Zrušit… život?
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Zrušit… život? Jsou dny, které nejsou zalité sluncem, kdy mě na chvilku opouští optimismus a spadne na mě tíha života jako zátěžová deka s opačným účinkem. Zahltí, přidusí, zatemní…Snad za to může před-dušičkové období, které vnímám jako čas propojení s mrtvými a celkové zastavení se, rozjímání a s nostalgickou až úzkostnou náladou. Nejraději bych odjela někam daleko, schovala se a nebyla k nalezení. Ve skutečnosti bych však nedokázala opustit své nejbližší a nezanechat po sobě stopy a spálit mosty na prach. Že by pud sebezáchovy či přehnaná odpovědnost nebo závazek rodičovství? Dítě bez postižení postupně odstřihuje pupeční šňůru a připravuje se na samostatný život, kdy opustí rodinné hnízdo a odletí si založit vlastní v podobě, která by mu měla vyhovovat a bude v ní šťastné. Rodič nově nastalou situaci většinou opláče, zasteskne si nebo dokonce oslavuje. Každý přistupuje k další etapě života po svém a když se nad tím zamyslím, netuším, jak bych se zachovala já. Vím, že bych asi cítila prázdno až pocit zbytečnosti – o koho se teď budu starat? Na koho se budu těšit? Budu ještě pořád ta máma, za kterou děti přijdou, protože chtějí nebo se časem stanu nemilou povinností, která bude v kolonce „to do“ seznamu? Přála bych si a doufala v tu první možnost. Bohužel se to nikdy nedozvím… Mé dítě mě bude potřebovat, dokud budu dýchat a schopná se postarat. Pouhý dech však nestačí, protože mi často dochází, a přesto se ho snažím obelstít. Jsou dny, kdy si musím přiznat, že už nezvládám víc a zahodit představu dokonalé a perfektní matky, která nosí přetěžký kabát s kapsami naplněné po okraj a nenechá na sobě nic znát. Pohybuje se lehce jako pírko, až má okolí pocit, že se vznáší jako baletka v Labutím jezeře a nikdo neví, že ona cítí, jak brzy padne do propasti někam hluboko pod zem. Usmívá se navenek, aby každého ujistila, že věci jsou v pořádku a s nastavenou samozřejmostí odškrtává jeden úkol za druhým, i když by nejraději propukla v pláč a vyřvala se jako divá zvěř. Jsem postižená nutností dokonalosti, kterou si nesu z dětství jako stín nepřijetí a neustálého dokazování a snažení se. Někdy je těžké porazit vzorce, které se nás drží jako parazit a ohlodávají přesně ta zraněná místa, která bychom potřebovali ošetřit a chránit. Brnění, které stahuje, stlačuje a zároveň poskytuje obranu, bez které by se člověk mohl cítit ohrožený, svlečený, zranitelný…dokonalá metafora stockholmského syndromu, který si (ne)vědomky pěstujeme. Proč se zranitelnost tak obtížně odhaluje? Proč mají některé matky strach ji projevit, aby svým bedrům odlehčily? Matka je symbol výdrže, figura panenky Marie, které je vždy laskavá, přispěchá na pomoc a záchranu, poskytne přístav bezpečí… v její náručí se všechny strasti a starosti rozplynou a její láska je odpovědí. Mnohdy na úkor sama sebe a pohřbení svých potřeb. Ona musí skálopevně držet, vždyť přece každý ví, co se stane, když se nezajištěné kameny valí ze srázu nezadržitelnou rychlostí. Matka nesmí padnout. Matka je nezlomná! Já však chci rozbít svůj obraz dokonalosti, který mě vysiluje, ale bojím se, že budu méně… že ztratím kus sebe, že se vzdám… že se částečně zruším. Zranitelnost nahání hrůzu, protože je odvážná a odvaha obecně děsí. Být zranitelný znamená být sám sebou, přiznat sobě a ostatním, že mám právo na „ne“ a že i já jsem jen člověk, na kterého je všeho moc… Postavit se za sebe a z plného hrdla zakřičet DOST! To je hrozivé, neočekávané a přináší s sebou nejistoty, což narušuje stabilitu. Občas se však i samotná Země musí zatřást či vysoptit, aby se opět poskládala. Přála bych si, aby nebylo potřeba tak výrazných emocí, aby postačil pohled, který by beze slov vyřknul přání. Manžel dostal pozvánku na školní sraz a přesto, že váhal, zda odjet na celý víkend pryč a mě nechat s Moni samotnou, s nadšením jsem mu sdělila, že má jet a užít si… že jeden víkend, dva dny, mě neskolí a bude to na pohodu. Jak umím být bláhová a jak si krásně nalhávám… nebo spíš odmítám připustit, že tak velká pohoda to nebude. Do diáře jsem si nalepila obrázky s knihou a čajem – myšleno, že až uložím dceru, tak se natáhnu na gauč, přikryju dekou, v ruce budu držet buclatý plecháček s bylinným té a natáhnu se po své knize, kterou už mám pár měsíců rozečtenou. Představu mám zapsanou, tudíž se počítá. A ty nálepky jsou tak krásné, že podtrhnou zbožnost niterného přání. Já si to umím udělat hezké, v hlavě a ve snech. Nastala zkouška ohněm, kdy manžel šel na setkání s bývalými kolegy, které jsem taktéž radostně podpořila. Ano, jsem přející a co se může stát za jeden večer? Péče o dítě, uvařit večeři, udělat si přípravu do práce, poklidit… brnkačka, kterou dám levou zadní. Monička přijela svozem ze stacionáře dobře naladěná a vysmátá. Jelikož bylo venku ještě slunečno, nachystala jsem nám svačinu na terase a necelé dvě hodiny jsme se kochaly výhledem do zahrady. Nedošlo mi, že poté začne honička, ale to jsem v tu chvíli netušila. Zpětně jsme s dcerou strávily krásný společný čas, i když jsem pobyt venku protáhla. Když se začalo pomalu stmívat a ochlazovat, šly jsme dovnitř. Z jiné místnosti jsem si převezla zvedák, abych Moni vyložila na zem v obývacím pokoji. V ten moment jsem si všimla, že je celá pročůraná a nasákl by vak, tak jsem se rozhodla, že ji stáhnu z vozíku ručně. Vždyť váží jen 68 kilo… Žena má zvedat do max dvaceti kil, ale na to si nehraju. Pečující osoby často popírají fyzikální zákony a svými výkony by se mohly zapsat do Guinessovy knihy rekordů. Škoda, že si své počiny nezaznamenávám, sice nevím, co by mi zápis do knihy přinesl, ale na tom nesejde. Ocenění? Kéž by… Dítě jsem úspěšně stáhla, div jsem ji nezlomila nohu, jak se zachytila mezi popruhy. Víte, že výměna kol závodů F1 trvá do max dvou sekund? Já tak hbitá nejsem, ale v rychlosti přebalování bych možná prvenství obdržela 😊. Navíc nemám pomocníky. Mít na každou končetinu jednoho člověka, tak jsme hotovi za sekundu! S funěním jsem Moničku oblékla do čistého a spustila pračku. Přišla jsem zpátky do pokoje a spatřím tmavý pruh na žíněnce, na kterou jsem zapomněla dát sací podložku, v domnění, že je dcera již vyprázdněná. Ta se na mě s úsměvem a vřískotem podívala, kopala rukama nohama a nadšeně zadečkem vrtěla do
