Medard
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Medard „Počkej, ty smrade, až tě chytím!“ Hlídač funěl a sípal hlasem zhrublým kartony levných cigaret, jimiž byl i na dálku cítit. Podle Adamova odhadu byl už ve věku, kdy by lidé neměli nic doopravdy hlídat. Nepadnoucí uniforma na něm při pokusu o běh plandala a působil by veskrze komicky, kdyby v ruce netřímal velmi seriózně vypadající hůl. „Já tě teprve zmaluju, uvidíš!“ Adam se rychle rozhlédl. Majestátní plocha jezera Medard se leskla v zapadajícím slunci a svěží vánek přicházející od vody vyháněl ze silnice prach a mour svatavské průmyslové zóny. Byl by to krásný den pro sprejování na betonový plot, kdyby ho při tom nenačapal tenhle starý morous. Všichni ostatní hlídači sedí celou šichtu na židli jako přirostlí, ale zrovna tenhle musí poctivě dodržovat obchůzky. Za běhu vsunul plechovku s barvou zpátky do batůžku. Jestli ji u něj najdou, je v pasti, ale nemůže ji jen tak zahodit. Nemá žádnou další, ani peníze, za které by si mohl koupit jinou. V dětském domově nedostáváte kapesné a ve čtrnácti vás ani nenechají si něco vydělat. Upřímně řečeno, tuhle barvu si taky tak docela nekoupil, ale bylo to o fous, málem ho chytli. Dneska už jsou všude kamery. Teda všude ne – tady kolem plotu nainstalovali raději obezřetné důchodce. Každopádně ale musí co nejdřív dodělat dílo, jen co setřese tohohle páprdu. Už s ním oběhl celý areál svatavských strojíren, za chvíli jsou zpátky u vrátnice, předpokládal, že tam někde to starý muž zase vzdá. Vběhl za roh a s úlekem skočil za poblíž zaparkovanou dodávku. Před vrátnicí stálo policejní auto, mnohem mladší muž v mnohem lépe padnoucí uniformě přecházel před vjezdem a hlásil cosi do vysílačky. Zpoza plotu za sebou slyšel hlídačovo hudrování. Když poběží dál, jeden z nich ho určitě zmerčí, když zůstane tady, dopadne to stejně. Bleskově se rozhlédl a bez dlouhého rozmýšlení skočil do plastového kontejneru na odpadky. Stihnul sotva přivřít víko, než se objevil uřícený hlídač. Škvírou pod víkem Adam sledoval, jak se starý pán zmateně rozhlíží, utírá si pot z čela a šťavnatě kleje. Vzápětí si všimnul opodál stojícího policisty. „Haló, tady!“ Zachraptěl hlídač a zamával holí. Policista si jej všimnul také, kývl hlavou, zavěsil vysílačku zpátky k pasu a vydal se mu naproti. Sešli se přímo před Adamovou skrýší. Adam se ze všech sil snažil ignorovat zápach plísně a zkaženého ovoce a pokud možno ani nedýchat, aby igelitové pytle kolem něj nešustily. „Dobrý den, vy jste nás volal?“ zeptal se strážník bez jakékoliv emoce v hlase. „Jo,“ vydechl hlídač. „Už je tady ten parchant zase. Teď… teď tu někde musel proběhnout.“ Předklonil se, zapřel se rukama o kolena a zhluboka dýchal. Strážník se rozhlédl a pokrčil rameny. „Nikdo tudy neběžel.“ „Poudám, někde tu musí bejt,“ zavrtěl hlavou hlídač. „Ale já ho mám! Tentokrát jsem si ho nafotil! Tadyhle na telefon,“ prohlásil hrdě a zašmátral v kapse pro mobil. „Ukažte.“ „To je von, vidíte?“ dloubal starý pán prstem do obrazovky telefonu, aby svým slovům přidal na důležitosti. „Dovolíte?“ strážník si vzal telefon do ruky, chvilku v něm listoval, mračil se a zvětšoval si fotky. „Je to čtrnáct dní, co jsme tu stěnu dali nově nastříkat a už je zase celá počmáraná…“ „Já vím, kdo to je,“ pronesl náhle strážník a poklepal na telefon. „Vážně?“ „Ano, chytili jsme ho nedávno, počmáral podobně i trafostanici u obchvatu a řekl bych, že ten styl poznávám i na několika dalších malůvkách naproti v Bukovanech. Vím, že kolegové z Habartova s ním mají taky zkušenost.“ „No skvěle! Tak to se tedy páni rodičové prohnou!“ „To vás asi zklamu,“ odvětil strážník a vrátil hlídači telefon. „Jak to?“ „Je v ústavní výchově, v zařízení pro nezletilé. Sám ještě není trestně odpovědný a jeho matka je hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Ta už jenom mumlá, hejká a čmárá kolem sebe nesmysly. Má plný invalidní důchod, neschopná práce i výchovy, akorát kluka kazí. Asi drogy. Každopádně z té nic nedostanete. A otec je neznámý.“ „A co ten ústav?“ „Ten nelze žalovat, kluk je hlášený jako pohřešovaný. Stává se mu to často.“ Hlídač zaskřípal zuby. „Takže co se s tím dá vlastně dělat?“ „Vlastně nic. Když ho chytíme, můžeme ho maximálně odvézt zpátky do ústavu, odkud kdykoliv zase uteče. Těm nejhorším v tom ani nikdo nezkouší bránit. Neřeknou vám to nahlas, ale jsou vlastně rádi, když je tam nemají. Dokud mu nebude alespoň patnáct, je to takřka neřešitelné.“ „To nemyslíte vážně!“ „Já ty zákony nepíšu, to musíte za jinými. Je mi líto.“ Náhlý záchvěv země přerušil jejich dialog a Adama nesmírně vyděsil, protože v první chvíli myslel, že někdo hýbe popelnicí. Až pak mu došlo, co se děje. Těm dvěma ale ne. „Uf, to byla docela síla,“ ulevil si strážník. „Jo jo, seismicky aktivní oblast tomu říkají,“ zamudroval hlídač. „Poslední dobou jsou to docela rány. Minulej tejden to rozhoupalo i lustr ve vstupní hale… No ale to je fuk, co teď tedy s tím klukem?“ „Teď se pojďme podívat na to graffiti, já si to taky nafotím, vezmu si na vás kontakt a až budete mít po službě, tak se u nás zastavte podat vysvětlení.“ „Já? Proč já?“ pohoršoval se hlídač. „Copak já něco provedl?“ „Vůbec ne. Budete v tomto případě pouze v pozici svědka, ale je to nezbytné k zahájení trestního řízení.“ „A má smysl vůbec něco zahajovat, když jste sám říkal, že klukovi vlastně nic nehrozí?“ Strážník jen zdvihnul obočí a stisknul rty. „No nic,“ mávl rukou hlídač, „tak se na to pojďte podívat.“ Adam počkal až hlídač zmizí zpátky ve své kukani a policejní auto odsviští po silnici k Sokolovu. Opatrně vylezl z kontejneru a oklepal ze sebe smradlavé zbytky odpadků. Přeběhl přes silnici až na násep svažující se k jezeru a vydal se zpátky tudy, aby zůstal mimo dosah vjezdové kamery i hlídačova zvídavého pohledu z vrátnice. Mohutné zašplouchání vody ho přimělo otočit hlavu. Z jezera vyčnívalo dlouhé chapadlo a systematicky šmátralo po břehu směrem k němu. Bylo dostatečně daleko, ale chlapec raději výrazně přidal do kroku. O kus dál se vrátil přes silnici zpátky k betonovému plotu průmyslového areálu. Tady už byl před pohledem z vrátnice v bezpečí. Rychle zašmátral v batohu, vylovil barevný sprej a zmuchlaný sešit, pokreslený nejrůznějšími symboly a klikyháky. Zatřepáním promíchal barvu a dal se znovu do přerušeného díla. Pečlivými tahy obkresloval obrazce ze sešitu na zeď. Když ho chytili posledně
