Nakladatelství Lelkárna®

Jsou různé motivace, proč lidé píší povídky či básničky.

Pro mne je to relaxace, odpočinek, uklidnění. Povídky vznikají podle témat v různých situacích, které mě v životě potkávají, a podle mého rozpoložení, většinou mě chytne psavá nálada. To se těžko vysvětluje.

Básničky, říkanky, tak to je úplně něco jiného!

Verše mne napadají obvykle ve velkém pohnutí duše, často, když bývám smutná, nebo zase velmi šťastná, či zamilovaná. A často v noci, to pak, abych nikoho z rodiny nebudila, beru mobil a píšu do něj.

To když přijde takové divné puzení, slova mi skáčou do hlavy nějak sama, a abych tomu mému mozku ulevila, vypustím to ven na papír, tedy pardon do mobilu. Teprve, když to “namastím” přichází úleva a spánek. Někdo tomu říká Múza.

Ráno, obvykle, vezmu počítač, přepíšu to a odložím uzrát. Musím tomu dát čas, abych pak dokázala tvorbu zhodnotit a upravit do konečné podoby.

Samostatnou kapitolou jsou básničky na přání, k různým svátkům či narozeninám. To se někdy potím a potím a občas to, co vypotím, bych zase nejraději ihned smazala, a taky někdy smažu.

Ale, co naplat, když oni to po mně chtějí a očekávají něco trefného, a pěkného, pro jejich skvělou událost! Tak často něco vypotím, a pak si nadávám, že jsem to nesmazala.

A tajně doufám, že to někam doma založí a už nevytáhnou.

To je tak, když se o vás ví, že píšete!

Nejvíce jsem si to zavařila, když jsem začala psát říkanky na jména dívek v naší rodině. Pak bylo dlouho ticho…, a ve vzduchu visela otázka, kdy to dopíšu i na ty chlapy?

Jenže to se mi právě nechtělo, to se má Múza odmlčela, asi si nasadila křidélka a odletěla kamsi až za Severní pól! A ne a ne se vrátit!

A pak vysvětlujte, proč nepíšete!

***

povídka z archivu Příběhy jedné ptačí rodiny