Když sny promlouvají
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Když sny promlouvají Celkem často mívám velmi živé sny, které si občas zapíšu nebo přímo začlením do svých povídek a vyprávění. Některé mi připadají tak skutečné, že by se i mohly stát, až se leknu sama svého podvědomí, co skrývá za utajená tajemství. Že by to byly ozvěny minulých životů? Jsou sny, které mě vyděsí natolik, že si přeji abych podobné hrůzy naživo nikdy nezažila… Jednou se nám oběma, mě i muži zdáli sny, které na nás zanechaly silný dojem a neměli jsme nejmenší potuchy, co si o nich myslet, byť symbolika toho mého byla celkem vypovídající. Manžel se podělil první a po vyslechnutí si v duchu řeknu, že tuhle scenérii bych zažila mnohem raději než tu mou fantasmagorii. Jemu se zdálo následující: Jedeme naší dodávkou na výlet, kde se máme potkat s partou přátel. Po cestě potkáme divoká prasata, která napadla kolemjdoucího psa s pánem. Tak jsme vystoupili, abychom pánovi a psovi pomohli. Mezitím do dodávky narazil nákladní vůz a jak couval, odvlekl i naše auto. Zůstali jsme tam sami a od pána se psem čelili obvinění, že to jsou naše prasata a že jsme je tam schválně nastražili. Pes byl celý zakrvácený a pán pokousaný. Manžel se rozčileně snažil vysvětlit, že žádná prasata nevlastníme, že jsme měli namířeno na výlet a chtěli jen pomoci, když jsme zahlédli to neštěstí. Aby toho nebylo málo, měla prasata přes záda modrý pruh mořské modři – vypadali jako z nějakého indiánského kmene. Ve stejnou dobu, co manžel vedl roztržku ohledně prasat, se mi za zavřenými víčky a mírném pochrupování odehrával horor na etapy. Měla jsem mít svou první lekci angličtiny nového kurzu, ke kterému jsem však neměla podklady. V den „D“ jsem přišla do školy, kde podél chodby seděla spousta dětí s rodiči či prarodiči a had účastníků se táhl až za roh. Prý se přišli všichni podívat na první hodinu. Vedoucí mi popřála hodně štěstí a na mou námitku, že nejsem vůbec připravená, mi sdělila, ať improvizuju a že to dám. S těmi slovy odešla. Abych na sobě nenechala znát ani náznak vykolejení, vyzvala jsem děti, že se přemístíme do jiné místnosti a doprovod, nechť zůstane na chodbě nebo jde ven. S dětmi, kterých bylo asi 20, jsme usedli v učebně, která mi byla povědomá a vzhledem k tomu, že jsem ke kurzu neměla nachystané materiály, tak jsem si řekla, že si popovídáme o letních prázdninách. Každého jsem se zeptala, kde byl, co dělal, jaký byl top zážitek a že se mají vyptávat i navzájem, aby procvičili angličtinu. Hodina utekla jako voda a děti odcházely nadšené ze skvělé lekce jazyka. STŘIH Jsem ve svém studiu v Paříži, kde jsem žila během svých studií a snažím se sbalit na pobyt, kam mám druhého dne odjet. Podmínkou je mít pouze jedno zavazadlo a příruční kabelku. V bytě se povaluje asi deset kufrů a krabice s knihami a dalšími věcmi. Vůbec netuším, jak to celé vměstnat do jedné brašny. Přijede blíže neurčená kamarádka, že mi pomůže vytřídit pouze to nejdůležitější. Vím jen to, že jedu někam na sever, do zimy a bude se bydlet ve velké ubytovně. Za jakým účelem a kdo celou akci organizuje netuším. Kamarádka mi nabídne, že krabice převeze k sobě do garáže a tam je uschová, než se pro ně vrátím. Oblečení rozdělíme podle sezon a vzhledem k tomu, že je nyní podzim a zimu strávím na pobytu, vybereme pouze teplé oblečení a boty. Zbytek dáváme bokem. STŘIH Nacházím se v malebném městečku kdesi pod horami v ubytovacím zařízení typu ROH. Je již tma a měsíc je schovaný pod mračny. Postupně vejdeme do ubytovny a jsme rozdělení do jednotlivých pokojů. Každý dostane svůj vlastní. Jsou temné, neútulné a stísněné. Postele vržou a nábytek je velice strohý – pouze jedna dřevěná skříň, malý stolek u postele s lampičkou a židle. Přes zavřené okenice není vidět ven. Koupelnu máme sdílenou, včetně WC. Pokoje jsou blízko sebe, takže je slyšet každý šepot a na chodbě je pár lamp, ve kterých zrní žárovky a vyřazují divně nažloutlé světlo. Celé to působí jako hororové prostředí. Brzy se mé obavy potvrdí, když nás ve velkém sále přivítá rusky mluvící delegátka, která bude od této chvíle naší průvodkyní a jakousi mamá, vždy připravena pomoci a vyslechnout. Poohlédnu se kolem sebe a zřejmě jsem jediná s vytřeštěným a nechápajícím výrazem. Ostatní se tváří spokojeně, až blaženě a naprosto zúčastněně. Snažím se v postávajících dívkách (ano, jsou tam jen ženy) najít spřízněnou duši, ale marně. Poté, co se ubytujeme a na dveřích zevnitř visí řád a podrobný popis denních aktivit, vybalím své věci na postel a spřádám v duchu plán, jak se odsud co nejrychleji dostat pryč. Vycházky máme povolené, tak po večerce půjdu prozkoumat okolí. Na společné večeři si nezávazně povídáme, mezitím, co ruská matrona v uhlazeném copu ovázaném kolem hlavy obchází stoly a ptá se dívek, zda je vše v pořádku a zda-li něco nepotřebují. Každá odvětí rozzářeným úsměvem s díky, že je všechno dokonalé a perfektní. Já se jen pousměju a hledím rozpačitě do misky s matlavou kaší neurčitého druhu. Po večeři vyjdu ven a přidá se ke mně slečna. Sejdeme dolů na náměstí, kde jsou ulice nádherně osvětlené a vyzdobené vánoční dekorací. V tom mi dojde, že zde zůstaneme i přes svátky. Zeptám se své kolegyně a ta mi mou otázku potvrdí pokynutím hlavy. Jsem zděšená a nevím, co dělat. Zvedá se vítr, je nám oběma zima, tak se vracíme zpátky. Po pár dnech se konají přípravy na velkou událost – na Štědrý den bude oslava Vánoc a vybírají se ty nejlepší z nás, které projevily nadšení z pobytu a aktivně se zapojují do různých aktivit. Je mi hned jasné, že výběru budu ušetřena, neboť jsem spíše pozorovatelka dění a nikterak k věci nepřispívám. Nastal Štědrý večer a těsně před vypuknutím zlatého hřebu jsem na terase, kde cítím velkou úzkost, že nemohu být s rodinou, mám strach a nové kamarádce se svěřím, že pro nikoho nemám dárek, a to mě trápí. Obejme mě, že ani ona nic nemá a že si nemám dělat starosti. Zazní gong a přesuneme se do zatemněné místnosti, kde se odehraje tolik očekávané překvapení. Sedíme v kruhu a uprostřed se tyčí menší stromek zahalený pod závojem. Není nijak bohatě ozdoben a připomíná více keř než majestátní strom, což by lépe odpovídalo dané slavnostní atmosféře. Pod ním jsou dvě postavy. Stromek je rozsvícen a postavy začnou zpívat a zahrají scénku vzniku Vánoc.