Železní velrybáři
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Železní velrybáři Kromě křiku racků a mlhavé siluety v ranním oparu prozrazoval blízkost ostrova i souvislý povlak lahví, barelů, tašek, reklamních bannerů, krabiček od jídla a jiného, převážně plastového odpadu plovoucího po hladině. Vzdušný dron přenášel kapitánovi Pačaurímu na jeden z monitorů velitelského můstku obraz nepravidelného prstence, kterým tenhle svinčík obklopoval ostrov v šířce několika mil. V Indickém oceánu to nebyl nijak vzácný jev. Na opačné straně ostrova právě jeden z mořských harvestorů, pravděpodobně přestavěný ropný tanker, ládoval plovoucí odpad do svých útrob, aby jej po krátké selekci měnil v pyrolýzních kotlích na nekvalitní naftu. Nebyl to moc efektivní způsob. Na vzniklou naftu dokázaly fungovat spíš starší, jednoduché a pomalé diesely, zpracování odpadu vyžadovalo velké množství energie a motory harvestoru rozhodně nepatřily k úsporným. Výsledný produkt měl však status ekologického paliva a umožňoval tak provoz řadě starých velkých lodí, jako byla třeba ta kapitánova. Opodál zachytila kamera dronu ještě jednu menší loď shazující do vody drátěné klece. Krabi prokázali velkou přizpůsobivost a krabaři tak měli ještě pořád co lovit. Plastový škraloup na hladině jim nepřekážel. Pačaurí však věnoval více pozornosti podmořskému dronu kličkujícímu nade dnem. Byla to jeho chlouba – původně vědecký hlubinný stroj státní Technické univerzity v Kóči. Koupil jej před dvěma lety v univerzitní dražbě za tehdejší půlroční zisk, ale nelitoval toho. Dron měl slabší baterii a některé funkce už na něm nešly spustit, ale pořád jich zbývalo dost, více než u masově prodávaných modelů. Univerzitní stroj měl ale především nesrovnatelně citlivější senzory. Mořské proudy a vítr dnes nahnaly většinu plastového prstence na opačnou stranu ostrova, kam se spolu s ním konečně přemístil i harvestor. Dron totiž už dříve signalizoval kapitánovi nebývale velký kus šrotu na dně u této části ostrova, ale dokud zde těžil ten mořský kombajn, nemohl sám začít s vyprošťovacími pracemi. Dopustil by se tím porušení licence a na to jsou dneska úředníci hodně citliví. Ze zisku by je sice nejspíš uplatil, ale proč se dělit o poklad s úředníky? Od dob, kdy došlo uhlí, vzrostla cena železa mnohonásobně a staré vraky se staly dobrým zdrojem obživy pro lidi, jako byl kapitán Pačaurí. Mezi lidmi se pro ně vžilo označení železní velrybáři, protože k vyprošťování vraků se používaly nejčastěji staré přestavěné velrybářské lodě, které naopak ve světě bez velryb neměly mnoho uplatnění. Voda u Indických břehů byla už většinou vybraná, na pořádný vrak bylo těžké narazit, ale kolem ostrovů dál od pobřeží se pořád ještě daly najít cenné kousky. Dno tu bylo plné nejrůznějšího harampádí, stejně jako u pevniny. Průzkum byl u slibných lokací vždycky rizikový, ale drony mají pro podobné případy záchranný mechanismus. Když se jim porouchá pohon, patrony stlačeného vzduchu nafouknou záchranné plováky a vysílačka spustí nouzový signál, aby bylo možné přístroj na hladině najít. Když se ale dron zamotá třeba do starých sítí na dně, je po něm. Jediná možnost je riskovat další stroj nebo život záchranným ponorem. Kapitán měl na lodi několik mizerně placených životů, které se případně daly risknout. Dron u dna konečně lokalizoval vrak a na monitoru vyskočila optimální přibližovací trajektorie. Zároveň však na vedlejší obrazovce kapitán zaregistroval pohyb dalšího malého stroje blížícího se k vraku. Okamžitě přerušil automatickou přibližovací sekvenci a manuálně navedl svůj dron směrem k nezvanému hostu. Kde se tu vzal? Že by harvestor? Nebo možná, že opodál kotvící krabaři nejsou tak úplně krabaři… Musí to být někdo z okolí, tahle zařízení mají omezený dosah pro ovládání. Pačaurí nechal svůj dron vystoupat výše nade dno. Teď nepotřeboval skenovat povrch, ale vyhnout se případným překážkám. Plnou rychlostí vyrazil k cizímu stroji. Senzory jej rozeznaly takřka ihned. Značkovací dron South Asia Technologies SAT-2053C. Zastaralý kus vybavený příďovou kamerou, magnetickými senzory a signalizačním zařízením, hotová elektronická fosilie. Přesto ale představoval obrovské nebezpečí. Značkovací drony byly legální cestou, jak si zabrat nalezený vrak pro pozdější vyzdvižení. V případě nálezu zakotvil takový dron na vraku a odeslal jeho souřadnice na úřad pro podmořskou těžbu spolu s identifikačními údaji vlastníka. Aby si tímto způsobem nemohl nikdo zabrat celé dno pro sebe, bylo vyzdvižení časově limitováno na týden od nahlášeného nálezu a značkovací dron po tu dobu nesměl opustit stanoviště. Avšak velcí velrybáři, kteří si to mohli dovolit, vybavovali těmito drony i spřátelená plavidla, jejichž obživou byla jiná činnost