Nakladatelství Lelkárna®

Čas odevzdání textu se kvapně blíží a já zběsile procházím složky v počítači, abych našla nějaký starší článek. Šmátrám v archivu, kde opět zjišťuju, jak jsem úžasně dezorganizovaná a ve složkách mám dokonalý chaos. Zadávám do lupy klíčová slova, kterých se chytám jako SOS signálu, a místo označených souborů se mi zobrazí hláška „hledání neodpovídají žádné položky“. No tak pěkně děkuji a teď mi, Petro, řekni, pod čím jsi ty texty vlastně uložila… No, to právě netuším, ale jsem si jistá, že někde budou. Báře jsem slíbila, že během dopoledne obdrží můj příspěvek a hodiny odbily 15 a já píšu tyto řádky. Po odeslání mě zcela bezpochybně osloví hlásek, který momentálně někde poletuje, a osvítí mě, kam příště kliknout.

Můj manžel je naopak organizovaný člověk, který má šanony úhledně založené (skoro) dle abecedy a když hledám nějaký vele důležitý dokument na poslední chvíli, o němž jsem ovšem tušila měsíce předem, s klidným hlasem mě nasměruje ke správným deskám. Bez něj bych tedy byla ztracená, což občas jsem, avšak pokaždé se najdu. V mládí to se mnou byla tragédie. Vstoupit do mého pokoje mělo nést výstražnou ceduli – na vlastní nebezpečí – kterou jsem bohužel neměla a matka by ji beztak nevzrušeně ignorovala. Já však vyšilovala, protože za zavřenými dveřmi to vypadalo jako po výbuchu atomovky a marně jsem se snažila matce vysvětlit, že toto není bordel, nýbrž organizovaný chaos, za což jsem pochvalu ovšem nedostala. Když o tom nyní přemýšlím, tak si myslím, že onen (ne)pořádek byl skvělou strategií, jak si udržet soukromí, kam mi kdekdo kdykoliv vstupoval, avšak po setkání s tím výjevem se hbitě otočili vzad a znechuceně odešel. Mé poklady byly dokonale střežené, místy až moc, kdy jsem některé z nich po letech objevila a prožívala chvíle upřímné radosti.

Znáte ten pocit, kdy jste jako malí šli na dobrodružnou výpravu na půdu a měli trochu strach, ale hlavně vnímali napětí a vzrušení, jaké skvosty se ukrývají ve škvírách minulosti? A pak jste otevřeli starou rozvrzanou skříň po prababičce a úplně na dně našli předmět, který vám sice nebyl vůbec povědomý, avšak držel v sobě příběh někoho, kdo ve svém životě zažil mnoho. Nebo jste prolezli zaprášené krabice a tam mezi harampádím našli hračku, třeba plyšového medvídka s jedním okem, který vás doprovázel celé dětství a poté záhadně zmizel, abyste se po letech znovu setkali. Ráda bych napsala, že stejné radostné zajásání jsem prožívala při nalezení toho původně zamyšleného textu, avšak nikoliv… Navíc se mi rovněž vytratila pointa celého tohoto psaní, a to je možná ještě horší varianta. Nebojte, na něco přijdu. Je to skoro jako když máte one man show, všichni na vás hledí kritickým pohledem plným očekávání, vy nahodíte suverénní výraz, neboť máte v rukávu schovaná esa a v hlavě historky, které zaručeně rozesmějí celé publikum a vás vynesou na pomyslný Olymp bavičů, abyste posléze zjistili, že váš smysl pro humor sdílíte jen sami se sebou a rozveselíte maximálně své blízké ze soucitu a lásky k vám.

Jsem přesvědčená, že mé zpomalení a chaotičnost mysli souvisí s blížícím se koncem školního roku a vším, co ještě potřebuju dokončit a uzavřít, než se rozezní poslední zvonění značící začátek letních prázdnin. Ty pro někoho znamenají volno (pokud své ratolesti pošlou na tábor, za babičkou a dědou nebo jiný typ delegování péče) a pro jiné pokračování přísně nastaveného režimu (v případě, kdy dítko zůstává doma a vy se stáváte k dalším svým rolím animátorem s okamžitou platností bez nutnosti zaškolení). Každopádně letní rozvrh je přece jen volnější a můžete se stát tvůrcem svého času. I s dětmi… třeba tím, že si z prázdnin uděláte hru a pravidla jsou pouze na vás. Někdo ji pojme formou únikovky – kdo mě nespatří celé dva měsíce, vyhrává -, jiný vymyslí bojovku, ze které budou vstávat všem účastněným vlasy na hlavě a další přijde s nápadem unikátní dobrodružné cesty za pokladem, který se najde až prvního září. Zatím nevím, pro který žánr se rozhodnu, ale nudit se nebudeme.

