Nakladatelství Lelkárna®

Dnes, v den vydání 21. čísla Tvůrcovských novin mám narozeniny. Ráda bych napsala, že 19., ale poslední dobou jsem trochu zestárla a cítím se spíš tak na 33. Mnu nicméně si tedy dovolím být trochu víc osobní.

Horkem rozpraskaná polní cesta… heřmánek… žluté maliny… vysoká tráva v jabloňovém lese… zrezivělé vrhačské koule… řepík… krtci…tulipány. Milovala jsem to místo na konci mého tehdejšího světa, místo kde dál už nebylo nic, jen neprostupné, nekonečné lány. Vrzající branka, kvetoucí stromy, všichni mojí blízcí. Milovala jsem všechny ty zvuky a vůně, které tohle místo přinášelo. Dneska už není. Nic z něj nezbylo. Dlouho jsem byla vykořeněná, měla jsem pocit, že nepatřím nikam. Tenhle medailonek je o místech, které mě tak trochu navrací domů.

Geolog a svérázný filozof Václav Cílek někde říká, že krajiny, ve kterých se cítíme doma, jsme schopni obsáhnout jen asi dvě nebo tři. Jelikož ta moje srdcová krajina se rozplynula pod dálničním obchvatem, jsem doma všude a nikde. Trochu se to mění v průběhu času.

Bývala to Berounka, která je béžová. Zvláště zjara, když kvetou trnky, až někde u Týřova a Křivoklátu, a pak, později spíš níž po proudu v Krasu v místech odkud je vidět Karlštejn. Jenže tyhle krajiny jsou dneska plné cyklistů a výletníků a Kras se stal (vcelku právem) dosti hojně navštěvovaným místem a taky tam probíhá spousta moderní výstavby. Už tam nejezdím.

Později pak červotočem prolezlá chalupa v Antonínově, a taky Máchovská krajina se spoustou opuštěných hradů na pomezí Kokořínska a Středohoří. A krajiny, odkud je vidět k Rychlebským horám. A smutná krajina s mazlavou, červenou hlínou pod Kounovskými řadami. A pak… a to je zvláštnost největší… naše vysočinská zahrada. Ta nudná a nezajímavá, polopouštní zemědělská krajina se mě poslední dobou velmi dotýká. Ale i některé omšelá městská zákoutí a zpustlé zahrady. Není to jedna krajina. Ani dvě nebo tři. Všechno jsou to tak trochu polozapomenutá místa na rozhraní dvou světů, kde je krása skrytá pod nánosem zapomnění. Jsem hraničářka. Zvu vás.

Tohle jsou střípky a odrazy mých krajin, kde se tají dech.