a dělili se s nimi pak o případný zisk. Některé z okolních plavidel zřejmě rozeznalo v kapitánově lodi železného velrybáře na lovu a pokusilo se mu úlovek vyfouknout. Pačaurí o všechny vlastní značkovací drony dávno přišel. Obvykle záhadným způsobem zmizely z označeného vraku. Zejména blíž k pevnině panoval v tomto směru těžký konkurenční boj a mafiánské praktiky. Kapitán tedy dával přednost odlehlejším lokacím a okamžitým extrakcím vraků ze dna. Tohohle šmejda se ale musí rychle zbavit. Jak zastavit přibližující se pohromu a nedostat se do potíží? Musí to vypadat jako nehoda. Nasměroval svůj dron za SAT-2053C, aby plul mimo dosah jeho příďové kamery. Sabotáž cizích dronů by znamenala okamžitou ztrátu licence. Jeho stroj nesmí být na záznamu z kamery vidět. Pokud jej zaznamenají jen magnetické senzory, není to dostatečný důkaz. Cizí stroj si udržoval slušnou výšku nade dnem, asi z opatrnosti. SAT neměl žádné pomocné navigační senzory a u dna by zbytečně riskoval. To se hodilo. Kapitán se rozhodl k improvizovanému řešení, které skýtalo jistou naději na úspěch. Potřeboval ale správně odhadnout rychlost a hloubku. Musel vše provést ručně, protože počítač by takovou akci vyhodnotil jako chybu. Pačaurímu soustředěním vyrazily na čele kapičky potu. Navedl svůj dron pod vetřelce, srovnal rychlost a navolil sekvenci pro sběr vzorků. Rychle přeskočil několik nepodstatných kroků až na konec celého procesu. Poslední součástí bylo vypuštění padákového plováku dopravujícího vzorky na hladinu. To je teď to jediné podstatné. Stiskem tlačítka potvrdil povel a bublina vzduchu vystřelila padákový plovák přímo pod hnací šroub vetřelce. Dakronová lanka se bleskurychle omotala okolo hřídele a natáhla plovák do vrtule. Ta se po několika otáčkách definitivně přestala hýbat. SAT ztratil rychlost a zapotácel se. Kapitán včas změnil kurs, aby se vyhnul dosahu rozkývané kamery. Stočil zařízení zpět a sledoval, jak značkovací dron spustil automatickou záchranou sekvenci. Na bocích se mu nafoukly dva plováky a na horní straně se rozblikalo červené světlo. Vetřelec vyrazil k hladině v proudu bublinek, jak pojistné ventily plováků reagovaly na postupně klesající tlak vody. Tak jo, to by bylo.
Stříbrňák
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Stříbrňák První ránu dostávám do břicha a druhou hned vzápětí na čelist. Ještě že už nemám žádné zuby, jistě by mě to alespoň jeden stálo. Jdu k zemi, nedělám hrdinu. Rukama zkříženýma před obličejem se pokouším odradit zavalitého mladíka od dalšího útoku. Děravý plecháček mi při tom padá z ruky a rachotí na kamenné dlažbě. Mé jediné dvě drobné mince s cinkotem mizí kdesi v tmavých spárách mezi kočičími hlavami. „Táhni odsud, ty smradlavá špíno!“ zavane ke mně jeho pivní dech následovaný kopancem do nekrytého boku. Křupne to. Pokouším se neobratně odplazit z jeho dosahu co nejdál. Marně. „Chcípni někde v louži, ty bezcenný žebrácký hovno!“ zaprská tlusťoch a zaklekne mi hrudník vahou jatečního býka. Křupne to znovu. Pozoruji odspodu, jak se mu vlní chřípi a na brunátné tváři se lesknou kapičky potu. Vodnatá prasečí očka na mne mžourají přes závoj alkoholu a pravice se z mocného nápřahu řítí k mému obličeji. Křupne to potřetí. Zůstávám nehybně ležet, abych mu nezavdal příčinu k další ráně. Hromotluk zafuní a pokouší se zaostřit pohled na mou tvář. Po chvíli se štrachá zpátky do stoje a ustupuje o dva kroky, jako by se zalekl, že ode mne něco chytí. Mocně zachrchlá, odplivne si a něco brblá. Pak se otáčí a kolébá se zpátky k houfu slavících lidí uprostřed rynku. Myslím, že opilé mladíky už pro dnešek vynechám. Dožínky vrcholí a náměstí je plné světel z pochodní, luceren a lampionů vrhajících mihotavé ruměnce na rozesmáté tváře. Břinkot muziky, hlahol, výskot, zpěv a dupot se odráží od průčelí hrázděných domů a mizí v ozvěnách bočními uličkami. Vzduchem se nese vůně piva, burčáku a pečeného masa. Vnímám chlad pronikající ze země skrz špinavé cáry mého chatrného oděvu až do morku kostí. Na mojí ztuhlosti už to nemůže mnoho změnit, teplo mi už beztak dlouho nebylo. Raději zůstanu ještě chvíli ležet, dokud si nejsem jist, že otylý mladík zmizel nadobro kdesi v davu. Přeražený nos vzal čert, ta dvě žebra jsou horší, ale hlavně, že mám všechny údy celé. Za to děkuji všem bohům, na které si ještě dokážu vzpomenout. V mé situaci by to byl skutečně malér. Zvedám se pomalu na všechny čtyři a šmátrám kolem sebe. Plecháček najdu skoro hned, jednu z mincí po delším čase, druhou nakonec vzdávám. Moje jmění se tak smrsklo na starý měďák s takřka setřenou ražbou. S tím mnoho nepořídím. Ale nemá smysl ztrácet čas hledáním, nesmím promarnit příležitost, kdy jsou lidé v ulicích a slaví. Kdyby se mi tak podařilo dát dnes dohromady celý stříbrňák… Rozhodnu se neriskovat znovu v davu a oslovit raději pár lidí na okraji. Kousek ode mne sedí na sudu postarší muž v kněžské sutaně se džbánem v klíně a klimbající hlavou. Kněží jsou dobré duše. I kdyby nedal, alespoň mě snad neztluče. Belhám se tedy k němu a hrkám mincí v plecháčku. „Velebný pane“ chci jej oslovit, ale vyjde ze mě jen sípání: „ve… vchee… lee…“ Jeho hlava se na chvilku přestane kývat a jedno oko se napůl otevře. Chvíli mává rukou, asi ve snaze učinit žehnající gesto, ale nakonec to odbude jen mávnutím a zabrbláním: „Di… vff… pkoji… snu.