Nakladatelství Lelkárna®

LPĚNÍ NA MINULOSTI

Není snad většího protikladu k tomuto svěžímu jarnímu období než uvězněná zatuchlá minulost v našich myslích. Naším systémem by měla proudit svěžest a místo toho v něm pro nastřádané křivdy a neukončené příběhy není k hnutí. Pojďme tomu tedy tento měsíc učinit přítrž.

Pětka Vody je ve skrze zahlcující. Nějak se stalo, že jsme si svou vnitřní, a často i vnější, krajinu zaskládali věcmi a příběhy, které nejsme ochotni ani užívat a žít, ani jednou pro vždy odložit. Důvodů, či chcete-li vrstev, je hned několik, ale všechny mají společného jmenovatele, a tím je strach.

Držíme si věci a minulé situace v paměti proto, protože máme strach, aby na ně nebylo zapomenuto. Jednak proto, že obsahují křivdu a něco v nás trvá na nápravě a druhak proto, že to bylo tak krásné, že věříme, že už to nikdy nezažijeme. A tak neustále dotujeme vyčpělé vzpomínky, a to nám ubírá energii pro vytváření si nových zážitků. Lpění na minulosti je symbolem postoje, kdy odmítáme opustit i odpustit. Obklopujeme se odžitou a nefunkční energií se silným vnitřním přesvědčením, co kdyby se to ještě hodilo. Čímž se neustále ujišťujeme, že nic nového už nepřijde a nenastane.

A tak využijme blíženecké svěžesti a udělejme si pořádek venku i vevnitř. Nás systém i vnější prostředí potřebuje pořádný průvan, až to bude lítat – oblečení ve skříni, které pořád čeká až zhubneme do své středoškolské postavy, šuplíky plné papírů k přečtení i popsání, spíž naditá ingrediencemi, ze kterých už nikdy neuvaříme. To všechno zaplňuje prostor a my se pořád divíme, proč nepřichází to nové. Inu, protože se nám do toho přecpaného systému i domova nevejde už ani píď.

A co se stane pak? Pak přijdou na řadu staré křivdy a neukončené příběhy, chápejte, tedy příběhy, které nedopadly podle vašich představ. Smiřte se. Ano, někdo vás zranil, ale než pořád živit tu vyčpělou smyčku, raději se jednou pro vždy postarejte o tu svou otevřenou emocionální ránu. A než si hýčkat lapače prachů z letních destinací, raději si naplánujte novou dovolenou.

Až to všechno propustíte, zastavte se a uvědomte si, jaké to je, chvíli stát s prázdnýma rukama. Možná to je to, čeho jste se báli celou dobu, před tím jste totiž drželi aspoň něco. Konečně se ale můžete dotknout větru a vaše ruce i celý systém má dostatek volného prostoru přivítat něco nového, svěžího.