Nakladatelství Lelkárna®

Dneska začnu zeširoka. Tuhle jsem tu psala o tom, že nefotím Jizerky, ale já si vlastně už roky zaznamenávám staré chalupy, které mě nějak oslovují. Dělám to nějak automaticky, bez přemýšlení. A tak vlastně není až tak o čem psát. Ale ráda bych tu dnes sdílela jeden kulturní tip z poslední doby.

…moje babička, ta která mi nikdy babičkou nebyla, byla dívka z lepší rodiny. Vychovávaná pro to, aby mohla pérovat Mary a zahradníka, dáma, která neměla nikdy pracovat, ale reprezentovat. No a to jí vzal vítězný únor. Co jí nevzal, byl celoživotní snobismus a láska k vysoké kultuře. Vybavuje se mi těžko uvěřitelná věta “Haničko, tak si představ, tak jsem byla na Janáčkovi a dneska se mi to poprvé místama dokonce i líbilo!”

Celý život měla předplacenou lóži v Národním Divadle (dlouho jsem si myslela, že to tak mají všechny babičky), kam jsem s ní občas musela docházet na odpolední představení. A to rozhodně nebyly žádné kusy pro děti. Brala jsem to jako trest. Místo, abych mohla být s kamarády venku, strávila jsem nedělní odpoledne ve společnosti babičky a jejích dvou kamarádek. Babky se bavily spolu, o přestávce kouřily a šly do baru na chlebíček (mně nikdy nekoupily, neb mi na něj naši nedali peníze) a navíc jsem seděla v lóži za nima vždycky vzadu na tom bidýlku, ze kterýho je blbě vidět. Ze shlédnutých představení mi utkvěla zejména Lucerna a Louskáček, při vyslovení těchto slov je mi špatně ještě dnes.

No a letos jsme dostali k Vánocům rodinný předplatný do Národního. Uf uf. Nakonec nebylo, kdo by šel a tak jsem si říkala, že to teda zkusím a vezmu svoje malé děti do divadla. Koneckonců, nikdy tam nebyly. Kavky se zlaté kapličce vyhýbají širokým obloukem. Představení bylo v neděli ve dvě, opera, Jeníček a Mařenka a navíc v den, kdy jsem měla na večer koupené lístky na koncert, na který jsem se velmi, velmi těšila. Nechtělo se mi.

…ale bylo to skvělé! Děti si lóži náramně užívaly (koneckonců nikdy nebyly ve velkém zlatém divadle), operu zvládly a hlavně, výpravu dělal Matěj Forman a bylo to prostě vizuálně famózní. Jsem spíše sporadickým divadelním návštěvníkem, ale nic tak výtvarně pěkného jsem nikdy neviděla. Vizuální estetika scény v mysteriózně-pohádkově cirkusáckém duchu, přesně jak to mají kavky rády. Skvělá světla, tajemná scéna se spoustou jakoby zbytečností (třeba procházející jelen nezpíval ani nehrál, ten tam byl jen na efekt), které ale dotvářely celkovou náladu. Naprosto mě to uhranulo. Jo a vlastně to nebylo v Národním, ale v Opeře, ale tam jsem chodila jako dítě taky.

Jaké z toho plyne ponaučení? Choďte neprošlapanými cestami a dívejte se kolem sebe! Třeba narazíte na krásu na místech nečekaných. Tady pár mých oblíbených jizerskohorských chalup, které odolávají zubu času a nadšeným rekonstrukcím.