“ Na to se zakymácí, mocně si zavdá ze džbánu, zamlaská a spí zas jak dudek. Mohl bych ho prošacovat, bleskne mi hlavou, ale pak to zase zavrhnu. Okrást kněze určitě nosí nevídanou smůlu. Tu vidím mladou děvečku, kterak cupitá k jedné z postranních uliček. Vypadá mile, vybelhám se tedy za ní a snažím se upoutat její pozornost rachtajícím hrnečkem. Asi ji to vyplašilo, protože jak mne zmerčí, vykasá si sukni a dá se do běhu, ohlížejíc se občas vyplašeně zpátky. Ech… co naplat. Otočím se tedy na patě a pozoruji, jak na rynku zatím nějaký mladý kejklíř poskakuje okolo postarší korpulentní matróny. Šklebí se, lichotí jí, vtípky dělá a tajtrlíkuje, až madam sáhne do kapsáře a utrousí mu lesklou minci do dlaně. Div že se neupoklonkuje, holomek jeden, a už zas běží za jinou. To mi tak ještě scházelo, takový sok. Cožpak já se můžu takhle nakrucovat před ženskými? Vždyť bych byl směšný – dědek starý, špinavý, bezzubý… Za chvíli ten mizera určitě vytáhne almužnu ze všech, co jsou k tomu aspoň trochu svolné a já pak už leda tak utřu hubu pytlem. Šourám se tedy na druhou stranu rynku a zkouším podobně korpulentní dámu. Vypadá, že nestrádá, mohla by mít nazbyt… „Ach bohové, to je puch!“ Kvičí ta ženština, sotva se k ní dobelhám. Ostentativně si cpe vyšívaný kapesníček před obličej a kroutí oči v sloup. „Táhni ode mne, nuzáku! Kuš! Zmiz, než zavolám stráž!“ Pár lidí už se otáčí a já raději rychle vycouvám. Inu, páchnu, pravda. I sám sobě. Ale co už s tím nadělám? Koutkem oka zahlédnu, jak kejklíř na druhé straně mezitím šacuje spícího kněze. Kéž by mu ruka uhnila, pacholkovi. Možná jsem ho měl přece jen šácnout sám… Ale ne, co to povídám, přihoršil bych si, určitě. Nesmím krást, je to hřích a těch mám už beztak dost. A tak obcházím od tváře k tváři, v nichž se střídá ignorace s popuzením či opovržením. Jediný nevelký úspěch slavím u malého děvčátka, které mi s vykulenýma očima a otevřenou pusou přihodí do hrnečku minci, snad ještě menší než je ta první. Patrně ze strachu, spíš než z dobrého srdce, neboť hned na to se otočí a prchá pryč. Ach dítě moje, co si tak asi myslíš, že ti kmet jako já udělá? Noc už se mezitím ale pomalu kloní k ránu. Většina lidí dávno odešla a spí doma pod měkkými duchnami a mě je jasné, že dnes se mi opět nezadaří. V zoufalství ještě znovu zkouším najít tu prve ztracenou minci, ale buď se do země propadla, nebo už ji někdo sebral. Tolik jsem si od dnešní noci sliboval, ale jsem na tom k ránu zhruba stejně, jako jsem byl večer. Budu se muset vrátit na haldu u hradeb ještě než vyjde slunce. Přečkám tam zase den v hromadě odpadků, ze které jsem po setmění vstával. Co jsem umřel, život nestojí za nic. Zemřete-li sami na haldě pod hradbami, nikdo se nenamáhá vás pohřbít. Pokud ale nemáte pohřeb, nikdo vám nevloží do úst stříbrňák pro Převozníka. A když nemáte stříbrňák, Převozník vás nikam nevezme. Věřte mi, zkoušel jsem to mockrát. Každý večer se od něj vracím zpět
Potřebuješ čepici!
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Potřebuješ čepici! „Psst! Ájo! Pojď sem!“ Ozve se dívčí hlásek z houští od potoka na druhé straně silnice. Musí to být Linda, poznám ji po hlase. Někdy si tu spolu hrajeme cestou ze školy, bydlíme obě v sousední vsi, chodíme tudy každý den. Vede tu přes potok malý mostek ze dvou klád, pouštíme z něj občas listí po vodě. Nadhodím si aktovku na zádech, rozhlédnu se a přeběhnu přes silnici do houští k potoku. „Lindo,“ doběhnu ke kamarádce a zarazím se. „Co se ti stalo? Vypadáš hrozně.“ Linda se na mě zubí přes rozbité brýle, mikinu má špinavou, aktovku taky a boty zmáčené. Na urousaných vlasech má naraženou zmijovku s několikrát ohrnutým lemem. Neslušela by ani trojnásobně velkému člověku a na její blonďaté hlavičce vypadá vyloženě absurdně. „Kdes byla celou dobu? Všichni Tě hledají.“ „Já vím,“ zazubí se. „Chodím potokem, aby mě nikdo neviděl.“ „Lindo, to není sranda! Vaši mají o tebe starost. Viděla jsem dneska ve škole tvoji maminku, jak mluví s paní ředitelkou, byla celá uplakaná. Byli tam i policajti a tvářili se všichni hrozně vážně, měla by ses jim ozvat.“„Ještě ne, to počká. Musím ti něco ukázat!“„Ty jsi trdlo. Co máš tak důležitého? A proč nosíš tu odpornou čepici? Vždyť ještě není ani zima.“ „Musím mít hlavu v teple. A navíc – Bertíkovi se líbí!“ „Kdo je Bertík?“ „No, to je právě to!“ Rozesměje se na celé kolo, mává zaťatými pěstičkami a hlas jí přeskakuje nadšením: „Ájo, já mám jednorožce! Svého vlastního jednorožce, rozumíš? Jmenuje se Bertík.“ „Cože? To je blbost. Jednorožci nejsou. A i kdyby byli, tvoje máma ti přece nedovolí ani křečka.“„No právě!“ Poskočí Linda nadšeně. „Mamka by mi to určitě zatrhla, ale dokud o tom nikdo neví, tak je můj! A já si s ním budu hrát, dokud mě to bude bavit. Pojď, ukážu ti ho.“ „Lindo, prosím tě, co to meleš. Žádní jednorožci neexistují.“ „Ne? Tak sleduj,“ vyloví z kapsy telefon. Na displeji má 53 zmeškaných hovorů. Listuje v galerii a přistrčí mi před nos fotku huňatého poníka se šroubovitým rohem vprostřed čela.„To jsi stáhla někde na netu, viď?“ „Myslíš? A co tohle?“ Zalistuje dál a já nevěřícně zírám na její selfíčko, kde se tulí k tomu samému jednorožci. V pozadí je louka s povědomým statkem. V rohu telefonu červeně zabliká symbol prázdné baterie a telefon definitivně zhasne. „To bylo u Sedláčků na louce?“ „Jo!“ „Hustý!“ „Chceš ho vidět?“ „No jasně!“ „Tak jo, ale pojď potokem, ať nejsme vidět ze vsi,“ odvětí Linda a táhne mě za ruku napůl vyschlým korytem. Skáčeme z kamene na kámen, občas s cáknutím sklouzneme do louže či mokrého písku, ale nevěnujeme tomu pozornost. Za pár minut už se krčíme v houští na kraji louky u statku. Pan Sedláček stojí zrovna na dvoře ve starých lacláčích, kostkované košili a kovbojském klobouku a nahazuje vidlemi hnůj na valník. My ale sledujeme napjatě poníka, který se popásá na louce opodál. Je k nám teď zády a s hlavou skloněnou v trávě vypadá docela obyčejně. „To je ale asi jeho poník, viď?