačujícího životního prostoru a hrozí zadušení prošívanou bundou spolucestujícího (takhle se cítí želvička v oceánu, dusící se igelitkou). Příštích třicet minut cesty MHD pak trávíte v nelítostně se zvyšující fyzické teplotě bez šance úniku. Na oknech dopravního prostředku se přitom pozvolna sráží dech cestujících a mozek běžného germofobika rozvíjí teorie o kurva viditelné kapénkové infekci. Ty kapky se totiž rýsují přímo před vašimi zraky na oknech a s železnou pravidelností do nich někdo prstem nakreslí piču.

Všechna potenciální traumata z teplotního poklesu pak ale vyváží papírový, pomalu se rozkládající papírový kelímek s v mikrovlnce ohřátým džusem, centimetrovou vrstvou nerozpuštěného cukru krystal na dně a podmírečným panákem tuzemáku za v bratru lidových 120 káblí, obchodně nazvaný „domácí turbo mošt“ ze stánku před Hlavákem. Naše civilizace nám poskytuje veškerý komfort od skleníkových plastikových rajčat bez vůně a zápachu uprostřed ledna ve dvě ráno, (přesně ten správný čas na trochu té beztvaré hmoty!) (Jsou rajčata potomky dřívějších rajčat, která pro věčnou slávu, bohatsví a fyzickou krásu zaprodala svou duši temnému démonu a nyní existují již jen jako vyprázdněné, esteticky dokonalé tělesné schránky?!?! Možná to bude moje nové náboženství!) až po teplo domova, poskytované lokální spalovnou, která se tyčí za panelákovou výstavbou jako obří moloch, memento mori vašich děravých ponožek, banánových šlupek a salátu, bídně zhynulém v zadním koutě vaší ledničky. Absolutní konec pozemské pouti. Pozře vše, co jí nabídnete a veškeré odpadní fekálie znovu prožene vašimi topenářskými i plicními trubkami. Nikdo neví, co se stane až jí nebude nabídnuto dost obětin (to bych taky asi zařadila k rajčatovému kultu) .

Když ale procházím tou vše pohlcující temnotou, patřičně rozradostněnou blikajícími girlandami vánočních ozdob, musím se ptát, co naši předkové v těchto trudných časech? Nemyslím středověké chudáky, kteří se tiskli k domácími dobytku o něco více než obvykle, protože tentokrát nabízel krom sexuálního povyražení i tělesné teplíčko navíc. Myslím opravdu počátky pospolité zemědělské společnosti, kdy hóch budovy byly postavené z vepřovic a ostatní klacků, pomazaných bahnem, uprostřed se kroutil dým z ohniště a když jste šli udělat bobek za barák, byla šance cca 1 ku 10, že se vás pokusí dostat smečka vlků. Chápu, že tito dobří (a špinaví) lidé nebyli tak zhýčkaní jako my. Například je vůbec nerozhodila nefunkční nabíječka ani odrostlé umělé nehty, ale stejně to muselo být nesmírně krušné období, které dělilo zrno od plev a děti s podvýživou, kurdějemi a svrabem od dětí s podvýživou, kurdějemi, svrabem a úplavicí. Byli jste někdy v nedávné době někde v lese? A viděli jste tam něco k snědku? Potkala jsem pár mrazem pobitých šípků a jednu proklatě rychlou sýkorku a mám nepříjemné tušení, že to by mě čtyřmi měsíci chladu, zoufalství a hladu neprotáhlo. A protože tito dobří lidé neměli ani solidní osvětlení, hádám, že většinu svého času trávili napůl v hibernaci, zahrabaní pod hromadou jakéhokoliv výhřevného materiálu. A zde se tážu já, proč po tolika letech vývoje inteligentní technické lidské civilizace k pokroku a světlejším zítřkům, si nemůžeme dát zimní prázdniny s čtyřměsíčním šlofíkem, no?

Na závěr jeden zábavný, přírodovědný fakt. Když se medvědi ukládají k zimnímu spánku, sežerou větší množství vlastních chlupů, aby se jim udělal v zadku špunt a oni si tak ve spánku nepodělali svůj brloh. První věc na jaře pak je, že se musí „odšpuntovat“. Doufám, že nyní už představu prvního medvědího jarního káka nikdy nevytěsníte z hlavy.

Čaudy!