Nakladatelství Lelkárna®

Často chceme to, co nemáme. Když jsem byla malá, táta mě nechával stříhat nakrátko a já ten klučičí účes na ježka pokaždé oplakala. Korunu tomu dal někdo, kdo se ke mně přibližoval zezadu a oslovil mě „chlapečku“. Propadala jsem se studem, hanbou a zapřísahala si, že až jednou vyrostu, budu mít kadeře dlouhé, jako Locika. Až po mých třicátých narozeninách jsem překonala to délkové mezidobí, kdy jsou vlasy ještě krátké na sepnutí do culíku a zase moc dlouhé, aby dodaly nějaký styl a nevypadala jste divně. Přesně v tomto okamžiku jsem pokaždé ztratila trpělivost a šla nůžkám naproti. Kristova léta však kromě jiných životních změn ze mě udělali dlouhovlásku a během Covidu jsem se nechala obarvit na blond, což bych si nikdy na sobě nedokázala představit. Inu, někdy člověk dosáhne toho, po čem touží a jindy ho život oblékne do zcela nepředstavitelného. Kdo má vlasy rovné, chce kudrnaté a naopak. Komu sluší oblečení na tělo, raději nosí oversize a kdo nosí volnější střihy, tak nadává, že z donucení, protože jeho figura se s upnutými šaty neztotožňuje. Skončí to tak, že pod diktátem společenských norem, které jsme si mimochodem také sami definovali, a přísným dohledem svého vnitřního kritika kráčíme bok po boku Nespokojenosti, Pocitu viny, Naštvanosti, Nesplněných snů, Studu a dalších nepřejících kumpánů místo abychom se spokojili s tím, co nám bylo naděleno. Já jsem celkem dlouho bojovala se svým tělem, které jsem chtěla mít přesně podle návodů časopisů, i když jsem věděla, že fotky prošly retuší a dnes se na nás dokonce z obálek usmívají áíčka, výtvory umělé inteligence, a přesto na ně někteří vzhlíží jako ke hvězdám. Byla jsem k sobě nefér, přísná a trápila se nesmyslnými dietami, po kterých má požitkářská duše úpěla ještě víc, avšak já byla skálopevně přesvědčená, že budu sama sobě hodna, až když ze mě vylezou všechny kosti. Že se toho okamžiku zřejmě nedožiju mi v ten moment vůbec nepřišlo na mysl, která byla zaneprázdněná počítáním kalorií a převodu kilojoulů na kilokalorie. To byly snad jediné počty, ve kterých jsem vynikala. Dnes jsem o pár let starší, moudřejší, vyrovnanější a celkově spokojenější, i přestože na mě někdy ten hlodavec, který se stále z mé hlavy neodstěhoval, vycení zuby. Zpříma na něj pohledím a odseknu, že vyrůstat v období baroka, tak jsem Múzou malíře Rubense a dneska by se mé podobizny dražily v astronomických částkách. Byla bych milionářkou.

Abych se vrátila k tématu, od kterého jsem sešla a jež má být hlavní myšlenkou tohoto psaní, přiblížila bych paralelu narozením dítěte s postižením právě s výše napsaným. Neznám rodiče, který by si nepřál zdravé dítě, jež se bude vyvíjet přinejmenším podle tabulek a pokud by mělo vykazovat odchylující známky, bude se naopak jednat o znaky výjimečnosti a bezchybnosti. Nechci vám kazit dokonalý obraz naivity a pokud jsou vaše představy plné krásy bez poskvrny, tak vězte, že v tom nejste sami. Já si rovněž vymalovala svůj vlastní ideál, do kterého se mi přimíchaly směsi neočekávané, šokující, snad i pobuřující až natolik revoluční, že by si ho vystavily jen velmi alternativní a avantgardní galerie, kam by měli přístup návštěvníci s obrovskou otevřenou myslí, nadhledem a humorem, jež si nezadává s běžnou populací. Pak by však po bližším pozorování spatřili pohled na dílo, které je dokonalé ve všech detailech. Dílo, z kterého oči přechází a které vás vystřelí za hranice povrchního vnímání světa. Obraz, jež se stane snem každého majitele.

