Nakladatelství Lelkárna®

Mám slabost pro krajiny na okraji zájmu. Už třetím rokem procházím stále stejná místa a fotím znovu a znovu pražskou hrabalovskou Libeň. Procházím bájemi opředenou kovárnou Na Hrázi věčnosti, totiž obratištěm autobusů u metra Palmovka, myslím na ty, co tu žili jen pár metrů pode mnou (Bohumil Hrabal a jeho žena Pipsi, kocour Etan, Vladimír Boudník i častý návštěvník Egon Bondy) a nacházím nové poklady. Jednou za čas je ukazuji i tady, v Tvůrcovských novinách.

Jen o něco málo déle studuji na Liberecké škole fotografické, která mě vlastně k Libni přivedla. Nelze si nevšimnout, že tato dvě místa se sobě vizuálně dosti podobají. Liberec-Libeň by klidně mohla fungovat jako partnerská města. Chaotický urbanismus, devadesátkové dozvuky, necitlivé a brutální zásahy do původní zástavby, exodus původního obyvatelstva, svérázné hospůdky a spousta zajímavých místních postaviček. Nejasná koncepce. Přes chybějící prvotní líbivost jim nelze upřít jistý půvab. Jako by duch Bohumila Hrabala (který teda podle mě v Liberci nikdy nebyl) bránil modernizaci a hipsterizaci místa.

Pověst praví, že místa začínající příponou Lib (jako Liberec či Libeň) jsou libá (čti velmi krásná) a založila je kněžna Libuše. Něco na tom přeci jen bude, protože ta podobnost je zarážející. Začala jsem opatrně fotit i Liberec a když smíchám fotky do jednoho paklíku s Libní, kdo není přímo místopisný znalec, nepozná co je odkud.

Tentokráte vás tedy zvu na procházku další „Palmovkou“, která ale není v pražské Libni, nýbrž v tom krásném městě na severu. A můžete mi věřit, že tomu rozumím, že se dokážu vcítit do preferencí kněžny Libuše, pocházím totiž z Liboce.