Nakladatelství Lelkárna®

První ránu dostávám do břicha a druhou hned vzápětí na čelist. Ještě že už nemám žádné zuby, jistě by mě to alespoň jeden stálo. Jdu k zemi, nedělám hrdinu. Rukama zkříženýma před obličejem se pokouším odradit zavalitého mladíka od dalšího útoku. Děravý plecháček mi při tom padá z ruky a rachotí na kamenné dlažbě. Mé jediné dvě drobné mince s cinkotem mizí kdesi v tmavých spárách mezi kočičími hlavami.

„Táhni odsud, ty smradlavá špíno!“ zavane ke mně jeho pivní dech následovaný kopancem do nekrytého boku. 

Křupne to.

Pokouším se neobratně odplazit z jeho dosahu co nejdál. Marně.

„Chcípni někde v louži, ty bezcenný žebrácký hovno!“ zaprská tlusťoch a zaklekne mi hrudník vahou jatečního býka.

Křupne to znovu.

Pozoruji odspodu, jak se mu vlní chřípi a na brunátné tváři se lesknou kapičky potu. Vodnatá prasečí očka na mne mžourají přes závoj alkoholu a pravice se z mocného nápřahu řítí k mému obličeji.

Křupne to potřetí.

Zůstávám nehybně ležet, abych mu nezavdal příčinu k další ráně. Hromotluk zafuní a pokouší se zaostřit pohled na mou tvář. Po chvíli se štrachá zpátky do stoje a ustupuje o dva kroky, jako by se zalekl, že ode mne něco chytí. Mocně zachrchlá, odplivne si a něco brblá. Pak se otáčí a kolébá se zpátky k houfu slavících lidí uprostřed rynku. 

Myslím, že opilé mladíky už pro dnešek vynechám.

Dožínky vrcholí a náměstí je plné světel z pochodní, luceren a lampionů vrhajících mihotavé ruměnce na rozesmáté tváře. Břinkot muziky, hlahol, výskot, zpěv a dupot se odráží od průčelí hrázděných domů a mizí v ozvěnách bočními uličkami. Vzduchem se nese vůně piva, burčáku a pečeného masa. Vnímám chlad pronikající ze země skrz špinavé cáry mého chatrného oděvu až do morku kostí. Na mojí ztuhlosti už to nemůže mnoho změnit, teplo mi už beztak dlouho nebylo. Raději zůstanu ještě chvíli ležet, dokud si nejsem jist, že otylý mladík zmizel nadobro kdesi v davu. Přeražený nos vzal čert, ta dvě žebra jsou horší, ale hlavně, že mám všechny údy celé. Za to děkuji všem bohům, na které si ještě dokážu vzpomenout. V mé situaci by to byl skutečně malér. 

Zvedám se pomalu na všechny čtyři a šmátrám kolem sebe. Plecháček najdu skoro hned, jednu z mincí po delším čase, druhou nakonec vzdávám. Moje jmění se tak smrsklo na starý měďák s takřka setřenou ražbou. S tím mnoho nepořídím. Ale nemá smysl ztrácet čas hledáním, nesmím promarnit příležitost, kdy jsou lidé v ulicích a slaví. Kdyby se mi tak podařilo dát dnes dohromady celý stříbrňák…

Rozhodnu se neriskovat znovu v davu a oslovit raději pár lidí na okraji. Kousek ode mne sedí na sudu postarší muž v kněžské sutaně se džbánem v klíně a klimbající hlavou. Kněží jsou dobré duše. I kdyby nedal, alespoň mě snad neztluče. Belhám se tedy k němu a hrkám mincí v plecháčku. 

„Velebný pane“ chci jej oslovit, ale vyjde ze mě jen sípání: „ve… vchee… lee…“

Jeho hlava se na chvilku přestane kývat a jedno oko se napůl otevře. Chvíli mává rukou, asi ve snaze učinit žehnající gesto, ale nakonec to odbude jen mávnutím a zabrbláním: „Di… vff… pkoji… snu.“ Na to se zakymácí, mocně si zavdá ze džbánu, zamlaská a spí zas jak dudek. 