Volání vody…
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Volání vody… Stává se vám také, že když dojedete na nějaké místo, máte pocit, že tady jste doma? Říkejme tomu volání duše, zapouštění kořenů či niterní srdcová záležitost. Za svůj život jsem cestovala hodně, žila v různých zemích a bylo pár lokalit, kde jsem se cítila hezky a vnímala silnou energii. Možná jsem nyní více vědomá, protože až s věkem přišly tyto dojmy, předtím jsem podobně intenzivní zážitky nemívala. První zachvění, že prožívám výjimečnost okamžiku bylo v oblasti Orlických hor, a především v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Bylo to krátce po úmrtí táty. Seděla jsem v prostřední lavici a pozorovala prosklenou střechu, poletující vlaštovky, které celé atmosféře dodávaly až magický nádech a uvnitř jsem měla zvláštní klid. Strávila jsem tam skoro dvě hodiny, zapálila svíčku se záměrem a odevzdala otěže, které mě již dlouho stahovaly a nesloužily k žádnému užitku. Odcházela jsem smířená, lehčí a jako po zpovědi, i když jsem na žádné nikdy nebyla a ani nejsem věřící. Kostel si mě však svou nenaléhavostí a čistotou získal a celý jeho prostor na mě zapůsobil svou neskutečnou silou. Podobně tomu je, když jezdíme do lázní a konkrétně Františkových. Malebné městečko v zeleném ráji lesoparku, s rovnými cestičkami a krásně upravenými záhony, kde jsme letos objevili novou rostlinu – krásenku čokoládovou. A víte, že opravdu voní po čokoládě? Promněte okvětní lístky mezi prsty, zavřete oči a pozor, ať si neukousnete prst, neboť si vskutku budete myslet, že čicháte k mléčné čokoládě… Jako doprovod vedle zpívajících ptáčků se ozývá všudypřítomný vodní tok – z pramenů, bublajících vřídel anebo tryskajících fontán. Ty obzvlášť hypnoticky sleduje naše Moni a vydrží pozorovat hodiny rytmicky padající vodu. Letos jsme ve Františkových lázních strávili 12 dnů, a nejen díky bezbariérovosti si užili vycházky s Moničkou na vozíčku. Byl to významný pobyt i proto, že jsme právě tam mezi fontánami oslavili její 18. narozeniny a přesně v 10:15, kdy se narodila, předávali pugét osmnácti růží za jemného šumu vodního orchestru. Byl to kouzelný okamžik, kdy mi začaly slzy stékat z očí zcela spontánně a samovolně. Den poté jsem si během dceřina dopoledního spánku sama zašla k Stanislavovu pramenu a nechala se zlákat přítomným bytím. Zahleděla jsem se na fontánu, ukotvila svůj posed na lavičce a opět přišel ten závan, že sem patřím. Vlastně to tak mám pokaždé, když tu jsme na pobytu – má duše ožije a už po prvním dni vnímám pokojný vnitřní klid a ticho. Napojím se na sama sebe díky přírodě, která mě úplně pohltí. Ručičky na hodinách života se zastaví nebo je vůbec neslyším. Plynutí bez času, který nám za jiných běžných okolností při každém tik tak odečítá vteřiny, minuty, hodiny… Neúprosně a bez smlouvání odbíjí jeden okamžik za druhým a ručičky se tlačí jedna přes druhou jako by spolu závodily, která bude v cíli první. Neustálá upomínka, že se nedají zachytit ani zastavit. Polapené v ciferníku jako těch dvanáct teček, které nemají úniku a čekají, až se jich dotkne další hodina v přesné pravidelnosti. A přesto… na tomhle magickém místě zažívám chvíle bezčasu. Jako bych z toho ciferníkového koloběhu vystoupila a šla mimo zaběhlý časo-prostor. Řídím se podle větru, cestování mračen, které udávají směr a slunce, které krajinu postupně odkrývá a zakrývá. Možná je to tou vodou, prameny, jak vyvěrají ze země – živlem, který čistí, živí, chladí i smývá či zaplaví. Prameny, jež některé tečou silným dychtivým a nedočkavým proudem, aby svůj žlábek horlivě naplnily až po okraj. Jako dusot nespoutaných zběsilých koní prohánějících se po lukách a polích svobodně a divoce. Jiné kapou pomalu, pomaloučku, že si každý na naplnění svého pítka musí počkat. Tečou si líně a nespěšně – kap, kap, kap. Občas se tok pozastaví a zase po chvilce se vodní zdroj obnoví, stále v tom svém loudavém tempu. Prameny si určují svá vlastní pravidla, svou časomíru, zcela oddělené od jiných měřítek. Já si tak také připadám, když svou pozornost na ně zaměřuji – odpojená od každodenního běhu v opojném plynutí beztíže. Jako bych se vznášela na svém soukromém obláčku, který si pluje bezcílně, ale posouvá se po své vlastní ose. Nehledí na žádné světové strany, nedbá hranic – je toto svoboda? Voda mě fascinuje. V horku příjemně zchladí a osvěží a sledovat kaskádovité vodopády je snad jeden z nejkrásnějších útvarů, co Matka příroda vytvořila. Nebo koukat na fontánu, jak z ní tryská voda a maluje na hladině koordinované obrazce podobné ladným a dokonale sladěným pohybům baletních tanečníků. Jemně chvějící se vlnky, které se třepotají jako natažené piškoty v pas de deux, se spojí v malé kroužky, aby se posléze rozprostřely do objemných obručí, jako když baletky divákům vystavují na odiv své nadýchané sukénky. Vedle šumu vody se spustí šustění listí a snažím se zachytit jejich důvěrné předávání zpráv a intimní doteky větví. Vzdálené i blízké švitoření ptáků, kteří se navzájem překřikují jako na arabském tržišti. Splynout s přírodou a stát se její součástí – obejmout strom a nechat se do něj vtáhnout přes voňavou kůru a pevný kmen, lehnout si na trávu a propadnout pod zem do vláčné půdy, natáhnout své paže do víru větru a nechat se odletět, zaslechnout hřmění blížící se bouřky a beze strachu zůstat. Neutíkat, dopřát si zažít věci jinak… překvapeně, neplánovaně, zaskočeně, volně… Nechat se naplnit blahem a zůstat ve svém Doma. ~ Petra F. Rohovská, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Má osobní osmitisícovka…
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Má osobní osmitisícovka… Cítím se provinile, že mou pozornost týkající se osoby české horolezkyně Kláry Kolouchové vzbudila až zpráva o jejím úmrtí. Předtím jsem ji neznala, nesledovala její Instagramový účet, nevěděla jsem, že existuje další žena s tak silnou osobností, odhodláním a žena, která si jde za svými sny a žije svou existenci naPLNO. Žena, která zdolávala vrcholy, nad kterými se mi dělá mdlo a z výšek mám závratě. Žena, která se zapíše do dějin jako další nezlomná bytost, pro niž nebyly limity a šla až za hranice svých možností. Žena, která si věřila a kráčela všem svým strachům vstříc. Určitě měla obavy, musela mít respekt z tak ohromné kamenné masy, která se před ní tyčila jako varovné prsty a zároveň ji přitahovaly jako magnet. Co se v takový okamžik odehrává v mysli člověka? Jaké pocity se v něm mísí – vzrušení, extáze, nadšení, respekt, neskutečný adrenalin, vděk, nenasytnost, vášeň, nekonečnost…? Netuším, předpokládám, že to musí být velké a přesahující. Neznala jsem ji a už vůbec nejde nahlédnout do něčí hlavy, jen si dělám domněnky, do kterých si přimíchávám své vlastní emoce. Snad je to tím, že si částečně