Nakladatelství Lelkárna®

Sama tenká má samotenka, kdepak jsi schovaná? Na stromě, parapetu?

Potkala jsem ji jednou v lese. Stála tam u pramene a vlévala do něj směs, kterou pro ni namíchala její sedmiletá vnučka, kterou přesvědčila o důležitosti ničení životního prostředí. Kandidátka, pojďme jí říkat Máša, slyšela o Green Dealu a rozhodla se, že se s ním musí něco dělat. Takhle nám lháti, prohlásila u televize jedíc rohlík s bramborovým salátem. Seděla tam na růžovém gauči, který jednou našla u popelnice a v oblečení, které její dcera už nechtěla – třpytivá černá blůza a fialové tepláky s rozbitou gumou. Hoví si na svém prosedělém místečku a rohodla se, že už je na čase vzít věci do vlastních rukou, když jsou ekoteroristi, tak musí být i antiekoteroristi.

Máša byla a řekla bych, že bude osobou, která nenávidí. Nenávidí své sousedy, protože si povídají moc potichu, takže je nemůže šmírovat. Popeláře, protože ji ruší při sledování ranního pořadu o všech hrůzách světa, 2. díl, 3. vydání. Všechny tyhle nenávisti má i ke svojí kočce (smrdí a musí vynášet její záchod), k jídelním stolům (zbytečnost), koberců, lampám (kradou jí peníze), k vaně, způsobují její zapšklé vzezření podtržené úšklebkem na tváři, který už neumí vrátit zpět.

Tak si tak pochoduje skrze svou malou obec a vykonává malé akty anitekoterorismu. Vyhazuje odpadky z popelnic, do plastů hází papír, vodu z nádobí vylévá do potoka, dokonce se začalala angažovat v regionální politice, kam chodí ve svých nejlepších šatech, úbor z fabriky, aby všichni věděli, že pracovala rukama.

Avšak nenechte se ošálit! Naše paní antiekoteroristka bohu díky, díky svému škudlení se stala ekologickou. Ne jen že nenakupuje nové věci, nádobí nemeje jarem, takže voda z potrubí se vrací zpět do přírody, čistá. Oblečení od popelnice? Lépe už to nejde.