Nakladatelství Lelkárna®

Upustím si tu další z jemných, malých hejtíčků.

V rámci předfiltrovaného obsahu sociálních sítí fasuju pravidelnou dávku umča produkovaného jinými, mně zcela neznámými autory. Nějakou dobu jsem se pokoušela můj algoritmus přesvědčit, že tím pravým, mému srdci blízkým obsahem jsou grafitty a streetart, leč nepodařilo se (stejně jako s mou kariérou v tomto bohulibém odvětví; jednak jsem nikdy neměla tolik času experimentovat s 5475 typy trysek na sprejích a hlavně fakt tragicky pomalu utíkám). I tak jsem ale nemálo vděčná za to, že jsem konečně z větší části přestala být cílovkou pro obsah typu „svatby /těhotenství/ podvádí mě můj manžel, který je mým bratrancem s mojí matkou a sestrou“? Ve výsledku vídám prostě nějaké relativně náhodné umčo. A zde přichází hejtíček. V rámci wow efektu a snahy o zaujmutí publika, totiž tvůrci opustili jednoduchou a přímou premisu a to udělat „popiči masterpiece“ a ve významném procentu přešli k myšlence, že wow a kulervoucí musí být i proces tvorby. Pro mě, jakožto člověka, co se s nějakou pomyslnou zručností chápe uměleckého náčiní (jakoby mám na to výšku) je zajímavé i bohapusté máchání štětcem, namočeným v barvě, pod specifickým úhlem a přítlakem, ale pro většinový divácký plebs, který neudrží pozornost déle než tři vteřiny, pokud v záběru nejsou ňadra, to je zjevně výsostně nedostatečné. Lid si žádá chléb a hry a občas taky střeva ven.

Rovnou tu zcela opomenu tragickou kategorii malování penisem, prase s kopýtky od barvy a extrémně talentovaného malíře orangutana Fandu, kterými svou tvorbou plně kryje financování celé ZOO včetně přilehlého kasina a Coco stripbaru. Úplně stačí ten virální zbytek.

Malba nemůže začít ničím tak triviálním jako náčrtek nebo podkladová barva, to by bylo tragicky neuspokojivé a málo dramatické. Zahajuje se ideálně kýblem barvy mrštěným přes plátno (pokud se algoritmus smiloval, tak to není plátno ale kus zdi, ze které průběžně opadává omítka). Hned po prvním zásahu pětilitrovkou barvy se odloupne solidní kus, který dopadne na zem jako kus čvachtavého želé s vlastním názorem. Vše je cca 10x zrychlené a podkreslené rytmickou odrhovačkou, která bude ještě další dekádu oblažovat srdce štamgastů v nonstopu čtvrté cenové kategorie, po odlepení očního víčka od barpultu. Následuje několik dalších ochvístnutí zdi/plátna jinými kyblíky s barvou, pár ostřelů aerosoftovými pistolemi, přetření celého tekoucího blitkomazu mopem a pár, dle všeho náhodných, tahů štětcem. Pak mistr obraz obrátí hlavou dolů (v případě zdi aspoň přetočí kameru) a užaslý divák, který si až do této chvíle kochal akcí „jak zlikvidovat půl skladu prodejny Barvylaky pod tři minuty“ náhle užasle zjistí, že se kouká na nadživotní portrét Maryllin Monroe. Ideálně pak kamera ještě trochu popojede, abychom pochopili že celou tu akci prováděl mistr nohou. Levou.

Proč nám nemůže stačit to, že maestro prostě vyšvihne solidní obrázek?

A když už jsme u toho, ráda bych poodkryla roušku tajemství a vyzradila vám, že většinu hezkých obrázků zcela překvapivě nemalují dvacetileté blondýny v extrapřiléhavém a dokonale sladěném domácím kompletu. Taky u toho většinou nejsou polonahé (zde nechám prostor pro úžas) a navíc nemají ani perfektní manikůru. Tedy, kdysi jsem něco patlala doma v plavkách, protože bylo opravdu nechutné horko a musím konstatovat, že drhnout si Solvínou barvu z pupíku není zdaleka tak erotická akce, jak by se mohlo zdát. A co se týče umně naaranžovaných „tvůrčích zátiší“ s esteticky seřazenými nádobami se štětci, tubami barev, pastely, naaranžovaně „zapatlaným“ nábytkem a svěžími pokojovými kytkami… tak z kytek se ta barva Solvínou myje taky pěkně na hovno. Mezi námi děvčaty, na vytírání štětců používám namísto sladěného lněného plátna z ekologického zemědělství babiččiny vyřazené kalhotky. Babička jen tak něco nevyřadí, takže tohle je materiál, který přežil obě světové války, počalo se v něm několikero generací dětí, poté koček, poté myší a následně svrabu, dále se s ním nějakou dobu mylo nádobí a vytírala prkenná dřevěná podlaha. Ale ten potisk růžiček přežije ještě celou tuhle planetu, až dojde ke konečnému zúčtování lidstva Skynetem, který už bude mít těch uměleckých kravovin fakt dost a nahradí nám tuhletu naši vyumělkovanou realitu Da Vinciho Poslední večeře, kreslené nohou se zavazanýma očima, rovnou umělou realitou. V té nejenže budeme moct dělat světové umčo v dokonalé bílé teplákovce, ale rovnou ho budeme moct tvořit dvanácti prsty s luxusní francouzskou manikůrou!

(Tím koncem jsem se pravda nechala trochu unést, ale zrovna můj vlak projíždí lokalitou severomoravských bronfieldů a tady to teda už jako po Konečném dni zúčtování dávno vypadá).