Nakladatelství Lelkárna®

„Maminko… říkám Ti maminko, protože jsi pro mě tou nejdůležitější osobou v mém životě. V okamžiku, kdy mě předala ta psí Tobě, tak jsi se jí stala… tím člověkem, kterému budu oddaně, s láskou a vší úctou naplňovat život…

Já vím, že už máš se mnou občas trápení, ale prosím, nekřič na mě… již Tě neslyším, avšak vnímám v tom pohledu netrpělivost, naléhavost, zlobu a vztek. Chceš, abych byl rychlejší a neloudal se na procházce, kdy mě táhneš na vodítku dlouhé kroky za Tebou. Nestíhám, mé nohy jsou unavené, a ačkoliv bych s velkou radostí kráčel po Tvém boku, jako kdysi, tak nemohu. V očích mám smutek, který Ty nevidíš, protože spěcháš a ženeš sebe i mě, ale já už to nezvládnu. Zlobíš se na mě, když nesplním povel okamžitě, jak jsi byla zvyklá za mého mládí. Vzdycháš, že mě musíš venčit častěji, protože občas neudržím stolici a moč. Koupíš mi pamlsky, které můj žaludek neumí zpracovat a posléze se pozvracím a Ty na mě vrháš pohledy hněvu, protože musíš po mě uklízet. Přitom víš, že od Tebe si vezmu vše, co mi nabízíš… já Ti věřím bezmezně a důvěřuju, že mi dáš jen to, co je pro mě dobré. Vím, že potřebuju více času a prostoru, než předtím a někdy mi to trvá déle, než si přeješ. Já ale už mladý nebudu… jsem starý pes a svůj čas nevrátím ani nezastavím.

Stává se, že mě pustíš ven a já zapomenu, co tam mám dělat… je mi zima, chci dovnitř a Ty mě odháníš od sebe. Nechceš mě pustit domů, než vykonám potřebu. Proč tam nejsi se mnou? Proč za mnou zavíráš dveře a čekáš v teple, až přiběhnu. Vždy jsem s Tebou rád utíkal po schodech a teď je sotva vyšplhám… špatně na ně vidím, a hlavně dolů mám strach. Bojím se, že se skutálím a neudržím rovnováhu. A Ty na mě zas a znova vrháš šípy nedočkavosti. Ty jsi stále v tom nejlepším věku, ale já… já už zdaleka ne… síly mi odchází, a přitom bych tak moc chtěl být nadále tím radostným, energickým a aktivním psem, jako tenkrát, když jsi mě přijala za svého parťáka. Sice nemám dost energie na skotačení, ale jinak se u mě nic nezměnilo… pořád Tě vidím se stejným nadšením, vítám Tě s vřelostí, radostně vrtím ocáskem při střetnutí s Tebou a cítím snad ještě více lásky než kdy jindy. Vzhlížím k Tobě a není bytosti, která by pro mě znamenala tolik. Jsi moje rodina…

Jsem přece stále tím milovaným členem? Máš mě ještě ráda, i když už většinu dne prospím a není se mnou taková zábava? Přeješ si, abych tu ještě pár měsíců byl, protože mnoho let se již nedožiju?

Dal jsem Ti vrchovatě svou lásku a přeju si, abys i Ty mě milovala jako někoho, bez koho nemůžeš žít. Vím, žádám moc, ale přece se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka. Nezlob se na mě již, buď se mnou, prosím, shovívavá, dej mi všechen ten poslední čas, který mi zbývá… Milost, prosím, milost a odpusť mi, když provedu něco, za co již nemohu, ale Ty mě pokáráš. Já to nedělám naschvál a věř mi, že i já vím, co je stud. Nechci ležet mezi výkaly… nechci být na obtíž, když mi musíš pomoct vyskočit do auta… nechci Ti přidělávat starosti a už vůbec nechci, abys mě vnímala jako velkou přítěž.

Zasloužím si Tvou lásku, respekt i úctu. Zasloužím si důstojně dožít a pobýt ještě chvíli v Tvé přítomnosti. Zasloužím si být součástí Tebe a mít alespoň kousek, i když Ty jsi pro mě celý můj svět. Zasloužím si Tě, viď?

Až nastane můj čas odchodu, prosím, zůstaň se mnou až do konce. Neodcházej, neodvracej zrak, nenech mě samotného. Naposledy mě obejmi, jak jsi to dělávala pokaždé, když Ti bylo smutno a já tu byl jen a jen pro Tebe. Lehni si ke mně, jak jsem já lehával u Tvých nohou a odpočívali jsme spolu. Polib mě, jak jsem zásoboval já Tebe nesčetněkrát mokrým olíznutím. Polož si tvář na mou hruď, která se už víckrát nezvedne. Šeptej mi něžná slůvka na dobrou noc, i když mi sluch dávno odsloužil. Vyprovoď mě, jako jsem já pokaždé na Tebe dychtivě čekal, kdykoliv jsi přišla domů. Byla jsi mým domovem, a to naše společné doma si beru s sebou…Bude se mi po Tobě stýskat a na konci zbyde jen prázdno… Nikdy, nikdy totiž nezapomenu. A Ty?