Nakladatelství Lelkárna®

Řeknu vám jedno velké tajemství. Péče není pro každého, opravdu ne. Vyžaduje jakési vlohy, které buď máte, nebo jen pomálu. Pečující dovednost se sice dá naučit, až si ji jakžtakž osvojíte, nicméně doporučuji ji mít v genetické soustavě aneb jak se praví „přidanou ve vínku“. Taková výchova, či chcete-li vedení malého tvorečka, potažmo tvorečků, vyžaduje mnoho. Mnoho tak nějak všeho. Trpělivosti, nervů, psychické pohody, vynalézavosti, sebezapření, věčných vnitřních i vnějších bojů a dalších vychytávek, však si doplňte sami. V momentě, kdy vám do života zavítá dítě s postižením, musíte všechny své dovednosti a vlohy zmnohonásobit a stále budete mít pocit, že vám síly nestačí. Já vás nechci děsit, jen se snažím předat co nejreálnější obraz. 

Svou dceru miluji nade vše a dala bych všechny dary světa, aby byla zdravá a já nemusela za ni nic řešit ani přebírat rozhodnutí. Ona mi neřekne, zda by raději řízek nebo lasagne, i když holka má výborný apetit a vybrala by si nejspíš obojí. Co se týče módy, tak zde musí chuděra důvěřovat své amatérské návrhářce matce, která se ve svých kreacích celkem vyřádí, že si dcera ve škole zasloužila titul trendsetter a kdyby byla instagramovou influencerkou, tak by snad i mohla získávat různé módní výstřelky zdarma. Já se tedy realizuji v oblékání. Výhodou je, že mi do svého stylu nemluví a nadšeně vříská, když vidí blažený obličej matky, jak se rozplývá nad krásou dcery. Opět i zde platí – spokojená matka = spokojené dítě. Horší je, že musím v leckterých případech za ni i rozhodovat, a tudíž ji okrádám o pocit svobody. Snažím se to tedy dělat nenásilně a s nejlepším vědomím i svědomím. To už jsme někde slyšeli, že? Každopádně abych se vrátila k tomu předpokladu být pečující osobou roku, tak by v první řadě měla ona osoba umět pečovat i o samu sebe.

Po těch intenzivních letech péče jsem se mnohokrát ocitla na prahu celkové vyčerpanosti a zvyšující se míry vyhoření. Chcete ještě svému dítěti přilepšit a zpříjemnit život, musíte denně vstát a postarat se a přesto nemůžete… už víc nezvládnete a nejde to. Prostě šlus! Vždy mě fascinuje, že tělo nakonec vygeneruje poslední zbytek energie a vy dokážete předat to potřebné tomu človíčku, který je na vás zcela a ve všech ohledech závislý. Naše Moni se bez pomoci druhých nepřebalí, neobleče, nenají, nenapije ba ani nezmění polohu. Je to fyzicky i psychicky náročné, a proto se fakt hodí mít na tenhle maraton super schopnosti. Jednoho dne jsem dceru vypravila do školy, zavřela dveře od domu, sedla na gauč a začala plakat. Slzy tekly proudem a nešly zastavit. Tělo tak urputně potřebovalo uvolnit a den co den mi házelo signály, které já přehlížela, neboť na ně nebyl čas… Moc vás prosím, udělejte si ho. Dopřejte si každý den zastavení se a buďte. Jen tak. Pro sebe. Doopravdy. Nic vás to nestojí, a přitom vám tenhle okamžik sebepéče dá mnoho a možná i zachrání holý život. 

Když se pláč utišil, zapnula jsem počítač a dala do vyhledávání „víkendový pobyt v lázních“. Miluju Františkovy. Je mi tam krásně v obklopení objímající přírody, darů země v podobě životadárných pramenů, nekonečných tras na vyvětrání hlavy i získání lepší fyzické kondice. Odjet si na tři dny, úplně sama. Našla jsem si komorní ubytování v lesoparku a vybrala poslední volný pokoj. Zadala platbu a datum vepsala do diáře. Celý proces probíhal na autopilota, kdy mě ruka vedla a hlavě nedala příležitost přemýšlet. Ano, hlavně nemyslet, jak v pohádce S čerty nejsou žerty pronesl Lucifer. Až po nějaké době mi došlo, co jsem provedla. Bez svolení jsem si dovolila zamluvit výlet, aniž bych zajistila péči o Moni. Pečujeme o ni s mužem, takže by nezůstala někde na ocet, ale já se předem nedomluvila. Bála jsem se, že by to bylo příliš. Že si přece nemohu jen tak někam odjet a navíc sama. Co bych to byla za matku, za manželku a vůbec za ženu! Opustit své blízké?! To sis dovolila hodně, holčičko! Ten prevít, co mi sedí na krku, nedal pokoj. Večer jsem sebrala odvahu a v slzách manželovi oznámila, že už dál nemůžu a pokud na ten víkend neodjedu, tak se zblázním. Potřebovala jsem být sama se sebou jako sůl. Těch chvilek bývá v životě pečujícího jako šafránu a já se rozhodla, že abych mohla, tak musím načerpat i pro sebe. Vzít nohy na ramena a utéct. Doslova spíše ne, pač byste s tím mohli mít nepříjemné opletačky, a to se moc nehodí. Oni by si vás stejně našli. Občas však odbočit ze zajetých kolejí a vrátit se k sobě domů, do svého uťápnutého já, je ten nejhezčí dárek, kterým se můžete obdarovat. 

