Nakladatelství Lelkárna®

Tak schválně, co se vám vybaví, když se řekne Vysočina? Mnu… mně …ehm ehm… Miloš Zeman ve žlutém člunu. A taky, jak vždycky mluvil o “své milované Vysočině”. A pak ještě ten turistický salám s tlustým krajícem chleba v umaštěném papírovém pytlíku na táborových výletech v minulém tisíciletí. Jako nic moc, že?

Moje první a na dlouhou dobu poslední vysočinská výprava proběhla asi tak před čtvrtstoletím, na svém prvním a zároveň posledním opravdovém zimním čundru, kdy v noci padaly na stan chuchvalce rozmáčeného sněhu a kde jsem, přestože odjakživa miluju lední medvědy, pochopila, že polárníkem být opravdu nechci. 

Tomuhle kraji jsem se dlouho vyhýbala. Ale za covidových let jsem ho nějak vzala na milost, a jelikož se v naší rodině objevila nemovitost in the middle of nowhere, uprostřed lehce kopcovatých pustin, občas tam jezdím. 

Vysočina je krajem ostrovů. Je to vlastně poušť. Všechno je tu daleko. Jen sem tam oáza. Špatně prostupná, smutná krajina obrovských lánů, které se prakticky nedají obejít. Není hezká na první ani druhý pohled, ale na ten třetí, už najednou ano. A jak je všude daleko, v těch izolovaných ostrůvcích civilizace vydrží jen opravdu silné a rázovité typy, kolem kterých se často koncentruje nějaká kontrakultura. Často s nebývale hlubokým, katolickým přesahem. Josef Florian a jeho Stará Říše. Magor ve Vydří. Bohuslav Reynek v Petrkově. Aleš Roleček v Hluboké. Leckdy se jedná i osobnosti dosti rozporuplné, např. Jaroslav Hašek na Lipnici. A tak sem, nakonec docela zapadá i ten Miloš. Prostě o všech těchto psancích a vyhnancích, kteří si tu žijí své izolované životy podle vlastních pravidel, se ve velkém světě nějak ví. Je to rozhodně zajímavý fenomén.

Zvu vás k návštěvě. Dneska trocha lidské přítomnosti, krajiny někdy příště. Vysočina není jenom salám!