Nakladatelství Lelkárna®

Stává se vám také, že když dojedete na nějaké místo, máte pocit, že tady jste doma? Říkejme tomu volání duše, zapouštění kořenů či niterní srdcová záležitost. Za svůj život jsem cestovala hodně, žila v různých zemích a bylo pár lokalit, kde jsem se cítila hezky a vnímala silnou energii. Možná jsem nyní více vědomá, protože až s věkem přišly tyto dojmy, předtím jsem podobně intenzivní zážitky nemívala. První zachvění, že prožívám výjimečnost okamžiku bylo v oblasti Orlických hor, a především v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Bylo to krátce po úmrtí táty. Seděla jsem v prostřední lavici a pozorovala prosklenou střechu, poletující vlaštovky, které celé atmosféře dodávaly až magický nádech a uvnitř jsem měla zvláštní klid. Strávila jsem tam skoro dvě hodiny, zapálila svíčku se záměrem a odevzdala otěže, které mě již dlouho stahovaly a nesloužily k žádnému užitku. Odcházela jsem smířená, lehčí a jako po zpovědi, i když jsem na žádné nikdy nebyla a ani nejsem věřící. Kostel si mě však svou nenaléhavostí a čistotou získal a celý jeho prostor na mě zapůsobil svou neskutečnou silou.

Podobně tomu je, když jezdíme do lázní a konkrétně Františkových. Malebné městečko v zeleném ráji lesoparku, s rovnými cestičkami a krásně upravenými záhony, kde jsme letos objevili novou rostlinu – krásenku čokoládovou. A víte, že opravdu voní po čokoládě? Promněte okvětní lístky mezi prsty, zavřete oči a pozor, ať si neukousnete prst, neboť si vskutku budete myslet, že čicháte k mléčné čokoládě… Jako doprovod vedle zpívajících ptáčků se ozývá všudypřítomný vodní tok – z pramenů, bublajících vřídel anebo tryskajících fontán. Ty obzvlášť hypnoticky sleduje naše Moni a vydrží pozorovat hodiny rytmicky padající vodu. Letos jsme ve Františkových lázních strávili 12 dnů, a nejen díky bezbariérovosti si užili vycházky s Moničkou na vozíčku. Byl to významný pobyt i proto, že jsme právě tam mezi fontánami oslavili její 18. narozeniny a přesně v 10:15, kdy se narodila, předávali pugét osmnácti růží za jemného šumu vodního orchestru. Byl to kouzelný okamžik, kdy mi začaly slzy stékat z očí zcela spontánně a samovolně. Den poté jsem si během dceřina dopoledního spánku sama zašla k Stanislavovu pramenu a nechala se zlákat přítomným bytím.

Zahleděla jsem se na fontánu, ukotvila svůj posed na lavičce a opět přišel ten závan, že sem patřím. Vlastně to tak mám pokaždé, když tu jsme na pobytu – má duše ožije a už po prvním dni vnímám pokojný vnitřní klid a ticho. Napojím se na sama sebe díky přírodě, která mě úplně pohltí. Ručičky na hodinách života se zastaví nebo je vůbec neslyším. Plynutí bez času, který nám za jiných běžných okolností při každém tik tak odečítá vteřiny, minuty, hodiny… Neúprosně a bez smlouvání odbíjí jeden okamžik za druhým a ručičky se tlačí jedna přes druhou jako by spolu závodily, která bude v cíli první. Neustálá upomínka, že se nedají zachytit ani zastavit. Polapené v ciferníku jako těch dvanáct teček, které nemají úniku a čekají, až se jich dotkne další hodina v přesné pravidelnosti.

A přesto…

na tomhle magickém místě zažívám chvíle bezčasu. Jako bych z toho ciferníkového koloběhu vystoupila a šla mimo zaběhlý časo-prostor. Řídím se podle větru, cestování mračen, které udávají směr a slunce, které krajinu postupně odkrývá a zakrývá. Možná je to tou vodou, prameny, jak vyvěrají ze země – živlem, který čistí, živí, chladí i smývá či zaplaví. Prameny, jež některé tečou silným dychtivým a nedočkavým proudem, aby svůj žlábek horlivě naplnily až po okraj. Jako dusot nespoutaných zběsilých koní prohánějících se po lukách a polích svobodně a divoce. Jiné kapou pomalu, pomaloučku, že si každý na naplnění svého pítka musí počkat. Tečou si líně a nespěšně – kap, kap, kap. Občas se tok pozastaví a zase po chvilce se vodní zdroj obnoví, stále v tom svém loudavém tempu. Prameny si určují svá vlastní pravidla, svou časomíru, zcela oddělené od jiných měřítek. Já si tak také připadám, když svou pozornost na ně zaměřuji – odpojená od každodenního běhu v opojném plynutí beztíže. Jako bych se vznášela na svém soukromém obláčku, který si pluje bezcílně, ale posouvá se po své vlastní ose. Nehledí na žádné světové strany, nedbá hranic – je toto svoboda?

Voda mě fascinuje. V horku příjemně zchladí a osvěží a sledovat kaskádovité vodopády je snad jeden z nejkrásnějších útvarů, co Matka příroda vytvořila. Nebo koukat na fontánu, jak z ní tryská voda a maluje na hladině koordinované obrazce podobné ladným a dokonale sladěným pohybům baletních tanečníků. Jemně chvějící se vlnky, které se třepotají jako natažené piškoty v pas de deux, se spojí v malé kroužky, aby se posléze rozprostřely do objemných obručí, jako když baletky divákům vystavují na odiv své nadýchané sukénky. Vedle šumu vody se spustí šustění listí a snažím se zachytit jejich důvěrné předávání zpráv a intimní doteky větví. Vzdálené i blízké švitoření ptáků, kteří se navzájem překřikují jako na arabském tržišti. Splynout s přírodou a stát se její součástí – obejmout strom a nechat se do něj vtáhnout přes voňavou kůru a pevný kmen, lehnout si na trávu a propadnout pod zem do vláčné půdy, natáhnout své paže do víru větru a nechat se odletět, zaslechnout hřmění blížící se bouřky a beze strachu zůstat. Neutíkat, dopřát si zažít věci jinak… překvapeně, neplánovaně, zaskočeně, volně… Nechat se naplnit blahem a zůstat ve svém Doma.