žiju ve své bublině, že se můj svět točí kolem jiných témat, že jako matka dítěte s postižením jen okrajově poznávám, jaké to je – jít za jiným dobrodružstvím, odjet sama se sebou, plnit si jen můj sen. Jaké mám vlastně sny? Četla jsem diskuzi pod tou tragickou zprávou a pokaždé mě zaráží, jak lidé dokáží být krutí. Díky za všechny články, které byly posilující a podporující. Kdyby byl příběh naopak o muži, který by byl prvním na světě, jemuž se povedl úspěch stejných rozměrů jako paní Kláře, psaly by se jiné titulky – český horolezecký hrdina, vládce všech hor, inspirace pro všechny… a možná taky ne. Jednalo se však o ženu, na kterou stále velká část společnosti nadále pohlíží jako na bytost, jejíž absolutní povinností je sedět doma, být poslušnou chotí, pečovat o teplo domova, být neustále přítomnou matkou pro své děti a připravena k službám svého muže. Přece žena, která se věnuje tak nebezpečnému koníčku, leze po skalách, kde na ni potenciálně bez varování číhá jistá smrt, sbalí si své saky paky a opustí svou milující rodinu, kterou už nikdy nemusí spatřit, musí být sobecká, sebestředná, do sebe zahleděná, kariéristka, narcistická, po slávě toužící, lhostejná a jak si vůbec mohla dovolit pořídit si rodinu?! Jaká drzost! To je přece do nebe volající, když si takto zahrávala s osudem. Být to muž, tak se o něm bude psát, jak úžasným příkladem byl pro svou rodinu, jakou odvahu ukázal svým dětem a že po sobě zanechá odkaz hodný státního vyznamenání. Budou si někdy ženy s muži rovni? Přála bych si to přinejmenším v souvislosti s životními úspěchy a co každý jednotlivec po sobě zanechá, jak na něj budou příští generace vzpomínat, s čím si ho budou spojovat, co pro ně bude znamenat, jaká slova mu přidělí… a ne pouhá redukce na „byl to muž, byla to žena“. Mne se však v tomto příběhu odehrává jiná dějová linka. Někteří z vás si řeknou, že je poněkud troufalá a znechuceně si odfrknou či popotáhnou obočí v nechápající výraz. Znáte film Amélie z Montmartre? Francouzský film z roku 2001, kdy se hrdinka, v úžasném předvedení Audrey Tatou, v jedné scéně dívala na televizní události a viděla v nich zprávy o ženách, jejichž život se významně zapsal do historie. Představovala si samu sebe jako princeznu Dianu, jako Matku Terezu (jejíž odkaz je dnes diskutabilní, ale tehdy byl neposkvrněný), jako úspěšné sportovkyně a plakala nad tím, že doposud žila prázdně, nenaplněně a že kdyby měla v onen okamžik zemřít, tak si ji lidé budou pamatovat jako nikoho, prostě smrt jedné obyčejné holky v činžovním domě. Rozhodne se tedy, že bude činit dobro a dělat lidi ve svém okolí šťastné – že jejím posláním bude stát se hrdinkou jejich srdcí, byť anonymně… však by se na to časem přišlo, že. Ptám se sama sebe – jak se já jednou zapíšu do vzpomínek ostatních? Co po sobě zanechám? Osmitisícovku nezdolám, jezdit na mise do chudých zemí asi taktéž nezvládnu, léčit nemocné pouhou vírou a nutností utrpení mi nikterak hrdinské nepřipadá, i když i to může být konkrétní zápis do wikipedie. Ze mě hrdinka v pamětech lidí nebude. Ne proto, že bych neměla odvahu (myslím, že té mám dost) nebo že bych měla strach (jsou věci, kterých se bojím, ale překonávám denně překážky, že mě ještě nemůže porazit) či že bych nechtěla v životě adrenalin (toho zažívám i proti své vůli víc, než bych si přála) anebo že bych byla lhostejná a raději si žila ve svém pohodlí (o čemž pochybuji). Z velké části proto, že jsem matka dítěte s postižením. Jsem matka dítěte, které je na mě zcela závislé a které mi do života vneslo přemíru adrenalinu, odvahy, odolnosti, totálního nasazení a odebralo značnou dávku pohodlí. Jsem matka dítěte s postižením, kdy plnit si sny je někdy těžké a smrskly se na proveditelné a přizpůsobené zdravotnímu stavu dcery. Má osmitisícovka je zvládat epileptické záchvaty, nehroutit se z navyšování léků při každé infekci, která by pro ni mohla znamenat zhoršení, nelitovat rušení dovolených a přijímat, že i doma může být hezky. Přesto bych si přála sbalit se na pár týdnů, jako jedná má známá, která odjela na 8týdenní sólo trip to Japonska bez plánů a itineráře a nechat se vést sama sebou… Stačilo by mi, kdybych mohla jet na dva týdny či pár dnů a dopsat knihu, u které se mě každý ptá, kdy bude hotová, že už mě chtějí číst a já odpovím, že nevím… že zrovna řešíme nemoc Moničky nebo že mám jinou práci a na psaní není prostor. Ten posvátný čas, kdy se zavřu sama někde v tichu, daleko od signálu, v přírodě, v chatce nebo na zámku a budu se věnovat jen tomu svému, tomu, co činí mě samotnou šťastnou a dává pocit, že jsem víc než jen matka dítěte s postižením, a přitom i to je hodně. Nejvíc. To je ohromné. Avšak zásluhy se za to nedostávají… většina pečujících odchází v zapomnění, vyčerpání, prázdnotě hraničící s nicotou a oproštěny od jakýchkoliv myšlenek, že by se na ně mělo, jakkoliv vzpomínat. My jsme ti neviditelní. Mejdan našeho života se leckdy odehrává ve reflektorech temnoty, ve stínu, mimo hlavní podium. Tam,
Léto, léto, mý…
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Léto, léto, mý… Čas odevzdání textu se kvapně blíží a já zběsile procházím složky v počítači, abych našla nějaký starší článek. Šmátrám v archivu, kde opět zjišťuju, jak jsem úžasně dezorganizovaná a ve složkách mám dokonalý chaos. Zadávám do lupy klíčová slova, kterých se chytám jako SOS signálu, a místo označených souborů se mi zobrazí hláška „hledání neodpovídají žádné položky“. No tak pěkně děkuji a teď mi, Petro, řekni, pod čím jsi ty texty vlastně uložila… No, to právě netuším, ale jsem si jistá, že někde budou. Báře jsem slíbila, že během dopoledne obdrží můj příspěvek a hodiny odbily 15 a já píšu tyto řádky. Po odeslání mě zcela bezpochybně osloví hlásek, který momentálně někde poletuje, a osvítí mě, kam příště kliknout. Můj manžel je naopak organizovaný člověk, který má šanony úhledně založené (skoro) dle abecedy a když hledám nějaký vele důležitý dokument na poslední chvíli, o němž jsem ovšem tušila měsíce předem, s klidným hlasem mě nasměruje ke správným deskám. Bez něj bych tedy byla ztracená, což občas jsem, avšak pokaždé se najdu. V mládí to se mnou byla tragédie. Vstoupit do mého pokoje mělo nést výstražnou ceduli – na vlastní nebezpečí – kterou jsem bohužel neměla a matka by ji beztak nevzrušeně ignorovala. Já však vyšilovala, protože za zavřenými dveřmi to vypadalo jako po výbuchu atomovky a marně jsem se snažila matce vysvětlit, že toto není bordel, nýbrž organizovaný chaos, za což jsem pochvalu ovšem nedostala. Když o tom nyní přemýšlím, tak si myslím, že onen (ne)pořádek byl skvělou strategií, jak si udržet soukromí, kam mi kdekdo kdykoliv vstupoval, avšak po setkání s tím výjevem se hbitě otočili vzad a znechuceně odešel. Mé poklady byly dokonale střežené, místy až