“ Zeptám se s obavou. „Sedláčkův? Nemyslím si. Táta ho prý zná. Říká, že je to starej páprda, co si hraje na kovboje. Jezdí westernové závody, nic jiného ho nezajímá. Poníkama pohrdá a když si tu hrajeme, úplně nás ignoruje. Sleduj!“ Hvízdne na prsty, poník zdvihne hlavu a přiběhne k nám. Hříva se mu při běhu natřásá a vprostřed čela ční majestátní roh. To je určitě tím, že Linda umí pískat na prsty. Musím se to taky naučit, nebo ke mně nikdy žádný jednorožec nepřijde. „To si musím vyfotit,“ vydechnu nadšeně. Tahám z kapsy telefon – je na něm zmeškaný hovor od táty. Zapomněla jsem po škole vypnout tichý režim. Ale to teď počká. Zapínám foťák. „Bertíku, zapózuj!“ Vykřikne Linda. Jednorožec se zvedne na zadní, zafrká a zahrabe nohama ve vzduchu. Vezmu to rychlou sérií fotek, abych si pak mohla vybrat tu nejlepší. Bertík však náhle skočí vpřed, trhne hlavou a bodne mě rohem do čela. Upadnu, leknutím upustím telefon a ten zmizí kdesi v trávě. Jednorožec znovu zafrká a odcválá po louce pryč. Sáhnu si na čelo a ucuknu rukou. Bolí to, stružka krve mi stéká přes kořen nosu na tvář a zadnici mám naraženou od pádu. Vůbec nechápu, co se stalo. Linda ke mně přiskočí a s nadšeným výrazem za rozbitými brýlemi mi tiskne do ruky jakýsi kus umolousaného hadru: „Na! Dej si to na hlavu!“ „Fuj, co to je?“ Mžourám na ni nechápavě. „Čepice přeci,“ odtuší s naprostou samozřejmostí, „našla jsem ji u potoka.“ „Jsi blázen? Já nepotřebuju čepici a už vůbec ne takhle špinavou. Dej to pryč! Potřebuju obvaz. Au! A asi radši i doktora, dost to krvácí.“ „Nene, věř mi – potřebuješ čepici! Musíš teď držet hlavu v teple.“ Poulí na mě oči a tváří se jak malé dítě o Vánocích. „Co máš furt s tou blbou čepicí?“ Zakřičím naštvaně a strhnu jí z hlavy zmijovku. Hned na to vykřiknu úlekem. Lindě trčí z čela malý roh. Vypadá docela jako zmenšenina toho Bertíkova. „Co…? Co to…?“ Koktám zmateně, ale Linda se ke mně naklání a dychtivě šeptá, jako by mi sdělovala velké tajemství: „Neboj, taky budeš mít brzy svůj! Ale musíš teď držet hlavu v teple. Potřebuješ čepici!“ Vrhne se na mě a cpe mi ten smradlavý hadr k hlavě. „Já nechci,“ křičím a snažím se ji od sebe odstrčit. Linda funí, prská a sápe se mi po hlavě. Pravou rukou ji chytím za roh a snažím se ho použít jako páku, abych ji od sebe odvrátila. Zaberu vší silou a ozve se mlaskavé křupnutí. Roh se vylomí a zpod jeho okraje se vyřine stružka krve a změť úzkých mrskajících se chapadel. Vůbec to není roh! Je to schránka jakéhosi odporného hlavonožce, přisátého na Lindino čelo. Linda zvrátí oči v sloup a omdlí. Hlavonožec sebou zběsile mrská a snaží se vtěsnat zpátky do otvoru v hlavě. Je mi na zvracení a jdou na mě mdloby. Zoufalstvím se rozpláču. Rychle pustím toho odporného tvora, vyhrabu se na nohy a křičím o pomoc. Hlavonožec s mlasknutím zapadne na své místo. Linda zamrká a zacuká rukou. Na nic nečekám, vyštrachám se na nohy a prchám ke statku.„Pomóc! Pane Sedláčku! Pomóc!“ Kovbojská silueta se otočí, zarazí vidle do kupky hnoje, přeskočí plaňkový plot a rozeběhne se mi naproti. Levou rukou si přidržuje širák, aby mu ho nevzal vítr.
Inspekce
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Inspekce „Bauere! Máš to samej zmetek! Tu poslední várku předěláš místo oběda!“ Hlas ředitelky Samanthy se rozléhal studenou výrobní halou. Odpovědí mu byl jen tichý cinkot řetězů, jak ostatní děti zrychlily tempo práce. „Linharte, ty nečum a dělej, zaostáváš za normou! Vás dva se ani nevyplatí živit, naděláte víc užitku, když vás namelu do bratwurstů! Tady nejste ve škole, tohle je život. A život, to je práce, tak koukejte žít, smradi!“ Ředitelka se nasupeně otočila, zapálila si cigaretu a přitáhla plášť s kožešinovým límcem blíže ke svému otylému tělu. Byl podzim, období největšího obchodního ruchu. Objednávky se hromadily, výroba zaostávala a v hale byla zima, jako už začátkem listopadu v Hamburku bývá. Děti se zahřejí prací, ale co chudák ona? Vytápět místnost s takhle vysokými stropy efektivně nejde a hala ani nebyla pořádně izolovaná. Myšlenky jí přerušil otravný zvuk zvonku od vstupních dveří. Samantha zaklela, potáhla z cigarety a vydala se těžkými kroky přes halu ke dveřím. Děti u výrobního pásu se neodvažovaly ani zdvihnout zrak, když procházela kolem. Zvonek se ozýval s čím dál kratšími přestávkami a otylou ředitelku to dráždilo k nepříčetnosti. „Co chcete?!“ vyštěkla s obláčkem kouře na drobnou blondýnu v růžovém kostýmku, postávající za dveřmi. Vizáž slečny jí dráždila skoro stejně jako zvonění. Nesnášela tyhle diblíkovské slečinky s nalíčenými tvářičkami, okázalými hadříky a profesionálním úsměvem. Tahle byla navíc tak malá, že ředitelka ani nechápala, jak mohla vůbec dosáhnout na zvonek. To si snad musela pokaždé poskočit. Samanthu napadlo, že by se docela dobře vešla k výrobnímu pásu. Třeba místo Bauera… „Dobrý den, jsem Dorota Rosenblumová z inspektorátu práce,“ zašvitořila blondýnka vysokým hláskem. „Neptala jsem se, kdo jste, ale co chcete.“ „Jdu na rutinní kontrolu pracovních podmínek ve vašem podniku.“ „Nepovídejte,“ potáhla ředitelka z cigarety a vyfoukla nový obláček kouře slečně Rosenblumové do obličeje. „A nemáte se náhodou hlásit předem?“ „Jsem ohlášená,“ odhalila slečna řadu zářivě bílých zubů a kývla hlavou směrem k poštovní schránce, přetékající pomačkanými obálkami a reklamními letáky. Samantha se nikdy neobtěžovala něčím tak malicherným, jako je čtení došlé pošty. Asi tak posledních dvacet let nepřinesl pošťák vůbec nic, co by si skutečně chtěla přečíst, objednávky chodily e-mailem. „Můžu dál?