Mohl bych ho prošacovat, bleskne mi hlavou, ale pak to zase zavrhnu. Okrást kněze určitě nosí nevídanou smůlu.

Tu vidím mladou děvečku, kterak cupitá k jedné z postranních uliček. Vypadá mile, vybelhám se tedy za ní a snažím se upoutat její pozornost rachtajícím hrnečkem. Asi ji to vyplašilo, protože jak mne zmerčí, vykasá si sukni a dá se do běhu, ohlížejíc se občas vyplašeně zpátky. Ech… co naplat.

Otočím se tedy na patě a pozoruji, jak na rynku zatím nějaký mladý kejklíř poskakuje okolo postarší korpulentní matróny. Šklebí se, lichotí jí, vtípky dělá a tajtrlíkuje, až madam sáhne do kapsáře a utrousí mu lesklou minci do dlaně. Div že se neupoklonkuje, holomek jeden, a už zas běží za jinou. To mi tak ještě scházelo, takový sok. Cožpak já se můžu takhle nakrucovat před ženskými? Vždyť bych byl směšný – dědek starý, špinavý, bezzubý… Za chvíli ten mizera určitě vytáhne almužnu ze všech, co jsou k tomu aspoň trochu svolné a já pak už leda tak utřu hubu pytlem.

Šourám se tedy na druhou stranu rynku a zkouším podobně korpulentní dámu. Vypadá, že nestrádá, mohla by mít nazbyt…

„Ach bohové, to je puch!“ Kvičí ta ženština, sotva se k ní dobelhám. Ostentativně si cpe vyšívaný kapesníček před obličej a kroutí oči v sloup. „Táhni ode mne, nuzáku! Kuš! Zmiz, než zavolám stráž!“

Pár lidí už se otáčí a já raději rychle vycouvám. Inu, páchnu, pravda. I sám sobě. Ale co už s tím nadělám?

Koutkem oka zahlédnu, jak kejklíř na druhé straně mezitím šacuje spícího kněze. Kéž by mu ruka uhnila, pacholkovi. Možná jsem ho měl přece jen šácnout sám… Ale ne, co to povídám, přihoršil bych si, určitě. Nesmím krást, je to hřích a těch mám už beztak dost.

A tak obcházím od tváře k tváři, v nichž se střídá ignorace s popuzením či opovržením. Jediný nevelký úspěch slavím u malého děvčátka, které mi s vykulenýma očima a otevřenou pusou přihodí do hrnečku minci, snad ještě menší než je ta první. Patrně ze strachu, spíš než z dobrého srdce, neboť hned na to se otočí a prchá pryč. Ach dítě moje, co si tak asi myslíš, že ti kmet jako já udělá?

Noc už se mezitím ale pomalu kloní k ránu. Většina lidí dávno odešla a spí doma pod měkkými duchnami a mě je jasné, že dnes se mi opět nezadaří. V zoufalství ještě znovu zkouším najít tu prve ztracenou minci, ale buď se do země propadla, nebo už ji někdo sebral. Tolik jsem si od dnešní noci sliboval, ale jsem na tom k ránu zhruba stejně, jako jsem byl večer. Budu se muset vrátit na haldu u hradeb ještě než vyjde slunce. Přečkám tam zase den v hromadě odpadků, ze které jsem po setmění vstával. Co jsem umřel, život nestojí za nic.

Zemřete-li sami na haldě pod hradbami, nikdo se nenamáhá vás pohřbít. Pokud ale nemáte pohřeb, nikdo vám nevloží do úst stříbrňák pro Převozníka. A když nemáte stříbrňák, Převozník vás nikam nevezme. Věřte mi, zkoušel jsem to mockrát. Každý večer se od něj vracím zpět do svého starého a čím dál zuboženějšího těla.

Tak snad zítra. Musí se přeci najít dobrá duše, pro niž stříbrňák nebude jmění a kterou hned neodpudí můj vzhled. Hlavně nepřijít o tuhle prokletou tělesnou schránku a udržet ji v celku. Bojím se, co by se stalo, kdybych ztratil tělo předtím, než minci získám. To věru nechci domýšlet.

Zítra, možná pozítří. Jednou to určitě vyjde.