Nakladatelství Lelkárna®

Začnu zeširoka …možná se tak jako já pohybujete často v online podnikatelském prostředí, kde se zhusta afirmují cíle, dělají vision boardy, tabulky s cenami, přemýšlí se, jak se vlámat do vyššího patra a očistit spáry minulosti. Prostě chceme všichni výš a výš a víc a víc. A eh… ono je to tam jaksi takové blýskavě sterilní. Skutečný život se odehrává mimo ohraničený resort. 

Kavky se zabývají poetikou mizející Libně, jejíž nejznámější „Eiffelovkou“ je dozajista Bohumil Hrabal, kterýžto slaví letos 110 let od svého narození. Zajímají-li vás detaily z jeho života, google dozajista poradí. Jeho knihy možná čtete, ale dost možná ne. A tady se to celé spojuje. Bohumil Hrabal pocházel z vcelku utěšených maloměstských poměrů (to je ten známý pivovar z Postřižin), vystudoval práva, ale nějak vnitřně věděl, že chce-li psát, musí mít o čem. Musí mít něco odžito. Zřekl se luxusu a pohodlí, odstřihl se od pivovaru a začal pracovat v nejrůznějších dělnických profesích. Žil chvíli na Kladně a po různých podnájmech až zakotvil ve staré kovárně Na hrázi věčnosti č. 24, totiž tam, co je dnes autobusové nádraží Palmovka.

Naslouchal, povětšinou po hospodách, obyčejným všednodenním příběhům, které pak vplétal do svého psaní. Dlouho se nic nedělo, ale jak mu začaly vycházet knihy (a že už mu bylo skoro padesát), najednou začal být i finančně úspěšný a nosil několika tisícové honoráře vyplácené v zelených stokorunách v síťovce, kterou si pověsil v hospodě na věšáku. Je mnoho cest, jak dosáhnout úspěchu.

 „Ta Paříž, ta musí být krásná, skoro jako Libeň, nebo aspoň jako Vysočany.“ (Bohumil Hrabal)

Přináším tedy další foto medailonek osobnosti, totiž polozapomenutá libeňská místa, kde vnímám, že Hrabalovský duch ještě žije. Snažím se ukazovat poetiku mizejících časů, spíše genius loci, než historicky a místopisně věrné hrabalovské stopy. Libeň se od konce druhé světové války velmi proměnila a jednou z ní bude moderní hipsterská čtvrť. Dříve, než se tak stane, přijměte pozvání.