moc, kdy jsem některé z nich po letech objevila a prožívala chvíle upřímné radosti. Znáte ten pocit, kdy jste jako malí šli na dobrodružnou výpravu na půdu a měli trochu strach, ale hlavně vnímali napětí a vzrušení, jaké skvosty se ukrývají ve škvírách minulosti? A pak jste otevřeli starou rozvrzanou skříň po prababičce a úplně na dně našli předmět, který vám sice nebyl vůbec povědomý, avšak držel v sobě příběh někoho, kdo ve svém životě zažil mnoho. Nebo jste prolezli zaprášené krabice a tam mezi harampádím našli hračku, třeba plyšového medvídka s jedním okem, který vás doprovázel celé dětství a poté záhadně zmizel, abyste se po letech znovu setkali. Ráda bych napsala, že stejné radostné zajásání jsem prožívala při nalezení toho původně zamyšleného textu, avšak nikoliv… Navíc se mi rovněž vytratila pointa celého tohoto psaní, a to je možná ještě horší varianta. Nebojte, na něco přijdu. Je to skoro jako když máte one man show, všichni na vás hledí kritickým pohledem plným očekávání, vy nahodíte suverénní výraz, neboť máte v rukávu schovaná esa a v hlavě historky, které zaručeně rozesmějí celé publikum a vás vynesou na pomyslný Olymp bavičů, abyste posléze zjistili, že váš smysl pro humor sdílíte jen sami se sebou a rozveselíte maximálně své blízké ze soucitu a lásky k vám. Jsem přesvědčená, že mé zpomalení a chaotičnost mysli souvisí s blížícím se koncem školního roku a vším, co ještě potřebuju dokončit a uzavřít, než se rozezní poslední zvonění značící začátek letních prázdnin. Ty pro někoho znamenají volno (pokud své ratolesti pošlou na tábor, za babičkou a dědou nebo jiný typ delegování péče) a pro jiné pokračování přísně nastaveného režimu (v případě, kdy dítko zůstává doma a vy se stáváte k dalším svým rolím animátorem s okamžitou platností bez nutnosti zaškolení). Každopádně letní rozvrh je přece jen volnější a můžete se stát tvůrcem svého času. I s dětmi… třeba tím, že si z prázdnin uděláte hru a pravidla jsou pouze na vás. Někdo ji pojme formou únikovky – kdo mě nespatří celé dva měsíce, vyhrává -, jiný vymyslí bojovku, ze které budou vstávat všem účastněným vlasy na hlavě a další přijde s nápadem unikátní dobrodružné cesty za pokladem, který se najde až prvního září. Zatím nevím, pro který žánr se rozhodnu, ale nudit se nebudeme. Tak mě tedy napadlo, že by nás tento text mohl inspirovat k letnímu zastavení, oddychu mysli a bláznivinám, jež jsme podnikali jako děti. Mé léto strávené u babičky a dědy bylo vždy hodně zábavné a intenzivní. Společně jsme podnikali výlety, pekli ty nejlepší koláče z hromady ovocných stromů a sadů, které se slunily na obrovské zahradě, koukali na filmy pro pamětníky a plakali u snímku Noční motýl nebo se smáli nad hláškami Přednosty stanice. K večeru, kdy babička s dědou podřimovali, jsem se vykradla na chodbu a sbírala odvahu, zda půjdu nahoru na půdu nebo dolů do sklepa pro loňské zbylé zavařeniny. Do něj vedly polorozpadlé kamenné schody a nízký strop, že se člověk musel ohnout, aby prošel. Místnost byla chladná a vlhká až podivně zatuchlá. Během války sloužil tento prostor jako kryt a byl tudíž rozdělen do vícero místností. Pokaždé jsem cítila sklíčenost a strach, jako bych byla v jakémsi ohrožení… Sama jsem tam chodívala jen zřídka a ani náš pudlík tam nikdy nevkročil. Stál před dveřmi na prahu prvního schodu, vyděšeně sledoval, jak se ztrácím v útrobách sklepa a pronikavě kňučel i štěkal… že by věděl něco, co my ne? Každopádně to pro mě byl vždy vrchol bojovky, kam se hrabal bobřík odvahy, o kterého jsme usilovali na skautských táborech při nočních výpravách. Občas jsem si sedla do kuchyně krytu, kde zbyl jen stůl a pár židlí a přemítala, jak to tam muselo během náletů probíhat. Představovala jsem si příběhy mých předků a obdivovala je za jejich odvahu a umění žít navzdory neustálému nebezpečí. Naopak na půdě jsem si užívala. Z okna jsem sledovala dění na okolních zahradách a stávala se součástí rodinných oslav, hádek, věšení prádla, poslouchání rádia a dalších každodenností, které však nabíraly nádech výjimečnosti. Rodinný dům po prarodičích jsme museli prodat a zanechali po sobě střípky dávných časů, vzpomínek, objevených i neobjevených suvenýrů z tehdejška, a především část sebe a svého dětství. To mi však nebrání cestovat ve své paměti, jako nyní, a oživit příhody, nad kterými se zasměju, dojmu a zavzpomínám. Minulost nám může ukázat, že tak, jak jsme dováděli kdysi, můžeme i dnes a zítra. Sparkle your every day with some magic! Ano, přidat pár třpytek do své všednosti a učinit ji neobyčejnou. Měla bych takový tip nebo chcete-li letní výzvu. Pojďme strávit letošní léto se všemi NEJ, co nám nabízí. Letos nám úroda na zahradě
Vrásky
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Vrásky …jsou pro mě cestičky. Ty, které jsme si vyšlapali. Jsou různě dlouhé a hluboké. Nezáleží na věku, jako spíš na zkušenostech či intenzitě dobrodružství, která nositel doposud zažil. Na začátku, když se člověk narodí je jako nepopsaný list a jeho kůže je hebká, jemná a lesklá jako satén. Při pozornějším zkoumání najdeme i na ní drobné rýhy. Svědectví o nelehké cestě z bezpečného lůna matky skrz rodidla na svět mezi tvory, kteří nám jsou cizí. U očí má ono novorozeně malé štětinky a poprvé se zamračí, když se mu něco nelíbí. Krabatí ručky v pěst a u toho se mu roluje poddajný povrch na obličeji, kolem úst, nosíku a očí. První cestička je započata. S každým dalším krokem se nám čáry našeho života rýsují dál. Některé si plují po rovince, jako klidný potůček, který má svou pevně danou trasu a nikam nespěchá. Jiné se kroutí a vytáčí, aby nabraly ten správný směr jako řeka, která musí zdolat větší či menší překážky. U některých zůstanou jizvy, jako obtisk kamenů, které se vryly hlouběji pod kůži a zanechaly své stopy. Další jsou rozvětvené a ubírají se do všech možných stran. Přechází přes sebe, dotýkají se navzájem a neznají hranic, jako otevřený oceán, na němž se tvoří vlny, jenž svou sílou rozbouří vody, které následně naráží na břeh. Tam se rozvíří spolu s pískem a kamením, které jemnou kůži zkrabatí, až se vytvoří důlky. Malé jemné odřeniny. Splynou s cestičkami. Čisté linie – některé zvolily onu samostatnou cestu i nadále, jiné se místy propojily. Vrásky, jako příběh života. Stačí, aby promluvily a vyprávěly jedinečnost každé ze svých výprav a cest, jako jednotlivé kapitoly knihy. Vrásky, jako nádoby, do nichž natekly radosti i starosti, slzy i smích, nadšení i zklamání, štěstí i bolesti, lásky i nenávisti… Vrásky, jež zamíchaly prožité zážitky a vytvořily onen žlábek zahýbající do nespočtu stran. Vrásky… královny moudrosti, svědkyně života, zrcadla dosavadní pouti života. Děkuji vám! ~ Petra F. Rohovská, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Štěstí, kde domov můj?
