Nakladatelství Lelkárna®

Cítím se provinile, že mou pozornost týkající se osoby české horolezkyně Kláry Kolouchové vzbudila až zpráva o jejím úmrtí. Předtím jsem ji neznala, nesledovala její Instagramový účet, nevěděla jsem, že existuje další žena s tak silnou osobností, odhodláním a žena, která si jde za svými sny a žije svou existenci naPLNO. Žena, která zdolávala vrcholy, nad kterými se mi dělá mdlo a z výšek mám závratě. Žena, která se zapíše do dějin jako další nezlomná bytost, pro niž nebyly limity a šla až za hranice svých možností. Žena, která si věřila a kráčela všem svým strachům vstříc. Určitě měla obavy, musela mít respekt z tak ohromné kamenné masy, která se před ní tyčila jako varovné prsty a zároveň ji přitahovaly jako magnet. Co se v takový okamžik odehrává v mysli člověka? Jaké pocity se v něm mísí – vzrušení, extáze, nadšení, respekt, neskutečný adrenalin, vděk, nenasytnost, vášeň, nekonečnost…? Netuším, předpokládám, že to musí být velké a přesahující. Neznala jsem ji a už vůbec nejde nahlédnout do něčí hlavy, jen si dělám domněnky, do kterých si přimíchávám své vlastní emoce. Snad je to tím, že si částečně žiju ve své bublině, že se můj svět točí kolem jiných témat, že jako matka dítěte s postižením jen okrajově poznávám, jaké to je – jít za jiným dobrodružstvím, odjet sama se sebou, plnit si jen můj sen. Jaké mám vlastně sny?

Četla jsem diskuzi pod tou tragickou zprávou a pokaždé mě zaráží, jak lidé dokáží být krutí. Díky za všechny články, které byly posilující a podporující. Kdyby byl příběh naopak o muži, který by byl prvním na světě, jemuž se povedl úspěch stejných rozměrů jako paní Kláře, psaly by se jiné titulky – český horolezecký hrdina, vládce všech hor, inspirace pro všechny… a možná taky ne. Jednalo se však o ženu, na kterou stále velká část společnosti nadále pohlíží jako na bytost, jejíž absolutní povinností je sedět doma, být poslušnou chotí, pečovat o teplo domova, být neustále přítomnou matkou pro své děti a připravena k službám svého muže. Přece žena, která se věnuje tak nebezpečnému koníčku, leze po skalách, kde na ni potenciálně bez varování číhá jistá smrt, sbalí si své saky paky a opustí svou milující rodinu, kterou už nikdy nemusí spatřit, musí být sobecká, sebestředná, do sebe zahleděná, kariéristka, narcistická, po slávě toužící, lhostejná a jak si vůbec mohla dovolit pořídit si rodinu?! Jaká drzost! To je přece do nebe volající, když si takto zahrávala s osudem. Být to muž, tak se o něm bude psát, jak úžasným příkladem byl pro svou rodinu, jakou odvahu ukázal svým dětem a že po sobě zanechá odkaz hodný státního vyznamenání. Budou si někdy ženy s muži rovni? Přála bych si to přinejmenším v souvislosti s životními úspěchy a co každý jednotlivec po sobě zanechá, jak na něj budou příští generace vzpomínat, s čím si ho budou spojovat, co pro ně bude znamenat, jaká slova mu přidělí… a ne pouhá redukce na „byl to muž, byla to žena“.

Mne se však v tomto příběhu odehrává jiná dějová linka. Někteří z vás si řeknou, že je poněkud troufalá a znechuceně si odfrknou či popotáhnou obočí v nechápající výraz. Znáte film Amélie z Montmartre? Francouzský film z roku 2001, kdy se hrdinka, v úžasném předvedení Audrey Tatou, v jedné scéně dívala na televizní události a viděla v nich zprávy o ženách, jejichž život se významně zapsal do historie. Představovala si samu sebe jako princeznu Dianu, jako Matku Terezu (jejíž odkaz je dnes diskutabilní, ale tehdy byl neposkvrněný), jako úspěšné sportovkyně a plakala nad tím, že doposud žila prázdně, nenaplněně a že kdyby měla v onen okamžik zemřít, tak si ji lidé budou pamatovat jako nikoho, prostě smrt jedné obyčejné holky v činžovním domě. Rozhodne se tedy, že bude činit dobro a dělat lidi ve svém okolí šťastné – že jejím posláním bude stát se hrdinkou jejich srdcí, byť anonymně… však by se na to časem přišlo, že. Ptám se sama sebe – jak se já jednou zapíšu do vzpomínek ostatních? Co po sobě zanechám? Osmitisícovku nezdolám, jezdit na mise do chudých zemí asi taktéž nezvládnu, léčit nemocné pouhou vírou a nutností utrpení mi nikterak hrdinské nepřipadá, i když i to může být konkrétní zápis do wikipedie.

