Nakladatelství Lelkárna®

„Bauere! Máš to samej zmetek! Tu poslední várku předěláš místo oběda!“ Hlas ředitelky Samanthy se rozléhal studenou výrobní halou. Odpovědí mu byl jen tichý cinkot řetězů, jak ostatní děti zrychlily tempo práce.

„Linharte, ty nečum a dělej, zaostáváš za normou! Vás dva se ani nevyplatí živit, naděláte víc užitku, když vás namelu do bratwurstů! Tady nejste ve škole, tohle je život. A život, to je práce, tak koukejte žít, smradi!“ Ředitelka se nasupeně otočila, zapálila si cigaretu a přitáhla plášť s kožešinovým límcem blíže ke svému otylému tělu. Byl podzim, období největšího obchodního ruchu. Objednávky se hromadily, výroba zaostávala a v hale byla zima, jako už začátkem listopadu v Hamburku bývá. Děti se zahřejí prací, ale co chudák ona? Vytápět místnost s takhle vysokými stropy efektivně nejde a hala ani nebyla pořádně izolovaná.

Myšlenky jí přerušil otravný zvuk zvonku od vstupních dveří. Samantha zaklela, potáhla z cigarety a vydala se těžkými kroky přes halu ke dveřím. Děti u výrobního pásu se neodvažovaly ani zdvihnout zrak, když procházela kolem. Zvonek se ozýval s čím dál kratšími přestávkami a otylou ředitelku to dráždilo k nepříčetnosti.

„Co chcete?!“ vyštěkla s obláčkem kouře na drobnou blondýnu v růžovém kostýmku, postávající za dveřmi. Vizáž slečny jí dráždila skoro stejně jako zvonění. Nesnášela tyhle diblíkovské slečinky s nalíčenými tvářičkami, okázalými hadříky a profesionálním úsměvem. Tahle byla navíc tak malá, že ředitelka ani nechápala, jak mohla vůbec dosáhnout na zvonek. To si snad musela pokaždé poskočit. Samanthu napadlo, že by se docela dobře vešla k výrobnímu pásu. Třeba místo Bauera…

„Dobrý den, jsem Dorota Rosenblumová z inspektorátu práce,“ zašvitořila blondýnka vysokým hláskem.

„Neptala jsem se, kdo jste, ale co chcete.“

„Jdu na rutinní kontrolu pracovních podmínek ve vašem podniku.“

„Nepovídejte,“ potáhla ředitelka z cigarety a vyfoukla nový obláček kouře slečně Rosenblumové do obličeje. „A nemáte se náhodou hlásit předem?“

„Jsem ohlášená,“ odhalila slečna řadu zářivě bílých zubů a kývla hlavou směrem k poštovní schránce, přetékající pomačkanými obálkami a reklamními letáky. Samantha se nikdy neobtěžovala něčím tak malicherným, jako je čtení došlé pošty. Asi tak posledních dvacet let nepřinesl pošťák vůbec nic, co by si skutečně chtěla přečíst, objednávky chodily e-mailem.

„Můžu dál?“ stoupla si slečna na špičky a snažila se nahlédnout otvorem dveří za ředitelčino zavalité tělo.

„Shift!“ Vyřkla Samantha magickou formuli a kolem jejích prstů se drobně zajiskřilo. Tohle záchranné kouzlo se naučila před lety na mezinárodním sabatu v Eastwicku. Umožňovalo posunout u jiných lidí vnímání věcí a uložit je do paměti v upravené podobě, podle přání čaroděje. Mnohokrát už ji zachránilo, když se jí zrovna něco nedařilo tak, jak si naplánovala.

Neuměla moc anglicky, na sabatech se mluvilo převážně enochiánštinou, ale všimla si tehdy, že v Americe muselo být tohle kouzlo velmi populární. Několikrát byla svědkem toho, jak se o jeho seslání intenzivně pokoušeli i lidé bez špetky magického nadání, když se jim zrovna něco nepovedlo. Vyslovovali to ale divně, tak nějak zkráceně, žádný div, že jim to nefungovalo.

„To jste se spletla, slečinko,“ roztáhla Samantha ústa v něčem, co mohlo být vnímáno jako úsměv jen vlivem kouzla. „Račte nahlédnout – tohle je školka, vidíte? Tady se nic nevyrábí, tady si hrají děti.“ Ukázala rukou do haly, kde se děti u pásu oháněly drobným nářadím či tahaly za páky automatických ramen, až jim řetězy na zápěstích chrastily.

