Nakladatelství Lelkárna®

„Psst! Ájo! Pojď sem!“ Ozve se dívčí hlásek z houští od potoka na druhé straně silnice. Musí to být Linda, poznám ji po hlase. Někdy si tu spolu hrajeme cestou ze školy, bydlíme obě v sousední vsi, chodíme tudy každý den. Vede tu přes potok malý mostek ze dvou klád, pouštíme z něj občas listí po vodě. Nadhodím si aktovku na zádech, rozhlédnu se a přeběhnu přes silnici do houští k potoku.

„Lindo,“ doběhnu ke kamarádce a zarazím se. „Co se ti stalo? Vypadáš hrozně.“

Linda se na mě zubí přes rozbité brýle, mikinu má špinavou, aktovku taky a boty zmáčené. Na urousaných vlasech má naraženou zmijovku s několikrát ohrnutým lemem. Neslušela by ani trojnásobně velkému člověku a na její blonďaté hlavičce vypadá vyloženě absurdně. „Kdes byla celou dobu? Všichni Tě hledají.“

„Já vím,“ zazubí se. „Chodím potokem, aby mě nikdo neviděl.“

„Lindo, to není sranda! Vaši mají o tebe starost. Viděla jsem dneska ve škole tvoji maminku, jak mluví s paní ředitelkou, byla celá uplakaná. Byli tam i policajti a tvářili se všichni hrozně vážně, měla by ses jim ozvat.“
„Ještě ne, to počká. Musím ti něco ukázat!“
„Ty jsi trdlo. Co máš tak důležitého? A proč nosíš tu odpornou čepici? Vždyť ještě není ani zima.“

„Musím mít hlavu v teple. A navíc – Bertíkovi se líbí!“

„Kdo je Bertík?“

„No, to je právě to!“ Rozesměje se na celé kolo, mává zaťatými pěstičkami a hlas jí přeskakuje nadšením: „Ájo, já mám jednorožce! Svého vlastního jednorožce, rozumíš? Jmenuje se Bertík.“

„Cože? To je blbost. Jednorožci nejsou. A i kdyby byli, tvoje máma ti přece nedovolí ani křečka.“
„No právě!“ Poskočí Linda nadšeně. „Mamka by mi to určitě zatrhla, ale dokud o tom nikdo neví, tak je můj! A já si s ním budu hrát, dokud mě to bude bavit. Pojď, ukážu ti ho.“

„Lindo, prosím tě, co to meleš. Žádní jednorožci neexistují.“

„Ne? Tak sleduj,“ vyloví z kapsy telefon. Na displeji má 53 zmeškaných hovorů. Listuje v galerii a přistrčí mi před nos fotku huňatého poníka se šroubovitým rohem vprostřed čela.
„To jsi stáhla někde na netu, viď?“

„Myslíš? A co tohle?“ Zalistuje dál a já nevěřícně zírám na její selfíčko, kde se tulí k tomu samému jednorožci. V pozadí je louka s povědomým statkem. V rohu telefonu červeně zabliká symbol prázdné baterie a telefon definitivně zhasne.

„To bylo u Sedláčků na louce?“

„Jo!“

„Hustý!“

„Chceš ho vidět?“

„No jasně!“

„Tak jo, ale pojď potokem, ať nejsme vidět ze vsi,“ odvětí Linda a táhne mě za ruku napůl vyschlým korytem. Skáčeme z kamene na kámen, občas s cáknutím sklouzneme do louže či mokrého písku, ale nevěnujeme tomu pozornost. Za pár minut už se krčíme v houští na kraji louky u statku. Pan Sedláček stojí zrovna na dvoře ve starých lacláčích, kostkované košili a kovbojském klobouku a nahazuje vidlemi hnůj na valník. My ale sledujeme napjatě poníka, který se popásá na louce opodál. Je k nám teď zády a s hlavou skloněnou v trávě vypadá docela obyčejně.

„To je ale asi jeho poník, viď?“ Zeptám se s obavou.

„Sedláčkův? Nemyslím si. Táta ho prý zná. Říká, že je to starej páprda, co si hraje na kovboje. Jezdí westernové závody, nic jiného ho nezajímá. Poníkama pohrdá a když si tu hrajeme, úplně nás ignoruje. Sleduj!“ Hvízdne na prsty, poník zdvihne hlavu a přiběhne k nám. Hříva se mu při běhu natřásá a vprostřed čela ční majestátní roh. To je určitě tím, že Linda umí pískat na prsty. Musím se to taky naučit, nebo ke mně nikdy žádný jednorožec nepřijde.

„To si musím vyfotit,“ vydechnu nadšeně. Tahám z kapsy telefon – je na něm zmeškaný hovor od táty. Zapomněla jsem po škole vypnout tichý režim. Ale to teď počká. Zapínám foťák.

„Bertíku, zapózuj!“ Vykřikne Linda. Jednorožec se zvedne na zadní, zafrká a zahrabe nohama ve vzduchu. Vezmu to rychlou sérií fotek, abych si pak mohla vybrat tu nejlepší. Bertík však náhle skočí vpřed, trhne hlavou a bodne mě rohem do čela. Upadnu, leknutím upustím telefon a ten zmizí kdesi v trávě. Jednorožec znovu zafrká a odcválá po louce pryč. Sáhnu si na čelo a ucuknu rukou. Bolí to, stružka krve mi stéká přes kořen nosu na tvář a zadnici mám naraženou od pádu. Vůbec nechápu, co se stalo.