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Tvůrcovské noviny Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Štěstí, kde domov můj? Často chceme to, co nemáme. Když jsem byla malá, táta mě nechával stříhat nakrátko a já ten klučičí účes na ježka pokaždé oplakala. Korunu tomu dal někdo, kdo se ke mně přibližoval zezadu a oslovil mě „chlapečku“. Propadala jsem se studem, hanbou a zapřísahala si, že až jednou vyrostu, budu mít kadeře dlouhé, jako Locika. Až po mých třicátých narozeninách jsem překonala to délkové mezidobí, kdy jsou vlasy ještě krátké na sepnutí do culíku a zase moc dlouhé, aby dodaly nějaký styl a nevypadala jste divně. Přesně v tomto okamžiku jsem pokaždé ztratila trpělivost a šla nůžkám naproti. Kristova léta však kromě jiných životních změn ze mě udělali dlouhovlásku a během Covidu jsem se nechala obarvit na blond, což bych si nikdy na sobě nedokázala představit. Inu, někdy člověk dosáhne toho, po čem touží a jindy ho život oblékne do zcela nepředstavitelného. Kdo má vlasy rovné, chce kudrnaté a naopak. Komu sluší oblečení na tělo, raději nosí oversize a kdo nosí volnější střihy, tak nadává, že z donucení, protože jeho figura se s upnutými šaty neztotožňuje. Skončí to tak, že pod diktátem společenských norem, které jsme si mimochodem také sami definovali, a přísným dohledem svého vnitřního kritika kráčíme bok po boku Nespokojenosti, Pocitu viny, Naštvanosti, Nesplněných snů, Studu a dalších nepřejících kumpánů místo abychom se spokojili s tím, co nám bylo naděleno. Já jsem celkem dlouho bojovala se svým tělem, které jsem chtěla mít přesně podle návodů časopisů, i když jsem věděla, že fotky prošly retuší a dnes se na nás dokonce z obálek usmívají áíčka, výtvory umělé inteligence, a přesto na ně někteří vzhlíží jako ke hvězdám. Byla jsem k sobě nefér, přísná a trápila se nesmyslnými dietami, po kterých má požitkářská duše úpěla ještě víc, avšak já byla skálopevně přesvědčená, že budu sama sobě hodna, až když ze mě vylezou všechny kosti. Že se toho okamžiku zřejmě nedožiju mi v ten moment vůbec nepřišlo na mysl, která byla zaneprázdněná počítáním kalorií a převodu kilojoulů na kilokalorie. To byly snad jediné počty, ve kterých jsem vynikala. Dnes jsem o pár let starší, moudřejší, vyrovnanější a celkově spokojenější, i přestože na mě někdy ten hlodavec, který se stále z mé hlavy neodstěhoval, vycení zuby. Zpříma na něj pohledím a odseknu, že vyrůstat v období baroka, tak jsem Múzou malíře Rubense a dneska by se mé podobizny dražily v astronomických částkách. Byla bych milionářkou. Abych se vrátila k tématu, od kterého jsem sešla a jež má být hlavní myšlenkou tohoto psaní, přiblížila bych paralelu narozením dítěte s postižením právě s výše napsaným. Neznám rodiče, který by si nepřál zdravé dítě, jež se bude vyvíjet přinejmenším podle tabulek a pokud by mělo vykazovat odchylující známky, bude se naopak jednat o znaky výjimečnosti a bezchybnosti. Nechci vám kazit dokonalý obraz naivity a pokud jsou vaše představy plné krásy bez poskvrny, tak vězte, že v tom nejste sami. Já si rovněž vymalovala svůj vlastní ideál, do kterého se mi přimíchaly směsi neočekávané, šokující, snad i pobuřující až natolik revoluční, že by si ho vystavily jen velmi alternativní a avantgardní galerie, kam by měli přístup návštěvníci s obrovskou otevřenou myslí, nadhledem a humorem, jež si nezadává s běžnou populací. Pak by však po bližším pozorování spatřili pohled na dílo, které je dokonalé ve všech detailech. Dílo, z kterého oči přechází a které vás vystřelí za hranice povrchního vnímání světa. Obraz, jež se stane snem každého majitele. První roky byly hodně náročné a Monička často plakala, špatně spala a my nevěděli, co je příčinou. Nic nám neřekla, avšak její oči odhalovaly bolest, smutek a nespokojenost. Trvalo nám, než jsme se spolu sžili, poznali své vzájemné nálady, rozpoložení, radosti i starosti. Ani dnes o sobě nevíme všechno, což není nic neobvyklého, protože kdo se zná skrz naskrz?Objevování pocitů a emocí se tak stává dobrodružnou cestou, kdy nikdy moc nevíte, do jakého cíle dojdete a zda jste k němu vůbec došli. Pro mě jako mámu je především důležité, aby bylo mé dítě šťastné a zdravé. Moni zdravá je, má postižení, ale to jako nemoc neberu. Je to stav, který ji nějakým způsobem omezuje (ale nedefinuje), i když ona sama to tak nevnímá a většinou je opravdu v pohodě. Raduje se, má své oblíbené činnosti, umí projevit celou škálu citů a myslím, že uvnitř v tom svém krásném nevinném a opravdovém světě šťastná je. Jistotu nebudu mít nikdy, a i samotný pocit štěstí je tak relativní pojem, nad kterým v minulosti bádali slavní filosofové a dnes na toto téma vzniká nespočet seminářů, terapií, debat a prozatím nikdo nepřinesl univerzální uspokojující odpověď. Každý jsme jiný, a proto i jeho prožívání blaha bude rozdílné. Když pohlédnu do tváře mé dcery a zadívám se do jejích očí, které si mě bedlivě a soustředěně prohlíží, spatřím výraz blaženosti. Vidím v nich tolik lásky, která by snad slovy ani vyjádřit nešla. Hledíme na sebe v tichosti a napojení tak hlubokém, jako by se právě zastavil čas a úplně zamrzl. V tom pohledu vyčtu, že je Moničce dobře a že jí v ten okamžik nic nechybí. Vše je v naprostém pořádku a zažíváme stav idylky, která je touhou každé spokojené domácnosti. Tam se odehrává ten pravý hřejivý domov, to doma, kde srdce najde své místo a kde je radost být. Prostor, kde každý může být sám sebou i s ostatními a kde vládne láska ve své nejčistší podobě. To je můj pocit štěstí a jako matka nemohu dosáhnout většího naplnění. A přitom mám dítě, které nikdy nevyroste a bude nadále dítětem, její postižení jí nedovolí žít samostatný život, zůstane až do konce svého života závislá na péči ostatních a nebude moci o sobě plně rozhodovat. A přesto prožíváme krásno a dobro. Jak pomíjivé mohou být naše představy o ideálu. Mít dítě je loterie, kdy předem nevíme, jak se jeho a náš život bude vyvíjet a zdraví nemusí být garancí dokonalého soužití. Poznala jsem příběhy, kdy se zdravé děti od svých rodičů odcizily a nikdy už k sobě nenašli cestu. Z jedné hádky, z hloupého nedorozumění, z malichernosti okamžiku, z nepochopení vzájemnosti se přetrhaly vztahy a zůstala obrovská bolest, prázdnota a propast, která se každým dalším vyřčením prohlubovala. Zbyla hořkost, paralyzující pocit viny a velké nespravedlnosti. A přitom byl balíček skoro kompletní – zdravé děti, obětaví rodiče, prosperující domov, ochota naslouchat a řešit problémy. A přesto se něco pokazilo, a přesto to nevyšlo, a přesto mnoho chybělo. I mezi kamarádkami, co jsou matky dětí s postižením, sdílíme, s čím vším se musíme popasovat
Meruňka
