Nakladatelství Lelkárna®

Žijeme v moderní době, překonali jsme historické mýty a pověry a teď už se konečně rozhodujeme racionálně, na základě faktů. Zároveň žijeme v jedné z nejateističtějších zemí na světě a leckdy jsme na to náležitě hrdí. Znamená to totiž, že se řídíme rozumem, a ne slepou vírou.

Nebo snad ne?

Kde vlastně je ta hranice mezi vírou a věděním? Ve vlastní zkušenosti?

Karel Čapek říkával: „představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co doopravdy vědí.“ A měl pravdu. Všichni přeci „víme“, že rostliny fotosyntetizují, že z vody a oxidu uhličitého vytvářejí cukry a uvolňují kyslík, ale – kdo z nás si to v praxi ověřoval? I když třeba patříme k těm, kdož se v tématu orientují, kolik z nás tráví život tím, že by měřili změny obsahu kyslíku v uzavřeném prostředí s rostlinami, aby si byli doopravdy jistí? Kdo z nás se potápěl na dno Mariánského příkopu, aby si ověřil, že je skutečně nejhlubší? A kdo tedy alespoň zbaštil muchomůrku zelenou, aby zjistil, zda je opravdu jedovatá? A to se stále ještě bavíme o tématech, na kterých alespoň panuje mezi vědci dlouhodobě shoda.

Kdybychom si měli takto skutečně ověřit, byť jen učivo základní školy, nestačil by nám na to nejspíš celý život. Neřku-li, že některé věci, zejména ze vzdálenější historie, se vlastně ani pořádně ověřit nedají.

Alespoň část běžného učiva pro nás zkrátka zůstane vždycky „vírou“, že to pan učitel říkal správně.

V průběhu věků se tedy nezměnilo ani tak moc to, co víme, jako spíš možná to, čemu a na základě čeho věříme. Často jsme ale ochotni se za to do krve prát, tak jako kdykoliv dříve.