Nakladatelství Lelkárna®

Milí přátelé Trocha sociálna,

dnes zase jeden vzpomínkový příběh z doby, kdy naši dnešní puberťáci byli ješte batolata.

***

Náš tatínek je sběratel. A navíc fanda do mašinek.

Všude po bytě lze vidět různé modely mašinek. Uprostřed obýváku stojí klavírní křídlo a okolo něj na postavených kolejích tyto mašinky jezdí. Každý, kdo chce hrát na klavír, sice špatně vidí na klaviaturu, ale zato se při hraní může kochat mašinkami. Ve zdi je rozkošný tunýlek, kterým se přesouvají do jídelny.

Tedy dříve takto mašinky jezdily. S narozením našich “divokých drobečků” tato atrakce vzala za své.

Maje zkušenosti z předchozích mateřství, snažila jsem se budoucího otce přimět k tomu, aby na čas drahocenné modely mašinek uložil do krabiček. Tatínek ale žil v domnění, že náš malý rozkošný synek bude pouze posvátně na mašinky zírat a zaručeně se jich nebude chtít dotýkat. Přece mu to vysvětlí, že?

——

“Kdo vytrhat ty kolejničky”, zařval jednou mohutným hlasem náš otec rodiny. “Říkal jsem ti, ať na to dáváš pozor, když nejsem doma.”

Manžel trpěl představou, že když nechodím do práce, nemám přece nic jiného na starosti, než oprašovat jeho poklady.

V té době nám k téměř dvouletému synkovi přibyla ještě malinkatá princeznička. Starší drobeček se ji snažil neustále vyklopit z postýlky a zkoušet na ní své různé pokusy, pátraje, co ten řvoucí vetřelec, objevivší se nedávno u nás doma, vydrží.

“Nevím”, “snad to nějak omylem…”, nesměle jsem odpověděla a bylo mi jasné, kdo to má na svědomí. Honem jsem nenápadně kopla pod lavici další vytrženou kolejničku, než ji manžel zahlédne, a vrátila se k vaření, ve snaze dokončit oběd, dokud miláčkové spinkají.

Nešťastný a naštvaný manžel mi udělal kázání, kolik taková legrace stojí, a jak se tato vzácnost špatně opravuje.

“Tak si to ukliď, když je to takto drahé”, řekla jsem už naštvaně, “já to nezvládnu ohlídat. Chceš snad obědvat, ne?”

“Nic uklízet nebudu, děti se naučí být opatrné.”

“Nezapomněl jsi, jak jsou staré?”, hlesla jsem, “to ještě nějaký čas potrvá, než toho budou schopny”.

Bylo to ale marné, manžel byl přesvědčen, že to zvládne. Dospěl k názoru, že mám na děti špatný vliv, protože nedostatečně oceňuji jeho sběratelskou činnost.

….

Tak bylo vytrháno a poškozeno ještě mnoho dalších kolejniček a mašinek, než rezignoval. A tak jednoho dne tatínek koupil synkovi mašinky a kolejničky dřevěné.

Pak vzal krabičky, do nichž posvátně uložil nejvzácnější mašinky, které zase uložil do velké přepravky a obřad zakončil vyklizením jedné mojí skříně, kam to vše uložil. A když jsem se skřípěním zubů svoje věci ukládala jinam, pocit zadostiučinění mě přesto hřál: konečně jsem jedné starosti ušetřena.