Nakladatelství Lelkárna®

V rámci ultimativních letních radovánek se naše mírně deviatní výprava rozjela do Atén a aby to nebylo náhodou málo dobrodružné, vzali jsme to přes Budapešť. S Budapeští máme veskrze radostné zkušenosti ohledně sexy popelářů, kvalitních nápojů a příslibu exotické kuchyně. Tentokrát padla naše volba neomylně na guláš z kohoutích hřebínků a varlat a bylo to nadmíru radostné. Ale abych své vyprávění usměrnila, tentokrát začínáme na úplném konci, kdy se řeckým sluncem a plameny gyrosu osmahlá a pískem olepená výprava vylodila v Budapešti a protlačila skrzeva celou Budu i Pešť až na autobusák a do dálkového autobusu směr Praha.

Tato dopravní společnost nabízela krom převozu patřičně zdevastované tělesné schránky i výběr z časopisů a tak jsme naslepo šáhli po nějakém plátku a zapluli do sedaček. Můj osobní los byl pár měsíců starý časopis o bytovém designu. Já nevím, co v té redakci šňupou, ale možná přehodnotím svůj odmítavý přístup k veškerým drogám a nechám si poradit více než jen materiál nočního stolku a dezén kachliček.

Když čtenář, zcela nepolíbený prvky stavebního řízení a žargónu, přehlédne oku lahodící, leč nic neříkající věty typu „vzdušně a inovativně řešené, originální zvýšené patio odkazující na atmosféru místa“ (dafuk?) , tak zbyde čistý bizár. Návrh dětského pokojíčku „ve kterém si dítě bude rádo hrát“ je celý bílý. Celý. Všechno. Postel, povlečení, zdi, koberce, židle, světlo, okna, hračky. Všechno je v tónech té jediné barvy, kterou by jistě ocenila ultrapravice. Dle typu vybavení a všech, asi čtyř kusů, bílých hraček odhaduju věk dítěte, pro které je pokojíček určen, na plus mínus batolecí fázi vývoje. Takže pevně věřím, že ta běloskvoucí uni nádhera dlouho vydrží a nezkazí jí třeba hovno, malebně rozetřené po zdi tříletou pacičkou.

Rozumím tomu, že nemusím sdílet jemnocitný vkus autorů článku, ale některé věci považuji za mírně nepraktické. Například když z venkovní chodby vstupujete rovnou do „velmi neotřelé“ ložnice. Nebo když v bytě „uměleckého mladého páru“ (oh boy) dosahuje knihovna až ke stropu loftu (tedy o celé patro výš) a přístup k ní je na opravdu drobném žebříku. Jasný, půjdu balancovat na zku-vených kulatých šprušlích v pyžamu, v jedenáct večer před spaním, až si vzpomenu, že nutně potřebuju zkontrolovat tu citaci z memoárů zneuznalého básnika. Hážu na to bobek a budu prostě doufat, že to ten kripl tak nějak řekl! Všechny stoly musí být skleněné. Všechny-jídelní, pracovní, v koupelně, noční stolek, kuchyňská linka… asi abyste k tomu šňupání nemuseli hledat vhodný povrch? A na všech stolech… jo, na kuchyňském, pracovním, nočním… jsou položené staré psací stroje. Kolik starých psacích strojů potřebuje jeden smrtelník? Ne že by je vlastníci bytu jakkoliv využívali nebo k nim nedejbože měli jakýkoliv vztah. Jen působí… eh „umělecky vibrujícím dojmem?!“ a tak jich teď zadavatelé zakázky mají prostě omylem celou sbírku. A k tomu všemu notně „autorsky omšelý“ gauč za 120 litrů, který musí působit, že se na něm přendal minimálně Bob Dylan.

A jedeme dál. Rekonstrukce rodinného domu, kde je všechno modré. Znáte ten odstín světlo-středně-šedo modré, která je prostě jen hnusná? Tak tahle modrá. Vybuchla v Severní Koreji fabrika na modrou barvu na mundůry politických vězňů a začali pytle tohohle hnusu vyměňovat za řepu? Možná. Každopádně jí bytový architekt byl schopný namr-at úplně na všechno „tón hnusu v tónu hnusu“. Stejně jako vaše školní jídelna na základce. Prý totiž při rekonstrukci narazili pod podlahou na plastový korálkový náramek a rozhodli se „zachovat autenticitu , kontinuitu a odkaz místa“. Ten náramek byl klasický kus plastu, který jste dostali v roce 97 zatavený k Bravíčku. S Delfínem. Delfín ale pravděpodobně nezachováva kontinuitu místa tak dobře , jako barva Králíčka Azurita po třech letech na amfetaminech a prodávání vlastního huňatého těla.

A na závěr můj oblíbený bonmot. Byt pro svobodného mládence, žijícího v bývalé řeznické čtvrti, který se prostě autoři rozhodli rozjet komplet v uzenářském stylu. A můžete mi věřit, že tihle hoši se opravdu neupejpají. Každý jeden prvek bytu musí odkazovat na „genius loci a historii místa“. Takže podlahová dlažba imituje zabijačkovou tlačenku, kuchyňská linka vzorek gothaje, koupelna jsou jitrnice a šunka, ložnice je kombinací klobás a hořčice, závěsy jsou BBQ omáčka a všechna svítidla neomylně tvarem barvou a pevně doufám, že i aromatem připomínají párky. Ve výsledku se kompletně celý prostor prolíná mezi tlumeně růžovými, béžovými a hnědými barvami a občas chromovými doplňky (protože ty mají evokovat ty kovové konce na salámových patkách. Aha!). V podstatě je byt ekvivalentem „rapist glasses“. Pokud nejste seznámeni s tímto technickým termínem, jsou to přesně ty brýle, které má úplně každý masový vrah, bez ohledu na dekádu, původ nebo strategii krájení lidských bradavek. Kdybych měla být ženská návštěva tohoto svobodného mládence, uchopím první sekáček na maso a i s touto trofejí promptně vycouvám z Kubrikovy špatné noční můry, než si pan domácí rozestele tu hořčično-křenovou nádheru.

Předpokládám, že kdyby redakce tohoto plátku nakráčela do mého bytu, skončila by na podlaze v křečích a s pěnou u úst, prosíc za okamžité oslepení pomocí loupače na kiwi. Nicméně se cítím být velmi obohacena (minimálně touto krásnou představou).

Takže čau a kupte si klidně tu trochu hnusnou rohožku s koťátky. Soudit vás stejně může jen bůh a Jiřina Bohdalová.