Nakladatelství Lelkárna®

Přátelé,

potřebuju upustit páru a tak vám budu vyprávět o lidský důstojnosti a její ceně. O ceně lidskýho života a zdraví.

Tohle dost souvisí s listopadovejma příspěvkama “Jak se nedostat na JIPku”, který jsou u mne ve skupině a začala jsem je postupně dávat i na web.

Kdo mě čtete, víte, že ty příspěvky jsem psala jako formu psychohygieny, protože “kdyby” není. Neexistuje. Dvě nejpitomější prohlášení jsou “kdyby” a “až”. Ani jedno není a nefunguje.

Takže my jsme teď se seniorem v “tady” a “teď”. Neúnavně mu sháním odlehčovací služby a trvalej pobyt v domově seniorů, protože na doma to není a už nikdy nebude.

Kdyby… “Kdyby” není, kušuj.

Lidská důstojnost je nesmírně křehká a čím jsme starší, tím je křehčí, až z ní je jen peříčko, který se dá sfouknout z dlaně.

Teď si to neumíme představit, protože jsme zdraví a při síle. Ale každej lev jednou dojde na konec svýho teritoria a složí hlavu k poslednímu výdechu. U toho lva ještě hrozí, že ho sejme vlastní potomek. U lidí to sejmutí vlastním potomkem někdy hrozí taky.

Takže ta důstojnost. V čem vlastně spočívá? V tom, že si člověk sám dojde na záchod a nemusí prosit personál, aby ho přebalil? V tom, že ho nenechají sedět dýl, než vydrží? V tom, že o něm před ním nemluví jako o obtížným balíku práce?

Bacha, já vím, že práce ve zdravotnictví a přidruženejch službách je nesmírně náročná. Fyzicky i psychicky. Stařečci jsou někdy umínění, protivní kvůli bolestem na těle i na duši, nechce se jim spolupracovat…

Ale ta důstojnost dostává strašně za uši. Pohled na dospělýho člověka v plenkách je smutnej. Ještě smutnější, když je odkopanej a nedokáže se sám přikrejt. A leží tam v tý inkonti pomůcce (ofiko název) všem na odiv. Jop, to jsem zažila při návštěvách.

Kdysi jsem byla s mámou v nemocnici jako opatrovník. To už měla mozek těžce poškozenej herpetickou encefalitidou. Učitelka němčiny, PhDr., se scvrkla v uzlíček, o kterým sestry ve vedlejší místnosti mluvily tak hnusně, že nebejt tehdy těhotná, šla bych jim rozbít ústa. Protože ten uzlíček to pořád vnímal.

Tak si představte, že teda sháníte ten trvalej pobyt a teď obvoláváte různý zařízení, jestli jim můžete poslat přihlášku.

Tak můžete, ale čekací doby jsou někde v řádu tolika let, že jich těm lidem ani tolik nezbejvá.

A pak je tu otázka peněz. V kategorii “haluz roku” se umístily zařízení, kde měsíční pobyt stojí od 39 900-něco do 70 000 plus příspěvek na péči s tím, že od února budou zdražovat. A to nemaj ani rehabilitaci, ta se musí zařídit přes domácí péči. Prostě byt a strava a trocha péče.

To jako aby si člověk vzal hypotéku na to, aby měl jeho senior kde hlavu složit, pokud jeho stav neumožňuje pobyt doma.

Když to porovnám s cenou doplňků stravy, který užíváme, abysme se udrželi ve fyzickým zdraví, plus samozřejmě pohyb a zdravý jídlo, furt je to zlomek tý sumy.

Jasně, nic mi nezaručí trvalý bezchybný zdraví. Ale můžu tomu výrazně pomoct. Můžu o sebe teď pečovat tak, aby ta situace pravděpodobně nenastala, nebo aby nastala za hooodně dlouho a třeba aspoň nevyžadovala zázraky a jim podobný zásahy shůry.

Takže vás prosím – pečujte o sebe jak nejlíp umíte. Jestli máte nadváhu, začněte s tím něco dělat. Jestli máte hraniční hodnoty na nějaký onemocnění, začněte s tím něco dělat. Nespolíhejte se na to, že vám pak mudr napíše nějaký léky, až to propukne.

Teď je ten moment, kdy na tom musíte začít makat, aby to bylo ještě dobrý. Ne zítra, ne až, teď.

Já vám s tím můžu pomoct. Samozřejmě, že můžu a ráda to udělám. Ale ve finále je mi vlastně jedno, jestli půjdete se mnou, s Máňou, nebo třeba s čertem, pokud půjdete tou cestou ke zdraví. Protože o to mi jde, abyste byli zdraví a mohli jsme se v klidu a pohodě vídat a žvaníkat na mnohá témata. To jste nečekali, že ne?

Tak jo, přátelé, opatrujte se mi.