Jen co jsem opustila nádraží, začala mi hlava opět (po kolikáté už?) předhazovat jeden pocit viny za druhým. Asi tak v půli cesty jsem ji málem urvala a vyhodila z okna, kde bych s radostí sledovala, jak ji přijíždějící vlak v protisměru roztříští na malé kousíčky. Scéna skoro jako z filmu Smrti jí sluší, také ho tak milujete? Hlava však zůstala celá a já se pomalu začala zklidňovat, že doma Moničku manžel zvládne. Vždyť mi sám pomáhal balit věci do kufru, jen abych už odjela. Tak jsem jela a byla to neskutečná jízda. Dovolila jsem si prožít svůj výlet naPLNO a vytěžit z něj novou energii, ze které budu ještě nějaký čas čerpat. 

Přivítání podzimní přírody bylo dechberoucí. Barevné listí, které zdobí bohatou korunu stromů. Šumící tok vodních pramenů, který kape bez přestání. Vítr, jenž se prohnal uličkami a smetl z cesty, co k ní již nepatří. Nespoutaná příroda, kterou nikdo nedrží ve své moci, a přitom plyne jako životní cyklus. Podzimní čas je pro mě okamžikem rozjímání. Symbol ukončení a odpočinku s příslibem nových začátků a dnů. Odchod a příchod. Uvolnění a zakuklení. Procházela jsem se, až mě nohy bolely a potkávala lidi, na které bych jen tak nenarazila. 

U jednoho pramene vzdáleného od hlavního tepu kolonády si ke mně přisedla elegantní dáma s nádherným parfémem. Daly jsme se do řeči a dozvěděla jsem se, že je skoro dva roky vdovou. S manželem spolu byli 53 let. Zůstala sama a zpočátku si přála jediné – odejít za ním. V hlavě se jí honily otázky: Co já teď budu dělat? Jak bude vypadat má každodennost? S kým budu sdílet své prožitky? Vedle koho se budu každé ráno probouzet a večer usínat? Uvědomila jsem si, jak moc se mnou její příběh rezonuje. Otevřela třináctou komnatu všech pečujících – o koho se budeme starat, až ten, jemuž věnujeme svou péči, jednou nebude? Jak bude náš život vypadat a bude mít vůbec nějaký smysl, když smyslem byla ta nekončící péče? S mým manželem máme stejné napojení a já si bez něj svou přítomnost vůbec nedokážu a nechci představit. Paní se sesypala a rok jí trvalo se poskládat. „Už tolik nepláču“, řekla s úsměvem. Pak se rozpovídala o svých dětech a jednom pánovi, kterého potkala na lázeňském pobytu a velice se sblížili. Jeho syn spáchal sebevraždu, snacha odešla rok po něm a manželce se prudce zhoršila cukrovka. Oba, ta paní i onen pán, se rozhodli život nezabalit. Našli si nový smysl a tím je, žít každým dnem a nestrachovat se, jak bude. Ono to totiž vždycky nějak dopadne. 

Než jsme se spolu v objetí rozloučily, tak mi předala moudra, která znám, i když ne vždy se jimi řídím. Po smrti své životně nejbližší osoby se učila umění být sama se sebou. Začala sama chodit do kaváren, kde potkávala jiné sólo hosty, až se začali kamarádit. Odjela sama do lázní, kde se střetla s náhodnými lidmi a byť s nimi v kontaktu nezůstane, odjede obohacená o další příběhy. Paralela nás všech je obrovská a sdílíme mnohem více společného než odlišného. Naše osudy nás spojují a díky vzájemnému povídání zjistíme, že vlastně sami nejsme. Ani v těch nejtěžších chvílích. Tam někde venku je někdo, kdo chápe a ví. Protože je život nevyzpytatelná postava, tak si máme užívat radosti každý den. Další moudro, které vyřkla. A tak se prochází kolem pramenů, k nim chroupe teplou oplatku a raduje se ze slunce, které vystřídalo déšť a list, jež jí spadl do klína si uloží jako záložku do nově zakoupené knihy. Do třetice mi řekla, že se mám odměňovat. Dopřávat si. Ať už drobnosti nebo něco hodnotnějšího. Bez výčitek a bez zbytečného „ale já nic nepotřebuju“. Možná ne, avšak každá maličkost zpříjemní den, a hlavně dodá pocit, že si jsem sama pro sebe důležitá. Vždyť i ten život je taková odměna…

Abych zakončila něčím úsměvným, tak mám pro vás jeden lázeňský tip, který vám v infocentru zcela jistě neporadí. Pokud jste takoví učúránci jako já, tak si při pití pramenů opatřete Tena kalhotky. Budou se vám hodit. Neušla jsem ani 500 metrů, aniž by mě tlačil močový měchýř a jako na potvoru se po stezce hemžilo tolik lidí, že bych ihned vyvolala podezření, kdybych sešla z cesty a ohlížela se na všechny strany z nutkavé potřeby si odskočit. Je teda fakt, že jsem pila jako duha, neboť až s věkem jsem přišla na chuť železnaté příchuti a také jsem tak činila ve jménu svého zdraví, abych doplnila svému anemickému tělu žalostně nízkou hladinu železa. Všechny stromy, které jsem označkovala, jsem náležitě objala a poděkovala, že do jejich blahodárné země jsem mohla vypustit i svůj zlatavý mok.