Nakladatelství Lelkárna®

Celkem často mívám velmi živé sny, které si občas zapíšu nebo přímo začlením do svých povídek a vyprávění. Některé mi připadají tak skutečné, že by se i mohly stát, až se leknu sama svého podvědomí, co skrývá za utajená tajemství. Že by to byly ozvěny minulých životů? Jsou sny, které mě vyděsí natolik, že si přeji abych podobné hrůzy naživo nikdy nezažila…

Jednou se nám oběma, mě i muži zdáli sny, které na nás zanechaly silný dojem a neměli jsme nejmenší potuchy, co si o nich myslet, byť symbolika toho mého byla celkem vypovídající. Manžel se podělil první a po vyslechnutí si v duchu řeknu, že tuhle scenérii bych zažila mnohem raději než tu mou fantasmagorii. Jemu se zdálo následující:

Jedeme naší dodávkou na výlet, kde se máme potkat s partou přátel. Po cestě potkáme divoká prasata, která napadla kolemjdoucího psa s pánem. Tak jsme vystoupili, abychom pánovi a psovi pomohli. Mezitím do dodávky narazil nákladní vůz a jak couval, odvlekl i naše auto. Zůstali jsme tam sami a od pána se psem čelili obvinění, že to jsou naše prasata a že jsme je tam schválně nastražili. Pes byl celý zakrvácený a pán pokousaný. Manžel se rozčileně snažil vysvětlit, že žádná prasata nevlastníme, že jsme měli namířeno na výlet a chtěli jen pomoci, když jsme zahlédli to neštěstí. Aby toho nebylo málo, měla prasata přes záda modrý pruh mořské modři – vypadali jako z nějakého indiánského kmene.

Ve stejnou dobu, co manžel vedl roztržku ohledně prasat, se mi za zavřenými víčky a mírném pochrupování odehrával horor na etapy.

Měla jsem mít svou první lekci angličtiny nového kurzu, ke kterému jsem však neměla podklady. V den „D“ jsem přišla do školy, kde podél chodby seděla spousta dětí s rodiči či prarodiči a had účastníků se táhl až za roh. Prý se přišli všichni podívat na první hodinu. Vedoucí mi popřála hodně štěstí a na mou námitku, že nejsem vůbec připravená, mi sdělila, ať improvizuju a že to dám. S těmi slovy odešla. Abych na sobě nenechala znát ani náznak vykolejení, vyzvala jsem děti, že se přemístíme do jiné místnosti a doprovod, nechť zůstane na chodbě nebo jde ven. S dětmi, kterých bylo asi 20, jsme usedli v učebně, která mi byla povědomá a vzhledem k tomu, že jsem ke kurzu neměla nachystané materiály, tak jsem si řekla, že si popovídáme o letních prázdninách. Každého jsem se zeptala, kde byl, co dělal, jaký byl top zážitek a že se mají vyptávat i navzájem, aby procvičili angličtinu. Hodina utekla jako voda a děti odcházely nadšené ze skvělé lekce jazyka.

STŘIH

Jsem ve svém studiu v Paříži, kde jsem žila během svých studií a snažím se sbalit na pobyt, kam mám druhého dne odjet. Podmínkou je mít pouze jedno zavazadlo a příruční kabelku. V bytě se povaluje asi deset kufrů a krabice s knihami a dalšími věcmi. Vůbec netuším, jak to celé vměstnat do jedné brašny. Přijede blíže neurčená kamarádka, že mi pomůže vytřídit pouze to nejdůležitější. Vím jen to, že jedu někam na sever, do zimy a bude se bydlet ve velké ubytovně. Za jakým účelem a kdo celou akci organizuje netuším. Kamarádka mi nabídne, že krabice převeze k sobě do garáže a tam je uschová, než se pro ně vrátím. Oblečení rozdělíme podle sezon a vzhledem k tomu, že je nyní podzim a zimu strávím na pobytu, vybereme pouze teplé oblečení a boty. Zbytek dáváme bokem.