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Meruňka Líza milovala chystat překvapení, a tak každé dárky, byť sebemenší, úhledně zabalovala do krabiček, ke kterým vždy přidala něco navíc. Jednou kvítek z louky, jindy snítek z bylinkového záhonu, aby celou nádheru ovoněla a někdy korálek či kamínek, který našla v přírodě. Když spatřila vzor puntíků, srdce jí zaplesalo, neboť naprosto na nich ujížděla – vždy říkala, že tohle retro zastaví kvapně utíkající čas, každého přiměje se usmát nebo se alespoň tvářit nekysele, protože zaženou chmury a rozzáří den. Svět se hned zdá být líbivější, líbeznější a svěží. Jako když vyběhnete ven do deště a zatančíte si s kapkami zcela svlečení. Nebo když se po ránu projdete po ranní rose, která chladí trávu i vás. Moment naprostého splynutí s přírodou, která s otevřenou náručí nabízí své poklady náhodným návštěvníkům. Líza zeleň milovala, kdy si jen tak vyšla do zahrady v době, kdy doma ještě všichni spali. Procházela se v pomalém probouzení v tichu, kdy jediné melodie, které lidské ucho zachytilo byli ptačí zpěv v korunách stromů, jak se vábí navzájem, a větřík, který si pohrává s větvemi či s rozpuštěnými vlasy. Ještě, než Líza začala s běžnými denními povinnostmi, tak její první kroky vedly k Meruňce. Meruňka, tu, kterou spatří jako první pokaždé, když se ráno probudí. Tyčí se před oknem v ložnici a s každým rozbřeskem roztáhne své větve jako ona své paže, aby se protáhla do nového dne. V mnohém si připadá jako ona. Pevně stojící, hluboko zakořeněná, věkem vyzrálá, vyhlížející do všech stran. Vznešená, jak tam stojí sama a kolem dokola ji zdobí bílý závoj lučního kvítí. Svým postojem působí jako královna, grácie stejně jako hvězda mezi uměleckými obrazy Mona Lisa, po které má Líza své jméno. Její maminka byla vášnivou obdivovatelkou umění a když se jí jednou poštěstilo jet do Paříže, na dlouhé hodiny upřela svůj pohled na malebný obraz, který však svou velikostí přitahoval většinu dalších návštěvníků muzea v Louvru. Mona Lisa – tajemná žena plná záhad a zahalena tajemstvími, o kterých věděli jen ona a její stvořitel Leonardo da Vinci. Líza taktéž měla své skrýše a zákoutí, kam jen málokoho pouštěla. Možná i proto se cítila zvláštně spřízněně se svou Meruňkou. Když ji poprvé zahlédla, tak hned věděla, že tento nový dům se zahradou, kde trůnil onen ovocný strom bude jejím domovem. Na přivítanou čerstvě nastěhované rodince nadělila ty nejsladší plody, jaké naposledy Líza okusila ve slunné Francii. Meruňky byly krásně zaoblené, hebké a jemné se sametovým povrchem. Krásné narudlé odstíny na žlutooranžovém pozadí přímo vábily k nakousnutí jako nesmělý polibek dvou zamilovaných, jimž při pohledu z očí do očí červenají tváře. Líza si přičichla a vůně, která se rozvinula do nosních dírek jí připomněla parfém její novorozené dcerky. Poté se do ovoce zakousla a rázem se přenesla do chuťového ráje. Šťáva z plodu jí stékala po bradě a sladkost záhy přivábila okolní hmyz. Omamná sladká chuť rajské zahrady a ráje na zemi. Stejně jako ta Meruňka i Líza přivedla na svět jen jeden plod lásky a něhy. Poté svou sílu směrovala jinam. Její milovaný strom také jen tenkrát poprvé a naposledy obdařil svou úrodou, která však byla jedinečná a na věky věků nezapomenutelná. Líza na svou Meruňku hleděla s obdivem, který často hraničil s dojetím. Slzy na sebe nenechaly dlouho čekat. Meruňka, jejíž název se vyslovuje tak konejšivě, mazlivě, hladivě… Krásná, vzrostlá, nádherně košatá. S pevnými kořeny hluboce rozprostírajícími se pod zemí a zeleně hustou větnatou kšticí. Na jaře na ní vypučí nádherné vonící bílé květy, které vábí všechny včelky z okolí a svými listy poskytne stín v horkém slunci. Na první pohled má vše, co by si ovocný strom mohl přát a vypadá jako z reklamy na to nejúžasnější a nejšťavnatější ovoce široko daleko. Je naprosto dokonalá, a přitom už pár let neplodící. I letos Líza natěšeně čekala, zda její milovaný strom nadělí lahodné plody léta. Však dokud je strom naživu, tak naděje neodešla. V přírodě, jako v životě, však nic není jisté – stačí jedna mrazivá noc nebo napadení nevítaných mšic či jiných škůdců, včetně nemocí, aby celá příprava by přišla nazmar. Před nedávnem zhlédla Líza zajímavý švédský seriál, kde v jedné epizodě hlavní postava vyprávěla, jak v dospívání začala psát a svou knihu chtěla pojmenovat Láska a anarchie. Zapisovala si všechny radosti i strasti spojené s tímto nelehkým obdobím lidské existence a nejvíce Lízu zaujalo přirovnání hrdinky k lesu. Její teorie spočívala v tom, že opravdová moudrost a dozrání člověka nastane v okamžik, kdy je z něj strom uprostřed lesa. Na samém počátku je pouhé semínko, které někdo zasadil do půdy a z které bere živiny, sílí a chystá se na svou další etapu. Tou je následně květina, která se postupně otevírá okolnímu světu – někdy je zcela zavřená, když se potřebuje chránit a jindy se odhalí. Až nastane čas, kdy je připravena přijmout samu sebe, tak se promění v strom. Už dokáže stát sama za sebe, je dostatečně veliká, aby jí nikdo nesklátil a umí poskytnout ostatním i sobě potřebnou oporu. Posledním stadiem je pak les – prostor, kde každý strom stojí pevně ve své půdě a ve své absolutní velikosti. Čím byla Líza nyní? Sama nevěděla. Někdy si připadala jako ten strom, kdy se cítila být neohrožená a plně sama za sebe. Jindy vnímala samu sebe jako křehkou květinu, která neobstojí tváří v tvář nástrahám okolních živlů. Pak přišly chvíle, kdy měla pocit, že je právě zasazeným semínkem a ví jen to, že neví nic. Stejně jak pravil Sókratés. Věkem by už měla být zmoudřelá a vědět, jak čelit různým obtížím, které život občas nachystá. Měla za sebou nemálo zkušeností, avšak pokaždé, když narazila na novou překážku, stála opět na startovní linii. Žila sice naplněný život, kde láska a rodinné štěstí ji doprovázeli každým dnem. Po pár letech a působením osudu, si však přála ještě jedno dítě a přes veškeré snahy se Líze již podruhé otěhotnět nepodařilo. Prošla si různými terapiemi, vyzkoušela nespočet doporučení a řídila se i babskými radami, avšak neúspěšně. Nakonec navštívila lékaře, kteří jí na základě odběrů a intimních vyšetření vyřkli nemilosrdný ortel – je nám líto, ale bohužel máte nízké hladiny hormonů a žádnou ovariální rezervu. Jinými slovy – neplodná, v začínajícím přechodu. Proplakala mnoho dnů a probděla spousty bezesných nocí. Zázraky se prý dějí, jen někdy nemůžeme ošálit přírodu, i kdybychom se snažili sebevíc. Po pár týdnech sebelítosti si vzpomněla na svou
Promiň, že jsem tě objal
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Promiň, že jsem tě objal Bývalo, kdy jsem naše vzpomínky mívala vystavené po celém bytě tak, aby byly všem na očích: staré černobílé fotografie pořízené na trhu v Paříži, výstředně zdobenou karnevalovou masku z Říma, ručně vyráběné dřevěné suvenýry z Lisabonu. Pravidelně na ně usedával prach utkaný z jemných pavučin, jako by byl předzvěstí toho, co se má teprve stát. Dnes mám tyto připomínky spolu s pohlednicemi a dopisy schované na dně krabice od bot, kterou jsem zastrčila pod skříň daleko od mých každodenních kroků, abych o ni už nezakopávala. Jen jeden obraz se mi stále nedaří vymazat z paměti. Při naší návštěvě v Paříži jsme se přidali k dalším zamilovaným párům a svou lásku zpečetili zavěšením společného zámku na vyhlášený most Pont des Arts. Visely tam jen čtyři a ten náš byl takový malý, popraskaný, jako symbol nestárnoucí lásky, která překoná všechna hoře a stane se věčnou, nesmrtelnou. Do zlatého obdélníčku jsme vyryli iniciály našich jmen – „J“ jako Jirka, „M“ jako Marika – a přidali tvar srdce. Ostatní házeli klíček do Seiny, ale my jsme nechtěli ještě víc znečistit už tak zakalenou řeku, a tak jsem ho nosila jako přívěsek na krku. Měla jsem řetízek dlouhý tak akorát, aby se hrot klíčku dotýkal žlábku mého poprsí. Jirka říkával, že nezná erotičtější místo, a jemně si s mou ozdobou pohrával. Pro mě to vždy byla dokonalá předehra krásného milování plného vášně, hlubokých vzdechů a současného vyvrcholení. Přátelům