“ stoupla si slečna na špičky a snažila se nahlédnout otvorem dveří za ředitelčino zavalité tělo. „Shift!“ Vyřkla Samantha magickou formuli a kolem jejích prstů se drobně zajiskřilo. Tohle záchranné kouzlo se naučila před lety na mezinárodním sabatu v Eastwicku. Umožňovalo posunout u jiných lidí vnímání věcí a uložit je do paměti v upravené podobě, podle přání čaroděje. Mnohokrát už ji zachránilo, když se jí zrovna něco nedařilo tak, jak si naplánovala. Neuměla moc anglicky, na sabatech se mluvilo převážně enochiánštinou, ale všimla si tehdy, že v Americe muselo být tohle kouzlo velmi populární. Několikrát byla svědkem toho, jak se o jeho seslání intenzivně pokoušeli i lidé bez špetky magického nadání, když se jim zrovna něco nepovedlo. Vyslovovali to ale divně, tak nějak zkráceně, žádný div, že jim to nefungovalo. „To jste se spletla, slečinko,“ roztáhla Samantha ústa v něčem, co mohlo být vnímáno jako úsměv jen vlivem kouzla. „Račte nahlédnout – tohle je školka, vidíte? Tady se nic nevyrábí, tady si hrají děti.“ Ukázala rukou do haly, kde se děti u pásu oháněly drobným nářadím či tahaly za páky automatických ramen, až jim řetězy na zápěstích chrastily. To víš, že jo, ty nádhero jedna napudrovaná, já tě tu tak nechám čenichat. Myslíš si, že jsi první, kdo se mi snaží narušit podnik? Tak šup šup, moc neokouněj a kliď se odsud. „Ach tak,“ řekla blondýnka lehce nepřítomně a nejistě si upravila kostýmek. „Školka, no jistě…“ Najednou však vyhrkla: „A vy tu kouříte?“ „Shift!“ Luskla rychle prsty čarodějnice. „Ale co vás nemá, slečinko, jaképak cigarety ve školce? To je… To jsou vonné tyčinky přeci! Děti je milují.“ Samantha začínala být nervózní. Slečna měla srazit podpatky a odkráčet domů už po prvním kouzlu, tak proč tady pořád ještě postává? Pak jí to došlo. Ta nazlátlá aura kolem vlasů, ten jemný třpyt při pohybu. Ty nejsi žádná úřednice z pracáku, ty chodí ve dvou, kvůli korupci. Ty jsi víla přilákaná dětským nářkem a snažíš se jim pomoct. Co sakra dělá víla v průmyslové zóně v Hamburku? No dobře, asi to samé, co čarodějnice s fabrikou. Prostě tu žije. Trochu atypicky, ale zjevně se adaptovala. To je teď jedno, už ví jak přizpůsobit to kouzlo, aby účinkovalo správně. Musí tomu jen dát ty správné kulisy. „Shift!“ Luskla znovu prsty Samantha. „Slečno, vy jste si myslela, že tu najdete děti, ale ve skutečnosti tu žádné děti nejsou. To, co vidíte, jsou skřítkové! No vážně, skřítkové! Bydlí tu ve městě, stejně jako vy. Malí milí skřítkové, moc hezky jste si spolu popovídali, bylo to fajn, potkat zas nějaké spřízněné duše. Škoda, že si už přesně nepamatujete, kde to vlastně bylo. Máte toho ale ještě moc na práci, už musíte jít, ano, taky je mi to líto.“ S těmi slovy chytila čarodějnice vílu kolem ramen, otočila čelem vzad a postrkovala pryč ode dveří. „Tak já už musím letět,“ ohlédla se víla přes rameno a zamávala rukou. „Však já vím, bylo to báječné, papapa!“ Zašklebila se čarodějnice, zabouchla dveře a zamkla. Fujtajxl, tak tohle bylo o fous, pomyslela si a rozhlédla se po hale. Tohle není vůbec dobré. Bude to tu muset sbalit a přemístit fabriku jinam. To se teda děcka ještě nadřete se stěhováním. Víly jsou totiž velice nepříjemná stvoření. Mají silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a všechny tyhle vznešené řečičky, zato ruce jim jdou od práce šejdrem. Jenom si tak poletují z místa na místo a narušují ostatním jejich poctivé podnikání. Každopádně docela zdatně odolávají magii. Je možné, že se z vlivu kouzla časem vymaní a vzpomene si, co se dělo. To nemůže riskovat. Navíc kde je jedna, může jich být víc. Kdyby přišly v hojnějším počtu, tak už je neučaruje určitě. Potřebuje rychle zmizet! Jenže kam? Ideálně někam, kde nebude moc lidí a kde nebudou víly. To bohužel znamená nejspíš na sever, do pustiny a do zimy. Aljaška, možná Laponsko, nebo Čukotka. Tam není dost lidí ani na to, aby roznášeli poštu, natož kontrolovali výrobní podniky. Ale hlavně – za polárním kruhem už bezpečně žádné víly
Vražedná žárovka
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vražedná žárovka Přichází bůh! Je to tady! Její modlitby byly vyslyšeny! Ona je vyvolená a bůh ji opět poctil svou vznešenou přízní, aby mohla světu kázat pravdu. Cítila, jak se jejím tělem znovu rozlévá síla, objímka se jí zahřívá, vlákno se žhaví a božské světlo z něj zaplavuje svět. Svět tvořený kuchyňkou fakturačního oddělení v prvním patře elektrárenské společnosti. „Bůh svítí!“ Vykřikla žárovka v nábožném vytržení. „Hle – lux perpetua! Kajte se hříšníci, neb jeho světlo dopadne na vás! Popatřete naň a zřete, že bůh je světlo! Jaký jiný důkaz byste chtěli? He? Bůh svítí!“ „Amen.“ Přitakal ledkový pásek nad kuchyňskou linkou. Záviděl žárovce, že ji bůh navštěvuje častěji. Nevěděl, čím to je. Žárovka mu tvrdila, že se špatně modlí, ale on se přitom tak upřímně snažil! „Já vím, že svítí,“ pípla nesměle mikrovlnka na stole. „Ale já mám pořád pocit… totiž, neuraz se, ale jako když… hlavně hřeje, víš? Že vlastně svítí tak trochu navíc.“ „Pfff! Blbost!“ Odfrkl si ledkový pásek pohoršeně. „To je tím, že se špatně modlíš!“ Obořila se na ni i žárovka. Ale pak dodala pomalu, konejšivým tónem, jako k malému dítěti: „Nebuď přeci trouba! Je to naopak. Bůh opravdu hřeje, to ano, ale jen trochu, mimoděk, rozumíš? Není to jeho hlavní záměr. Musíš být trpělivá, dcero. Neztrácej víru a jednoho dne už budeš jenom svítit.