To víš, že jo, ty nádhero jedna napudrovaná, já tě tu tak nechám čenichat. Myslíš si, že jsi první, kdo se mi snaží narušit podnik? Tak šup šup, moc neokouněj a kliď se odsud.

„Ach tak,“ řekla blondýnka lehce nepřítomně a nejistě si upravila kostýmek. „Školka, no jistě…“ Najednou však vyhrkla: „A vy tu kouříte?“

„Shift!“ Luskla rychle prsty čarodějnice. „Ale co vás nemá, slečinko, jaképak cigarety ve školce? To je… To jsou vonné tyčinky přeci! Děti je milují.“ Samantha začínala být nervózní. Slečna měla srazit podpatky a odkráčet domů už po prvním kouzlu, tak proč tady pořád ještě postává? Pak jí to došlo. Ta nazlátlá aura kolem vlasů, ten jemný třpyt při pohybu. 

Ty nejsi žádná úřednice z pracáku, ty chodí ve dvou, kvůli korupci. Ty jsi víla přilákaná dětským nářkem a snažíš se jim pomoct. Co sakra dělá víla v průmyslové zóně v Hamburku? No dobře, asi to samé, co čarodějnice s fabrikou. Prostě tu žije. Trochu atypicky, ale zjevně se adaptovala. To je teď jedno, už ví jak přizpůsobit to kouzlo, aby účinkovalo správně. Musí tomu jen dát ty správné kulisy.

„Shift!“ Luskla znovu prsty Samantha. „Slečno, vy jste si myslela, že tu najdete děti, ale ve skutečnosti tu žádné děti nejsou. To, co vidíte, jsou skřítkové! No vážně, skřítkové! Bydlí tu ve městě, stejně jako vy. Malí milí skřítkové, moc hezky jste si spolu popovídali, bylo to fajn, potkat zas nějaké spřízněné duše. Škoda, že si už přesně nepamatujete, kde to vlastně bylo. Máte toho ale ještě moc na práci, už musíte jít, ano, taky je mi to líto.“ S těmi slovy chytila čarodějnice vílu kolem ramen, otočila čelem vzad a postrkovala pryč ode dveří.

„Tak já už musím letět,“ ohlédla se víla přes rameno a zamávala rukou.

„Však já vím, bylo to báječné, papapa!“ Zašklebila se čarodějnice, zabouchla dveře a zamkla. 

Fujtajxl, tak tohle bylo o fous, pomyslela si a rozhlédla se po hale. Tohle není vůbec dobré. Bude to tu muset sbalit a přemístit fabriku jinam. To se teda děcka ještě nadřete se stěhováním. 

Víly jsou totiž velice nepříjemná stvoření. Mají silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a všechny tyhle vznešené řečičky, zato ruce jim jdou od práce šejdrem. Jenom si tak poletují z místa na místo a narušují ostatním jejich poctivé podnikání. Každopádně docela zdatně odolávají magii. Je možné, že se z vlivu kouzla časem vymaní a vzpomene si, co se dělo. To nemůže riskovat. Navíc kde je jedna, může jich být víc. Kdyby přišly v hojnějším počtu, tak už je neučaruje určitě. Potřebuje rychle zmizet! Jenže kam? Ideálně někam, kde nebude moc lidí a kde nebudou víly. To bohužel znamená nejspíš na sever, do pustiny a do zimy. Aljaška, možná Laponsko, nebo Čukotka. Tam není dost lidí ani na to, aby roznášeli poštu, natož kontrolovali výrobní podniky. Ale hlavně – za polárním kruhem už bezpečně žádné víly nejsou.

Bude to chtít zamést stopy, udělat razantní změny, aby ji nenašly. Vizáž, barvy, jméno, možná radši i pohlaví. Nechá si klidně i narůst plnovous. 

Mimoděk zavadila pohledem o nápis na dveřích haly. Stálo tam:

Samantha Klauss GmbH – výroba hraček

Něco jí napadlo. Jo, to zní dobře. Evokuje to něco svatého, tedy správného, nic podezřelého. Teď ještě přesvědčit lidi, že to tak bylo vždycky a spojit to také s něčím příjemným… sladkým… možná s limonádou? Sehr gut, to by šlo. A u těch skřítků zůstaneme. Ho! Ho! Ho!