Ze mě hrdinka v pamětech lidí nebude. Ne proto, že bych neměla odvahu (myslím, že té mám dost) nebo že bych měla strach (jsou věci, kterých se bojím, ale překonávám denně překážky, že mě ještě nemůže porazit) či že bych nechtěla v životě adrenalin (toho zažívám i proti své vůli víc, než bych si přála) anebo že bych byla lhostejná a raději si žila ve svém pohodlí (o čemž pochybuji). Z velké části proto, že jsem matka dítěte s postižením. Jsem matka dítěte, které je na mě zcela závislé a které mi do života vneslo přemíru adrenalinu, odvahy, odolnosti, totálního nasazení a odebralo značnou dávku pohodlí. Jsem matka dítěte s postižením, kdy plnit si sny je někdy těžké a smrskly se na proveditelné a přizpůsobené zdravotnímu stavu dcery. Má osmitisícovka je zvládat epileptické záchvaty, nehroutit se z navyšování léků při každé infekci, která by pro ni mohla znamenat zhoršení, nelitovat rušení dovolených a přijímat, že i doma může být hezky. Přesto bych si přála sbalit se na pár týdnů, jako jedná má známá, která odjela na 8týdenní sólo trip to Japonska bez plánů a itineráře a nechat se vést sama sebou… Stačilo by mi, kdybych mohla jet na dva týdny či pár dnů a dopsat knihu, u které se mě každý ptá, kdy bude hotová, že už mě chtějí číst a já odpovím, že nevím… že zrovna řešíme nemoc Moničky nebo že mám jinou práci a na psaní není prostor. Ten posvátný čas, kdy se zavřu sama někde v tichu, daleko od signálu, v přírodě, v chatce nebo na zámku a budu se věnovat jen tomu svému, tomu, co činí mě samotnou šťastnou a dává pocit, že jsem víc než jen matka dítěte s postižením, a přitom i to je hodně. Nejvíc. To je ohromné. Avšak zásluhy se za to nedostávají… většina pečujících odchází v zapomnění, vyčerpání, prázdnotě hraničící s nicotou a oproštěny od jakýchkoliv myšlenek, že by se na ně mělo, jakkoliv vzpomínat. My jsme ti neviditelní. Mejdan našeho života se leckdy odehrává ve reflektorech temnoty, ve stínu, mimo hlavní podium. Tam, kde to není moc zábavné. Věřím však, že se nepatrnými krůčky, někdy poněkud kulhavými, k tom středu přibližujeme.

Jak moc je vám blízké rčení „štěstí v neštěstí“? Mně osobně hodně. Má role není jen mateřská, díky svému manželovi se mohu věnovat svému koníčku – nyní, kdy píšu tyto řádky se můj muž stará o naši dcerku a nevolá mě kvůli každé záležitosti, umíme se plně doplňovat a zároveň být samostatní. Díky zdravotnímu stavu dcery, který ji i přes její postižení, dovoluje navštěvovat celodenní stacionář, mohu pracovat na úvazek, který mi stačí a dělám to, co mě baví. Nesedím doma u plotny, byť mě vaření a pečení baví, i proto, že tak činím z radosti a ne povinnosti – nemusím. Mám na vybranou, a to díky okolnostem, a i když nemohu odjet na delší dobu do neznáma, tak přesto mohu spoustu dalšího. I v té občas okleštěné svobodě mám záchvěje volna, vlastního nádechu a výdechu a naplnění. Děkuji za to!

Tenhle text nemá být o mně, nemá být o nesnadném údělu matek dětí s postižením. Má být o ženách, které mají vagínu (mnohem neporazitelnější a odolnější než koule, pánové snad prominou) navzdory systému, rodině, přesvědčení, společenským normám, předsudkům, zahlcení z každodennosti, očekávání okolí i svého, žít po svém a najít si místo, které je jen a jen jejich…bez omluvy, vysvětlování, obhajoby, lítosti, strachu, výčitek. Je to právo na hodnotný život.

PS: přinejmenším v očích mé dcery a snad i manžela jsem ženskou hrdinkou v té naší (ne)všednosti… ne, že by mi na tom záleželo, ale potěší… potěší pocit, že se netopím v marnosti, a přece jen má můj život smysl.