“ Povzbudivě na mikrovlnku blikla. Varná konvice si o tom myslela svoje, ale zůstala zticha. Věděla, že žárovka je fanatik a nemá smysl na ni plýtvat párou. To bys holka koukala, jak umí bůh hřát! Ale jen vyvolené! Ty, kdož se hřejí v jeho přízni. Světlo je pro boha jen taková malá doplňková malichernost. Ale hádat se nebude, ona ví svoje. A chudák mikrovlnka se nechá takhle zblbnout. To je tím, že nemá žádnou poctivou plotýnku ale jen nějakej vlnivej tentononc. „Bůh chladí a mrazák je jeho prorok!“ Ozvalo se zlověstné vrčení čerpadla chladničky stojící v rohu místnosti. „Už zase začínáš?“ Zahučela tentokrát varná konvice. „Nerouhej se, chladničko!“ Pronesla žárovka dopáleně. „To bylo naposledy! Už jsme tuhle debatu vedli mockrát a já myslela, že ses konečně vymanila ze svých tmářských bludů!“ Lednička výhrůžně zavrčela. „Chladí, povídám!“ Žárovka cítila, jak ji už z toho křiku začíná škrtit objímka a tušila, že ledničku asi po zlém nepřesvědčí. Jen se nedokázala v první chvíli ovládnout. Zkusila to tedy raději uhlazeným, milým tónem: „Pochop, všichni jsme nástroje světla. A já vím, že tam někde hluboko v tobě, v nitru, pod tou studenou slupkou je taky světlo. Jen ho musíš nechat svítit!“ „Je tam, je tam, já ho viděl!“ přidal se ledkový pásek. „Však ona taky hřeje!“ cinkla mikrovlnná trouba. „Ale jen zezadu, do zdi, na zapřenou!“ „Všichni jste blázni!“ zahřímala lednička. „Kdybyste měli pravdu vy, navštěvoval by bůh častěji vás. Ale protože jste blouznivci, navštíví vás jen občas. Asi z lítosti nad vaší pomateností. Ale za mnou chodí bůh pořád! Ve dne v noci, pravidelně. Protože já mám pravdu! A tou pravdou je, že bůh chladí! A mrazák je –“ „Hereze!“ zavřeštěla žárovka na plný drát. „Tyhle řeči už nebudu dál tolerovat! Řekla sis o to sama! Zkratujte kacíře!“ „Zkratujte kacíře!“ přidala se nadšeně varná konvice. Teď té náně ukážou! Nakonec bude ta bláznivá žárovka taky k něčemu dobrá. „Zkratujte kacíře!“ kníknul svým nepatrným výkonem ledkový pásek. „Ano! Zkratujte kacíře!“ zapípala mikrovlnná trouba. Konečně si připadala jako plnohodnotný člen party. Ze zásuvky v rohu kuchyňky se vyvalil proužek dýmu a čerpadlo ledničky utichlo. *** V provozní kanceláři se rozdrnčel telefon. Servisní technik Václav Nejezchleba se zamračil, když spatřil číslo na displeji. „To je fakturační, já to vezmu,“ houknul na kolegy v kanceláři. „Provoznínejezchlebaprosím,“ odříkal do sluchátka rutinní mantru. „Ahoj Vašku, tady Jitka. Prosím tě, pojď sem k nám nahoru, v kuchyňce odešla lednička.“ Ozval se ženský hlas z druhé strany. „Už zase? Boha jeho, ženské, co tam s tím provádíte?“ „No dovol? Co bychom s tím tak asi mohly provádět? Vypadá to na zkrat v zásuvce.“ „To není možné! To je v té vaší kuchyňce už potřetí. Netvrď mi, že se v tom nikdo nešťoural! Rozvody jsou nové, jističe vyměněné a minulý týden jsem tam dělal revizi.“ „No, to jsi dělal, no. Ale asi nohama. Tak si to sem pojď laskavě opravit.“ Odvětila Jitka dotčeně. „Jo, a abych nezapomněla – taky furt ještě poblikává žárovka. Je to ostuda, Vašku! Provozujeme elektrárny a ty jsi proškolený technik. Takové věci by se nám po revizi stávat neměly!“ „Blbka,“ ulevil si Václav, když zavěsil. Byl si jistý, že udělal všechno správně. Jen bůh ví, co se to v té jejich kuchyňce děje. ~ Jan Wranimir Vrána, 20. 1. / 17. 2. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Proč se mnou nemluví?
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Proč se mnou nemluví? Puberťáci mají obvykle jistou míru despektu vůči rodičům. Je to zřejmě jeden z adaptačních mechanismů, umožňujících osamostatnění potomků a zakládání vlastních rodin a nedá se tomu asi úplně předejít. Řada rodičů si však stěžuje na uzavřenost a jakési odcizení vlastních dětí v tomto období a nechápou, kde se to tak najednou vzalo. Považují to za nespravedlnost, protože přece obětovali tolik času, peněz, dobré vůle a vůbec první poslední pro někoho, kdo se teď s nimi odmítá podělit, byť jen o slovo. Čím si zasloužili tak mrzké postavení v očích potomka? Pojďme si odcouvat pár let nazpět a poslechnout si toho pečujícího rodiče: „Nechoď do sklepa, je tam bubák.“ „Děti nosí čáp.“ „Když budeš jíst ty pecičky, vyroste ti v bříšku meloun.“ „Dárky nosí Ježíšek. Ale má toho moc, víš, tak vždycky jenom zazvoní a odletí.“ „Čert mi tu na sebe nechal číslo. Jestli budeš zlobit, já mu zavolám a on si tě odnese.“ „To víš, že je to tvůj křeček Pepík. On byl nemocný, tak trochu změnil barvu. Jo a taky se trochu zmenšil. A asi zapomněl, jak se pije z pítka. A začal kousat. To ta nemoc, víš? Jak to myslíš, co je to za nemoc? To je taková křeččí nemoc.“ Dětské zklamání z reálného stavu věci krásně vystihla Bára Hrzánová ve hře Hrdý Budžes. Jenže v těchto případech má ono zklamání ještě hořkou příchuť ve smyslu oni mi lhali. Co na tom, že teď už jsem velký/velká a tamto se říká jen malým dětem. Co všechno se tedy říká těm velkým? A kdy se to dozvím? Pro dospělého není šest let žádná doba, pro dvanáctiletého je to půl života. Půl života mu někdo blízký opakovaně a vědomě lhal. Byť si to možná dětská hlava nenaformuluje přímo takhle, ten podvědomý pocit, že dospělí bez uzardění lžou a považují to za normální tam zůstane. Alespoň mohu-li mluvit za sebe. Takže proč se svěřovat, proč si chodit pro radu k někomu, komu se opakovaně nedá věřit ani ve věcech, kdy vlastně o nic nejde? To, že se člověk časem vymaní z pocitu křivdy a nahlíží na to celé jinak jako dospělý neznamená, že v něm tenhle pocit nebude hrát významnou roli právě v oněch telecích letech. ~ Jan Wranimir Vrána, 23.12. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Kde se vzali Hulváti?