jsme připadali jako nerozlučná dvojka, kterou jsme bezesporu byli. Byli jsme přesně ten pár, který láska zasáhne tak silně, jak se to stává jen několika málo vyvoleným. Nebyli jsme žádné klišé, ba ani postavy z červené knihovny, prostě a jednoduše jsme si byli souzeni. Jak já milovala náš humor, kterému jsme rozuměli snad jenom my dva. Koukli jsme na něco a v tentýž okamžik se spustil nezadržitelný smích. Nebo když jsme si chtěli pustit film, tak jsme beze slova sáhli po tom stejném. Shodli jsme se názorově a často stačil jen pohled, aby jeden z nás věděl, nač myslí ten druhý. Nejraději jsme jezdili na výlety a poznávali místa, kam turisté jen málokdy zavítali. My jsme vždycky naši exkurzi začínali v odlehlé kavárně, dali se do řeči s místními a pak se nechali unášet. Většinou jsme do zapadlých zákoutí zabloudili a tím udělali objevy, o kterých se v žádných průvodcích nepíše. Nebo jsme se šli projít do parku či lesa, kde jsme sešli z trasy a poblíž vzrostlého křoví si vytvořili milostné doupě. Jako tenkrát na podzim, kdy se pod hromadou spadaného listí nacházelo malé mraveniště, a ještě týden jsme cítili nepříjemné kousance. Ještě teď se při té představě usmívám. Každý okamžik byl plný intenzivního prožitku, a i když jsme spolu strávili jen pár let, jsem si jistá, že by naše soužití vystačilo na knihu či dvě. Událo se toho mnoho, a nebýt jednoho momentu, naše vzájemné pouto by se určitě nezačalo přetrhávat. Já tehdy dokončovala studia a on už byl prvním rokem v pracovním procesu. Vždy jsem ho škádlila, když jsme někam zašli, ať už do kina, nebo restaurace, že se mileráda nechám pozvat a své drobásky z brigád si budu šetřit. „Však až budeš mít tu Nobelovku za literaturu a budeš jezdit na autogramiády po celém světě, tak se zase já nechám vydržovat,“ pravil s laskavým úšklebkem. No jo, Nobelovka… ani k té nedošlo. Psaní mě přestalo bavit. Slova mě opustila, řádky zely prázdnotou a bílý list papíru zůstal neposkvrněný jako panna před svým prvním vstupem do světa slasti. Kdysi Jirka říkával, že tiskárny budou kvůli mně muset dělat přesčasy, jak rychle a pravidelně plním jeden zápisník za druhým. Zaznamenávala jsem každou jedinečnost a společný čas, jako lapač, který do své sítě zachytí vše, co cestou potká. Milovala jsem škrábající zvuk propisky, jak vyrývá písmenko za písmenkem, která pod jejím hrotem poskakují jako neřízené střely. Mnohdy ruka ani nestíhala zapisovat, jak rychle se slova drásala ven z mysli, jako nedočkavé mládě, které se líhne z praskajícího vajíčka. Pak jednoho dne přišla ta zlá zpráva, která nás nikdy neměla potkat. Měla nás obejít jako tolik věcí předtím nebo jen tak se kolem nás mihnout a pokračovat dál. Jenže ona se zastavila přímo u nás. Jako blesk z čistého nebe zatemnila naše budoucí dny a zdálo se, že Štěstěna o nás ztratila zájem. Jirka se nějaký čas cítil slabý a často býval unavený. Chodil brzy spát, ani na pravidelné milování neměl pomyšlení. Podezírala jsem ho, že snad myslí na jinou, nebo že se dokonce nevěry přímo dopustil, a naléhala jsem, ať mi řekne pravdu do očí. On však tvrdil, že mu mám věřit, že je opravdu jen utahaný a sám neví, co se děje. Já ho trápila svým naléháním na tělesné sblížení a on toužil jen vedle mě ležet a cítit mou přítomnost. Já byla plná chtíče a on se zdál být zcela vyhaslý. Chtěl spočinout svou hlavou v mé náruči, abych ho hladila po vlasech, ale já chtěla víc. Toužila jsem ho mít v sobě, ve svém vlhkém klíně, a cítit, jak mě každým pohybem naplňuje a sílí ve mně. Chybělo mi jeho propojení a on se zmohl jen na objetí a letmý polibek. „Mně ale tohle nestačí! Jirko, pochop, že já sex ve vztahu potřebuju. Nechci vedle tebe jen ležet a poslouchat tvé chrápání pokaždé, když usneš. Jestli to půjde takhle dál, tak fakt nevím,“ křičela jsem. On se ke mně přiblížil, položil své paže kolem mého pasu a já ho vzteky odsunula. „Promiň, že jsem tě objal,“ špitl a odevzdaně se odebral do ložnice. Co bych dnes dala za jeho sevření? Dopis z nemocnice přišel doporučenou poštou, když byl Jirka ještě na nemocenské. Nezapomenu na pohled, který jsme si spolu vyměnili. Zůstávala naděje, že se jedná o pouhou výzvu k doplnění dalších testů. Že to ještě nebudou výsledky. Nemohou. Vždyť neuběhl ani týden. Nechtěla jsem si připustit, že v případě závažnosti bývají zprávy až moc urgentní. Jirka otevřel pečlivě zalepenou obálku a četl nahlas. Po pár slovech jsem přestala vnímat obsah oznámení a k uším dolétly jen ozvěny, které potvrdily to nejhorší – rozsah nádoru v posledním stadiu neslučitelný se životem. Tu noc jsme strávili v pevném objetí. Ani dnes po dvou letech si nedokážu vybavit další podrobnosti. Mám to celé v mlze a přikryté neprůhledným
Ať rok 2025 plyne jako roční období
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Ať rok 2025 plyne jako roční období… Dopřejme si chvilky oddechu a zastavení, jako když zima utiší přírodu, svlékne stromy do bezbranné nahoty, zažene zvěř do úkrytů a nad oblohou stáhne závěsy šera. Však ani temnota nemusí být smutná, odevzdaná a opuštěná. Může být prostorem pro naše myšlenky, rozjímání, emoce a časem prohloubení do sebe sama. Co když právě tam objevíme dary a poklady, na které jindy není příležitost je objevovat? Vždyť největší tajemství bývá očím skryté, jak pravil Malý princ a stačí naslouchat hlasu srdce a pohlédnout dovnitř. S delšími slunečními paprsky nastane jaro, které vysemení první odvážné kvítky. I naše životy probudí síla panenské zeleně a foukne do nás větřík hřejivé energie, která naše pomalu rozrůstající se kořeny vyživí a dosytí. Přichází čas probuzení, jemného a hladivého, beze spěchu, jako když maminka tiše, a přesto zvučně prozpěvuje konejšivou ukolébavku a my se odhodláme opustit její náruč, i když nám v ní bylo tak krásně. Nyní najdeme objetí tam venku a vykročíme do neznáma jedním posunem s mírnou nedůvěrou a druhým s jistotou a těšením. Dny se náhle prodlouží a potlačí noční svit, který přizve k láskyplným vyznáním pod hvězdným pláštěm. Červená záře ranního úsvitu a večerního soumraku, nechť nám dává víru a naději, že s každým zalehnutím odložíme své břímě a s probuzením přijde lehkost. Ať nám léto předá své šťavnaté plody radosti a rozvernosti, kdy budeme bezstarostně běhat bosí po lukách, lézt po stromech ve stavu beztíže, tančit do svítání, létat volně bez otěží a jen tak budeme…Těšit se z tady a teď, neboť zítřek je ještě v nedohlednu… Karneval barev babího léta budiž důkazem, že život není černobílý a je poskládaný ze škály různorodých tvarů, obrysů, nuancí a chutí. Jednou okusíme kyselé ovoce, třeba už nakousnuté červíky, jindy se namlsáme voňavou a sladkou dýní a pro okamžiky podpory si zajdeme na jablečný štrůdl s láskou upečený jako od té nejmilejší babičky. Podzim je obdobím oslavy všech našich zkušeností, zážitků, prožitků a sklizně všeho, co jsme zaseli. Je však také pozvánkou k proměnlivému, kdy se hranice mezi životem a smrtí stírá, kdy rozruch a vzrušení ponechá místo k uklidnění, kdy bdělost přejde k pomalému uložení ke spánku. Příroda svá roční období potřebuje k rovnováze stejně jako my časy klidu i neklidu, chvíle veselí i smutku, období hojnosti i nedostatku… Ať je všeho tak akorát, a především, nechť s vámi bok po boku kráčí trojice Zdraví, Lásky a Štěstěny. Objímám, ~ Petra F. Rohovská, 18. 1. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.