Tak mě tedy napadlo, že by nás tento text mohl inspirovat k letnímu zastavení, oddychu mysli a bláznivinám, jež jsme podnikali jako děti. Mé léto strávené u babičky a dědy bylo vždy hodně zábavné a intenzivní. Společně jsme podnikali výlety, pekli ty nejlepší koláče z hromady ovocných stromů a sadů, které se slunily na obrovské zahradě, koukali na filmy pro pamětníky a plakali u snímku Noční motýl nebo se smáli nad hláškami Přednosty stanice. K večeru, kdy babička s dědou podřimovali, jsem se vykradla na chodbu a sbírala odvahu, zda půjdu nahoru na půdu nebo dolů do sklepa pro loňské zbylé zavařeniny. Do něj vedly polorozpadlé kamenné schody a nízký strop, že se člověk musel ohnout, aby prošel. Místnost byla chladná a vlhká až podivně zatuchlá. Během války sloužil tento prostor jako kryt a byl tudíž rozdělen do vícero místností. Pokaždé jsem cítila sklíčenost a strach, jako bych byla v jakémsi ohrožení… Sama jsem tam chodívala jen zřídka a ani náš pudlík tam nikdy nevkročil. Stál před dveřmi na prahu prvního schodu, vyděšeně sledoval, jak se ztrácím v útrobách sklepa a pronikavě kňučel i štěkal… že by věděl něco, co my ne? Každopádně to pro mě byl vždy vrchol bojovky, kam se hrabal bobřík odvahy, o kterého jsme usilovali na skautských táborech při nočních výpravách. Občas jsem si sedla do kuchyně krytu, kde zbyl jen stůl a pár židlí a přemítala, jak to tam muselo během náletů probíhat. Představovala jsem si příběhy mých předků a obdivovala je za jejich odvahu a umění žít navzdory neustálému nebezpečí. Naopak na půdě jsem si užívala. Z okna jsem sledovala dění na okolních zahradách a stávala se součástí rodinných oslav, hádek, věšení prádla, poslouchání rádia a dalších každodenností, které však nabíraly nádech výjimečnosti.

Rodinný dům po prarodičích jsme museli prodat a zanechali po sobě střípky dávných časů, vzpomínek, objevených i neobjevených suvenýrů z tehdejška, a především část sebe a svého dětství. To mi však nebrání cestovat ve své paměti, jako nyní, a oživit příhody, nad kterými se zasměju, dojmu a zavzpomínám. Minulost nám může ukázat, že tak, jak jsme dováděli kdysi, můžeme i dnes a zítra. Sparkle your every day with some magic! Ano, přidat pár třpytek do své všednosti a učinit ji neobyčejnou.

Měla bych takový tip nebo chcete-li letní výzvu. Pojďme strávit letošní léto se všemi NEJ, co nám nabízí. Letos nám úroda na zahradě nadělila tolik nádherných plodů jako z titulní stránky časopisů. Tak z těch darů přírody upeču babiččin luxusní rybízový koláč, z ostružin udělám rozvar na ty nejlepší lívance, z jablek navaříme krémové pyré a třešně si utrhnu pokaždé, kdy prolítnu kolem osypaného stromu. Lehnu si na trávu a do pusy si dám stéblo trávy, na které přistane beruška a budu pozorovat její roztomilé puntíky. Zavřu oči a zaposlouchám se do zvuků kolem a usměju se… stačí tak málo, aby se den, který je zcela běžný, stal okamžikem zahaleným do tajemna, jiskřiva, radostna, vzácna a dobrodružna.

Jaká budou vaše letošní NEJ? A pošlete třeba i pohled… jako kdysi… hezky ručně napsaný a upatlaný od zmrzliny? Já si na konci asi udělám seznam svých nej léta roku 2025. Jaký bude váš šlágr? Možná dojde i na letní lásky… kdo ví 😊.

PS: Vážení, nakonec jsem přišla na záhadu, o které jsem se zmínila na začátku. Údajný text, který jsem chtěla použít totiž nikdy neexistoval. Správněji řečeno, byl stvořen v mé mysli a heslovitě jsem sepsala body filosofické úvahy do bločku a na lepítka, která jsem našla v kabelce… neúspěšné hledání dle klíčových slov bylo nakonec pravdivé. Lupa opravdu nemohla najít text, který ještě nebyl napsán.