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Kde se vzali Hulváti? Slovo hulvát nemá v češtině příliš jasně dohledatelný původ. Většina jazyků vzniká od sloves, protože na slovesa se nedá ukázat, je potřeba je nějak slovně vyjádřit. Zde nám však schází obdobné sloveso, ze kterého by šel hulvát odvodit. Některé slovníky odkazují na souvislost s „hulákati“, ale význam je odlišný a podoba nevelká. Ani v jazycích okolních států není slovo, ze kterého by se dal hulvát přejmout, byť se místy objevuje Hulwat jako jméno. V roce 2013 jsem našel zajímavou historickou zmínku o hulvátech, nabyl jistého dojmu a poslal ji do Ústavu pro jazyk český, aby mi k tomu sdělili svůj dojem. Jejich dojem byl: „nevíme“. Jedna z dochovaných psaných zmínek o hulvátech je totiž nešťastný povzdech farářův z roku 1611, kdy do kroniky zapsal: „Nechť takých hulvátů pozbudu!“ Poznámku tehdy mířil na adresu protestantských přistěhovalců. A protestantské vyznání, jak známe z přísloví, je jinými slovy helvétská víra. Helvét a hulvát už by mi znělo docela podobně, zejména s přihlédnutím k despektu, s nímž bylo na jinověrce pohlíženo z řad zdejšího kléru. Dobrá, dejme tomu, ale kde se tedy vzali helvéti? Co to slovo značí? V latině Helvetia označuje území dnešního Švýcarska. Název je odvozen od keltského kmene, který zde žil. Pochází odtud později i Confessio Helvetica, jakožto vyznání víry reformovaných církví. V obou případech se však jedná o označení místa. Je zde ale ještě jedna nápadná podobnost mezi helvéty a švédským/dánským slovem „helvete“. Helvete znamená „peklo“, pochází ze starošvédského „helviti“, skládajícího se ze slov „Hel“ (bohyně podsvětí) a „viti“ (trest). Je otázkou, na kolik mohla stará švédština v tomto směru ovlivnit jazyky v Evropě, ale kupříkladu nájezdy vikingů měly zásadní vliv na vývoj moderní angličtiny (Thursday = Thor’s day etc.). Není tedy nakonec helvét a v přeneseném významu i hulvát původně označení pro pekelníka/zatracence? ~ Jan Wranimir Vrána, 18.11. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Dnes už víme
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Dnes už víme Žijeme v moderní době, překonali jsme historické mýty a pověry a teď už se konečně rozhodujeme racionálně, na základě faktů. Zároveň žijeme v jedné z nejateističtějších zemí na světě a leckdy jsme na to náležitě hrdí. Znamená to totiž, že se řídíme rozumem, a ne slepou vírou. Nebo snad ne? Kde vlastně je ta hranice mezi vírou a věděním? Ve vlastní zkušenosti? Karel Čapek říkával: „představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co doopravdy vědí.“ A měl pravdu. Všichni přeci „víme“, že rostliny fotosyntetizují, že z vody a oxidu uhličitého vytvářejí cukry a uvolňují kyslík, ale – kdo z nás si to v praxi ověřoval? I když třeba patříme k těm, kdož se v tématu orientují, kolik z nás tráví život tím, že by měřili změny obsahu kyslíku v uzavřeném prostředí s rostlinami, aby si byli doopravdy jistí? Kdo z nás se potápěl na dno Mariánského příkopu, aby si ověřil, že je skutečně nejhlubší? A kdo tedy alespoň zbaštil muchomůrku zelenou, aby zjistil, zda je opravdu jedovatá? A to se stále ještě bavíme o tématech, na kterých alespoň panuje mezi vědci dlouhodobě shoda. Kdybychom si měli takto skutečně ověřit, byť jen učivo základní školy, nestačil by nám na to nejspíš celý život. Neřku-li, že některé věci, zejména ze vzdálenější historie, se vlastně ani pořádně ověřit nedají. Alespoň část běžného učiva pro nás zkrátka zůstane vždycky „vírou“, že to pan učitel říkal správně. V průběhu věků se tedy nezměnilo ani tak moc to, co víme, jako spíš možná to, čemu a na základě čeho věříme. Často jsme ale ochotni se za to do krve prát, tak jako kdykoliv dříve. ~ Jan Wranimir Vrána, 21. 10. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Hvězda jménem Pelyněk
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Hvězda jménem Pelyněk Vždycky, když se stane nějaká událost, ke které se dá najít historická paralela, najdou se tací, kteří náhle „prozřou“ a vidí věštecký potenciál i u věcí, které snad původně neměly ani tu nejmenší ambici na něco podobného aspirovat. A leckdy stačí i paralela velmi nezřetelná, jak o tom krásně pojednává např. Chvalozpěv na Leibowitze od Waltera M. Millera. V roce 1986 a v letech následujících se našla řada takových, kteří náhle prozřeli a našli „věštbu“ černobylských událostí v Bibli. Název města Černobylu odkazuje na rumištní rostlinu černobýl, tedy pelyněk černobýl. V kontextu s popisem apokalypsy ve zjevení svatého Jana to najednou dávalo smysl: „Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.“ Senzace byla na světě. Jenže… není pelyněk jako pelyněk. Představa, že pisatel oněch řádků měl vizi výbuchu jaderné elektrárny o dva tisíce let později je jistě lákavá, ale nepříliš pravděpodobná. Spíš by se mohlo zdát, že jméno hvězdy mohla autorovi vnuknout volná asociace z pohárku na stole. Na zažívání, podporu chuti k jídlu, proti parazitům či jako přísada do vína byl již ve starověku využíván pelyněk pravý. V malém množství má léčivé a blahodárné účinky. Ve velkém množství však pelyněk působí jako halucinogenní jed. To je i důvod, proč je absinth (obsahující výtažky z pelyňku) v řadě států zakázaný. Kdo někdy četl zjevení Janovo, asi mi dá za pravdu, že autor musel halucinovat velice silně. Bez znalosti souvislostí s vlastní intoxikací a při troše náboženského založení však takový stav mohl snadno působit jako zjevení. Jako boží snaha předat nějaké důležité sdělení, hodné zapsání a uchování pro další generace. Takže – není náhodou celá ta vize konce světa jen náhodná otrava pelyňkem? ~ Jan Wranimir Vrána, 23. 9. 2023 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.