Linda ke mně přiskočí a s nadšeným výrazem za rozbitými brýlemi mi tiskne do ruky jakýsi kus umolousaného hadru: „Na! Dej si to na hlavu!“

„Fuj, co to je?“ Mžourám na ni nechápavě.

„Čepice přeci,“ odtuší s naprostou samozřejmostí, „našla jsem ji u potoka.“

„Jsi blázen? Já nepotřebuju čepici a už vůbec ne takhle špinavou. Dej to pryč! Potřebuju obvaz. Au! A asi radši i doktora, dost to krvácí.“

„Nene, věř mi – potřebuješ čepici! Musíš teď držet hlavu v teple.“ Poulí na mě oči a tváří se jak malé dítě o Vánocích.

„Co máš furt s tou blbou čepicí?“ Zakřičím naštvaně a strhnu jí z hlavy zmijovku. Hned na to vykřiknu úlekem. Lindě trčí z čela malý roh. Vypadá docela jako zmenšenina toho Bertíkova.

„Co…? Co to…?“ Koktám zmateně, ale Linda se ke mně naklání a dychtivě šeptá, jako by mi sdělovala velké tajemství:

„Neboj, taky budeš mít brzy svůj! Ale musíš teď držet hlavu v teple. Potřebuješ čepici!“

Vrhne se na mě a cpe mi ten smradlavý hadr k hlavě.

„Já nechci,“ křičím a snažím se ji od sebe odstrčit. Linda funí, prská a sápe se mi po hlavě. Pravou rukou ji chytím za roh a snažím se ho použít jako páku, abych ji od sebe odvrátila. Zaberu vší silou a ozve se mlaskavé křupnutí. Roh se vylomí a zpod jeho okraje se vyřine stružka krve a změť úzkých mrskajících se chapadel. Vůbec to není roh! Je to schránka jakéhosi odporného hlavonožce, přisátého na Lindino čelo. Linda zvrátí oči v sloup a omdlí. Hlavonožec sebou zběsile mrská a snaží se vtěsnat zpátky do otvoru v hlavě. Je mi na zvracení a jdou na mě mdloby. Zoufalstvím se rozpláču. Rychle pustím toho odporného tvora, vyhrabu se na nohy a křičím o pomoc. Hlavonožec s mlasknutím zapadne na své místo. Linda zamrká a zacuká rukou. Na nic nečekám, vyštrachám se na nohy a prchám ke statku.
„Pomóc! Pane Sedláčku! Pomóc!“

Kovbojská silueta se otočí, zarazí vidle do kupky hnoje, přeskočí plaňkový plot a rozeběhne se mi naproti. Levou rukou si přidržuje širák, aby mu ho nevzal vítr.

Běžím, co to dá, protože Linda za mnou už se pomalu zvedá ze země.

„Co se stalo?“ Zafuní zadýchaně hluboký hlas, když pan Sedláček doběhne až ke mně. Klekne si do trávy a hladí mě po zakrvácené tváři. Je cítit hnojem, ale já se k němu přesto pevně přivinu. Je to můj ostrov bezpečí v moři šílenství.

„Bodnul mě jednorožec,“ zakňourám a uvědomuji si, že musím znít jako úplný blázen. Utřu si oči od slz a podívám se vzhůru na pana Sedláčka, jak se na mé prohlášení tváří. A ztuhnu zděšením.

Starému pánovi pod krempou klobouku trčí z čela dlouhý roh.

„Pojď sem, holka,“ chytí mě jeho mohutná paže a druhá mi zakryje ústa. „Půjdeme ke mně. Vypadá to, že nutně potřebuješ čepici. Vajíčko musí mít pro vývoj teplo.“

Vleče mě na statek a moje protesty mi nejsou nic platné. Koutkem oka zahlédnu Lindu, kterak vyrovnaným krokem kráčí přes louku za námi. Pan Sedláček si mě hodí přes rameno jako pytel ovsa a po několika krocích překročí nízký plaňkový plot. Ze stáje nás pozoruje jeho westernový kůň a po dvorku nám běží naproti velký černý pes. Oběma trčí z čela dlouhý šroubovitý roh. To musí být jen zlý sen!

V návalu beznaděje však najednou zaslechnu zvuk vrtulníku, štěkot psů a lidské hlasy.

„To bude ona!“ ozývá se z louky za námi a já s námahou natočím hlavu tak, abych viděla, co se děje. Od vesnice se blíží rojnice černých uniforem, několik psů napíná vodítka a zuřivě štěká, nad námi prolétá policejní vrtulník.
Linda, no jistě. Byla pryč dost dlouho na to, aby po ní vyhlásili pátrání. A začali zjevně nejbližším okolím. Doufám, že je ti psi dovedou i ke mně. A že se dostanu do nemocnice dřív, než se ten hlavonožec v mém čele vylíhne z vajíčka.