STŘIH

Nacházím se v malebném městečku kdesi pod horami v ubytovacím zařízení typu ROH. Je již tma a měsíc je schovaný pod mračny. Postupně vejdeme do ubytovny a jsme rozdělení do jednotlivých pokojů. Každý dostane svůj vlastní. Jsou temné, neútulné a stísněné. Postele vržou a nábytek je velice strohý – pouze jedna dřevěná skříň, malý stolek u postele s lampičkou a židle. Přes zavřené okenice není vidět ven. Koupelnu máme sdílenou, včetně WC. Pokoje jsou blízko sebe, takže je slyšet každý šepot a na chodbě je pár lamp, ve kterých zrní žárovky a vyřazují divně nažloutlé světlo. Celé to působí jako hororové prostředí. Brzy se mé obavy potvrdí, když nás ve velkém sále přivítá rusky mluvící delegátka, která bude od této chvíle naší průvodkyní a jakousi mamá, vždy připravena pomoci a vyslechnout. Poohlédnu se kolem sebe a zřejmě jsem jediná s vytřeštěným a nechápajícím výrazem. Ostatní se tváří spokojeně, až blaženě a naprosto zúčastněně. Snažím se v postávajících dívkách (ano, jsou tam jen ženy) najít spřízněnou duši, ale marně.

Poté, co se ubytujeme a na dveřích zevnitř visí řád a podrobný popis denních aktivit, vybalím své věci na postel a spřádám v duchu plán, jak se odsud co nejrychleji dostat pryč. Vycházky máme povolené, tak po večerce půjdu prozkoumat okolí.

Na společné večeři si nezávazně povídáme, mezitím, co ruská matrona v uhlazeném copu ovázaném kolem hlavy obchází stoly a ptá se dívek, zda je vše v pořádku a zda-li něco nepotřebují. Každá odvětí rozzářeným úsměvem s díky, že je všechno dokonalé a perfektní. Já se jen pousměju a hledím rozpačitě do misky s matlavou kaší neurčitého druhu.

Po večeři vyjdu ven a přidá se ke mně slečna. Sejdeme dolů na náměstí, kde jsou ulice nádherně osvětlené a vyzdobené vánoční dekorací. V tom mi dojde, že zde zůstaneme i přes svátky. Zeptám se své kolegyně a ta mi mou otázku potvrdí pokynutím hlavy. Jsem zděšená a nevím, co dělat. Zvedá se vítr, je nám oběma zima, tak se vracíme zpátky.

Po pár dnech se konají přípravy na velkou událost – na Štědrý den bude oslava Vánoc a vybírají se ty nejlepší z nás, které projevily nadšení z pobytu a aktivně se zapojují do různých aktivit. Je mi hned jasné, že výběru budu ušetřena, neboť jsem spíše pozorovatelka dění a nikterak k věci nepřispívám.

Nastal Štědrý večer a těsně před vypuknutím zlatého hřebu jsem na terase, kde cítím velkou úzkost, že nemohu být s rodinou, mám strach a nové kamarádce se svěřím, že pro nikoho nemám dárek, a to mě trápí. Obejme mě, že ani ona nic nemá a že si nemám dělat starosti. Zazní gong a přesuneme se do zatemněné místnosti, kde se odehraje tolik očekávané překvapení.

Sedíme v kruhu a uprostřed se tyčí menší stromek zahalený pod závojem. Není nijak bohatě ozdoben a připomíná více keř než majestátní strom, což by lépe odpovídalo dané slavnostní atmosféře. Pod ním jsou dvě postavy. Stromek je rozsvícen a postavy začnou zpívat a zahrají scénku vzniku Vánoc. Je nám řečeno, že jsou to svátky původně ruské, a že je ostatní země okopírovaly. Vychází z praruských tradic a Děda Mráz je jejich jediným symbolem. Po chvilce postavy roztáhnou závěs a najednou spatříme malé dárečky kolem dokola. Přistoupí matrona převlečená do šatu Děda Mráze a postupně se slzami v očích rozdá každému děvčeti útlý balíček. Máme počkat a poté ho rozbalíme společně. Na pokyn pomalu strháváme papír. Každá jsme právě obdržela sovětskou legitimaci…