První roky byly hodně náročné a Monička často plakala, špatně spala a my nevěděli, co je příčinou. Nic nám neřekla, avšak její oči odhalovaly bolest, smutek a nespokojenost. Trvalo nám, než jsme se spolu sžili, poznali své vzájemné nálady, rozpoložení, radosti i starosti. Ani dnes o sobě nevíme všechno, což není nic neobvyklého, protože kdo se zná skrz naskrz?Objevování pocitů a emocí se tak stává dobrodružnou cestou, kdy nikdy moc nevíte, do jakého cíle dojdete a zda jste k němu vůbec došli. Pro mě jako mámu je především důležité, aby bylo mé dítě šťastné a zdravé. Moni zdravá je, má postižení, ale to jako nemoc neberu. Je to stav, který ji nějakým způsobem omezuje (ale nedefinuje), i když ona sama to tak nevnímá a většinou je opravdu v pohodě. Raduje se, má své oblíbené činnosti, umí projevit celou škálu citů a myslím, že uvnitř v tom svém krásném nevinném a opravdovém světě šťastná je. Jistotu nebudu mít nikdy, a i samotný pocit štěstí je tak relativní pojem, nad kterým v minulosti bádali slavní filosofové a dnes na toto téma vzniká nespočet seminářů, terapií, debat a prozatím nikdo nepřinesl univerzální uspokojující odpověď. Každý jsme jiný, a proto i jeho prožívání blaha bude rozdílné. Když pohlédnu do tváře mé dcery a zadívám se do jejích očí, které si mě bedlivě a soustředěně prohlíží, spatřím výraz blaženosti. Vidím v nich tolik lásky, která by snad slovy ani vyjádřit nešla. Hledíme na sebe v tichosti a napojení tak hlubokém, jako by se právě zastavil čas a úplně zamrzl. V tom pohledu vyčtu, že je Moničce dobře a že jí v ten okamžik nic nechybí. Vše je v naprostém pořádku a zažíváme stav idylky, která je touhou každé spokojené domácnosti. Tam se odehrává ten pravý hřejivý domov, to doma, kde srdce najde své místo a kde je radost být. Prostor, kde každý může být sám sebou i s ostatními a kde vládne láska ve své nejčistší podobě. To je můj pocit štěstí a jako matka nemohu dosáhnout většího naplnění. A přitom mám dítě, které nikdy nevyroste a bude nadále dítětem, její postižení jí nedovolí žít samostatný život, zůstane až do konce svého života závislá na péči ostatních a nebude moci o sobě plně rozhodovat. A přesto prožíváme krásno a dobro.

Jak pomíjivé mohou být naše představy o ideálu. Mít dítě je loterie, kdy předem nevíme, jak se jeho a náš život bude vyvíjet a zdraví nemusí být garancí dokonalého soužití. Poznala jsem příběhy, kdy se zdravé děti od svých rodičů odcizily a nikdy už k sobě nenašli cestu. Z jedné hádky, z hloupého nedorozumění, z malichernosti okamžiku, z nepochopení vzájemnosti se přetrhaly vztahy a zůstala obrovská bolest, prázdnota a propast, která se každým dalším vyřčením prohlubovala. Zbyla hořkost, paralyzující pocit viny a velké nespravedlnosti. A přitom byl balíček skoro kompletní – zdravé děti, obětaví rodiče, prosperující domov, ochota naslouchat a řešit problémy. A přesto se něco pokazilo, a přesto to nevyšlo, a přesto mnoho chybělo. I mezi kamarádkami, co jsou matky dětí s postižením, sdílíme, s čím vším se musíme popasovat – něco jiného bude řešit maminka kluka, který má těžké autistické projevy, byť je chodící a pro další bude neméně náročné zvládat vyčerpávající epileptické záchvaty dcery, která mluví a dokáže pojmenovat své potřeby nebo dítě, které je zakleté ve svém těle a kvůli rychle se zhoršujícímu degenerativnímu onemocnění už není schopné jediného pohybu. A přesto mohou ti všichni mít ve svém trápení chvíle štěstí. I v jejich soužení se třeba objeví záblesky vděčnosti a přijetí anebo nikoliv.

Znáte to rčení, ve kterém se říká, aby ten, co chce to, co má ten druhý, obul jeho boty a chvíli v nich kráčel? Kolik z nás by si je zuli, než by vykročili za práh osudných dveří? Kolik lidí by se vrátili k té své sešlapané obuvi, kterou důvěrně znají, i když je místy tlačí a potřebovali by ji vyměnit? Kolik párů je nutné vyzkoušet, abychom přišli na to, že jediné, co potřebujeme je, abychom našli ten náš padnoucí a vytvarovali si ho přímo nám na míru? Jaké by však bylo žít život těch druhých, co zdánlivě vhledem naší optiky mají vše? Naplnili bychom se tím tolik chtěným štěstím nebo je to pouhá iluze či přeceněný jev anebo snad něco, po čem bychom nakonec přece jen měli toužit? Dovolte mi zakončit mou úvahu z pera básníka Adolfa Heyduka: