Předávání informací
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Předávání informací Moji milí čtenáři, dny se nám krátí, a s přibývající tmou někteří naši starší spoluobčané ztrácejí sílu, a třeba po pádu končí v nemocnici. Jeden takový příběh mne vedl k následujícímu zamyšlení… Předávání informací ve zdravotnických zařízeních? Fuguje??? Proč mají nemocnice zdravotně sociálního pracovníka? Pro ulehčení komunikace mezi rodinou a nemocnicí, nebo mezi sociálním zařízením a nemocnicí… to je jeden z důvodů této funkce, aspoň doufám! Funguje to? Mnohdy bohužel nikoliv, je mi to líto. To jsou moje letité zkušenosti v sociální práci. Co se za dobu mojí aktivní činnosti změnilo mimo to, že byla tato funkce zřízena? Bohužel moc ne! Někde předávání informací funguje, jinde je to slabší, jinde by zase potřebovali posilu… Máme klienta naší pečovatelské služby v jedné nejmenované pražské nemocnici. Po mnohých zkušenostech raději informuji nemocničního sociálního pracovníka, že klient žije sám, my nemáme noční provoz, a že je třeba informovat lékaře na oddělení, aby klienta nepropouštěli, pokud potřebuje noční péči. V takovém případě je třeba nejprve zajistit Následnou péči, což by měl zařídit právě nemocniční sociální pracovník. Raději zjišťuji sama volnou kapacitu v jednom našem pobytové zařízení. Bohužel, klient byl dovezen domů v zoufalém stavu, bez předchozího upozornění, že noční péče bude nutná. Prý si to přál?! Lékaři si mysleli, že má doma péči zajištěnou?! ⚠️ Informace nebyla předána! Stačilo by mne upozornit, jakou péči klient potřebuje, a mohl se rovnou z nemocnice dovézt do Následné péče! Takto bude celou noc sám! Druhý den ráno voláme Záchranku, jinak to ani nemohlo dopadnout. Do Následné péče v tomto stavu nemohu klienta přesunout, vrací se do nemocnice… Klient má infekci, další hospitalizace. Už nic neponechavám náhodě a volám vedoucího lékaře na oddělení, kde se sekretářkou domlouvám postup, který zajistí klientovi bezpečný převoz do Následné péče naší organizace. Držíme mu místo i palce, aby infekci ve zdraví zvládl. Kde je problém? Možná, že sociální pracovník předal informaci jednomu lékaři na oddělení… …ale funguje předávání informací mezi lékaři? Nejspíš ne… Moc mě toto mrzí, protože pak nastávají situace, které jsou pro klienty nejen nepříjemné, ale často i nebezpečné. Převozy nemohoucího staršího člověka do samoty jeho domova, kde nečeká žádná pomoc a podpora, se občas bohužel stávají, a je velmi smutné, že to v nemocnici nikoho nezajímá! Pro staršího člověka špatná komunikace mezi pracovníky nemocnice může mít fatální následky! Proto doporučuji ověřovat, zda předané důležité informace se skutečně k lékařům dostaly. A zkontrolovat to při návštěvě blízkého, promluvit ještě s vrchní sestrou, případně si domluvit schůzku s lékařem. Po této zkušenosti jsem napodruhé už nenechala nic náhodě. Ať se vám při podzimu daří a nemusíte s vašimi blízkými žádné složité situace řešit! ~ Zuzana Vránová, 15.11. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Jsme svobodní i v rozhodování o posledních věcech svého života?
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jsme svobodní i v rozhodování o posledních věcech svého života? Milí přátelé Tvůrcovských novin a Trocha sociálna… Babí léto nás letos moc neohřálo… a s přibývající tmou se nám asi na mysl derou neveselé myšlenky, neboť v online prostoru sleduji různá zamyšlení nad posledními dny našeho života. Nebo, že by to bylo způsobeno výsledky voleb? Možná ale už všichni vnímáme blížící se Samhain či Svátek zemřelých Dušičky… 🌿 Dnes jsem tedy zvolila velmi citlivé téma: Jsme svobodní i v rozhodování o posledních věcech svého života? Do jaké míry je můžeme ovlivnit? Dříve se pacientům neřeklo nic. Nyní se říká vše. Co tyto situace spojuje? 🌿 Nedostatek času direktivita a necitlivost. Hlavně rychle, v čekárně je další pacient, a je to citlivé a nepříjemné… Jsou různé situace a různí lidé. Samozřejmě, ne všichni jsme stejní a ne každý chce vědět, že umírá. A někdo ani nechce řešit, jak bude s jeho tělem nakládáno po smrti. Nebo někdo chce raději své starosti před smrtí a po ní nechat na rodině. Ale má člověk dnes možnost volby? Dnes je trend říkat o nemoci pacientovi vše. Jistě, jsou zařízení, kde k tomu přistupují citlivě, ale není to běžná praxe. 🌿 Říkat nebo neříkat pravdu? Na počátku nemoci můžeme zvolit variantu, citlivě se zeptat nemocného, zda chce do budoucna vědět pravdu. Setkala jsem se s lidmi, co to vědět nechtěli! Nelze bez informací rozhodovat, co řeknu, a tím sama rozhodnout za pacienta, a bezmyšlenkovitě na něj vychrlit pravdu, a tím za něj necitlivě rozhodnout, zda chce být informován. Lze také i zvolit variantu, že jak a o čem nemocného budeme informovat, rozhodne blízký člověk! Co se od minulosti změnilo na přístupu lékaře k pacientovi? Jsou výjimky, ale většinou se moc nezměnilo, tedy mimo vývoje a pokroku v medicíně. Asi budou protestovat lékaři, co jsou empatičtí. Ale ať se na to podívají pravdivě a z pohledu běžné praxe. 🌿 Čas je jen pro majetné Všude se píše, připlaťte si konzultaci. Ale nemocní bývají obvykle i nemajetní. Nebo musejí spoustu peněz vydat za léčbu. Nebo například senioři? Nechci se tu bavit o organizacích, které mohou nemocné podporovat. Jde mi o něco jiného. 🌿 Jak se náš stát staví k posledním záležitostem života svých občanů? Kolik lidí je obeznámeno s tím, že mohou o sobě předem rozhodovat, například formou DŘÍVE VÝSLOVENÉHO PŘÁNÍ? Nebo že si svůj souhlas i nesouhlas mají uložit do Ústavu zdravotnických informací a statistiky v ČR? Kde je například i Registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem orgánů. Ale i když si dokument zajistíte, obvykle ani tak nemáte jistotu, že s vámi podle něj budou v nemocnici jednat. Ne každý lékař se kouká u pacienta do databáze, nebo u něj hledá nějaký dokument v případě, že není schopen komunikovat. Jaká je běžná praxe? Kde je úcta k člověku? 🌿 Tento dokument musíte mít u sebe, a když nejste zrovna schopen mluvit, máte smůlu. K lidskemu tělu i k názorům pacienta se naše zdravotnictví staví direktivně a velmi majetnicky. Stačí zmínit porodnictví, nebo smlouvy nemocnic s pohřebními službami. 🌿 Co je ale u nás největší problém? Že se nepočítá s vůlí dotyčného předem. Pokud přání dříve nedáte na papír, máte smůlu. V nemocnici se vás už nikdo neptá. A priori se počítá se souhlasem, pokud jste dříve neřekli NE! Pokud jste při vědomí, v nemocnici vám k podpisu strčí nějaký několika stránkový papír, který je akorát souhlasem s léčbou, ale posmrtných věcí se netýká. Snad jen toho, koho chcete informovat o svém stavu. 🌿 Pak se stane situace, že člověk nemůže ovlivnit, jak bude nakládáno s jeho tělem, a třeba nemůže být pohřben tak, jak si přál. Řekne to rodině, ale rodiny se pak nikdo neptá… 🌿 Co s tím? Zatím každý, komu na tomto záleží, musí vytvořit oficiální dokument u notáře, vložit ho do online systému, informovat praktického lékaře, rodinu, a MÍT TEN DOKUMENT STÁLE U SEBE. A DOUFAT, ŽE TO VYJDE. 🌿 Ohledně pitvy nebo posmrtným nakládáním s tělem zase musíte vyhledat formulář v Ústavu zdravotnických informací a statistiky v ČR a vložit svoje prohlášení do Registru osob souhlasících/nesouhlasících s posmrtným odběrem orgánů. Tedy vyslovit přání předem. Nejde to, jako obvykle v jiných zemích, kde má informace rodina a lékaři jí kvůli tomu kontaktují, ještě dříve, než cokoliv začnou dělat! A nebo ⬇️ Můžeme také kontaktovat svého poslance a požádat ho o podání navrhu k diskuzi ve sněmovně vedoucí k legislativní změně. A doufat, že se časem legislativa změní! Přeji vám krásné Dušičky, Samhain, Svátky zemřelých, nebo krásné všechno, co budete slavit! ~ Zuzana Vránová, 18. 10 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Vosy nekoušou!
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Vosy nekoušou! Je teď “vosí období”, nebo chcete-li období bodavého hmyzu, a já z nich mám tedy respekt!Všechny matky jistě se svými dětmi občas řeší nějaké to bodnutí. Já několikrát řešila opravdu dost hrozné následky.Jednou dcera vlezla na posed a obdržela dvě sršní bodnutí, což skončilo pobytem na kapačkách v nemocnici, a druhá dcera jindy zase vcucla v restauraci vosu brčkem a píchla jí do krku. Naštěstí jsem měla po ruce léky a hospodská nám dala kbelík ledu. Dcera přežila. A to nepočítám tu spoustu nateklých nožiček… Jenže, vosy nemají jen žihadlo…potvory!Už vás někdy kousla vosa? Nemyslím, zda vám dala žihadlo. Myslím, zda vás kousla kusadlama. Znáte jistě tu hlášku ze Saturnina, kde Milouš křičí, že ho kousla vosa, a je mu řečeno:“Vosy nekoušou!”A Milouš křičí dál:“Ale mně kousla!” Je to velmi vtipná scénka, vždycky se tomu pobaveně chechtám… Přátelé, dnes se velmi Miloušovi omlouvám! Dnes mne vosa skutečně kousla taky!!! Sedím tak v poklidu po procházce ve Stromovce na kávě, a čtu si. Pojednou cítím na paži zespoda pocit, jako když mne štípne mravenec, a ona ale vosa! Nedala mi žihadlo, prostě mne okusovala…Asi si myslela, že jsem uzenina……no, ono po celodenním sezení na dvou poradách, a práci u kompu…🫣😄🙊Asi jsem jí voněla, no!? Honem jsem se navoněla voňavkou z kabelky a jala se dál pátrat v knize, kdo je vrah, avšak…Ouha! Další dva kousance 😄Tak tuhle pohanu a napomenutí od vosy, že nevoním, tedy pardon, smrdím, už nehodlám dál snášet!Sbalila jsem detektivku, a odcházím……tři kousance mi stačí.A kavárna by se měla zamyslet, a vytvořit dohodu s vosama, aby jim neodháněly zákazníky! “Milouši, promiň! Vosy koušou!”😄🐝🙏 Tak vám přeji klidné Babí léto bez vos. Já se tedy na nějakou dobu vzdávám konzumace jakýchkoliv potravin ve volném prostoru. No a asi i četbu knížek si nechám na doma. Milí přátelé Trocha sociálna, přežijte to ve zdraví! ~ Zuzana Vránová, 20.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Náš tatínek Sběratel
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Náš tatínek Sběratel Milí přátelé Trocha sociálna, dnes zase jeden vzpomínkový příběh z doby, kdy naši dnešní puberťáci byli ješte batolata. *** Náš tatínek je sběratel. A navíc fanda do mašinek. Všude po bytě lze vidět různé modely mašinek. Uprostřed obýváku stojí klavírní křídlo a okolo něj na postavených kolejích tyto mašinky jezdí. Každý, kdo chce hrát na klavír, sice špatně vidí na klaviaturu, ale zato se při hraní může kochat mašinkami. Ve zdi je rozkošný tunýlek, kterým se přesouvají do jídelny. Tedy dříve takto mašinky jezdily. S narozením našich “divokých drobečků” tato atrakce vzala za své. Maje zkušenosti z předchozích mateřství, snažila jsem se budoucího otce přimět k tomu, aby na čas drahocenné modely mašinek uložil do krabiček. Tatínek ale žil v domnění, že náš malý rozkošný synek bude pouze posvátně na mašinky zírat a zaručeně se jich nebude chtít dotýkat. Přece mu to vysvětlí, že? —— “Kdo vytrhat ty kolejničky”, zařval jednou mohutným hlasem náš otec rodiny. “Říkal jsem ti, ať na to dáváš pozor, když nejsem doma.” Manžel trpěl představou, že když nechodím do práce, nemám přece nic jiného na starosti, než oprašovat jeho poklady. V té době nám k téměř dvouletému synkovi přibyla ještě malinkatá princeznička. Starší drobeček se ji snažil neustále vyklopit z postýlky a zkoušet na ní své různé pokusy, pátraje, co ten řvoucí vetřelec, objevivší se nedávno u nás doma, vydrží. “Nevím”, “snad to nějak omylem…”, nesměle jsem odpověděla a bylo mi jasné, kdo to má na svědomí. Honem jsem nenápadně kopla pod lavici další vytrženou kolejničku, než ji manžel zahlédne, a vrátila se k vaření, ve snaze dokončit oběd, dokud miláčkové spinkají. Nešťastný a naštvaný manžel mi udělal kázání, kolik taková legrace stojí, a jak se tato vzácnost špatně opravuje. “Tak si to ukliď, když je to takto drahé”, řekla jsem už naštvaně, “já to nezvládnu ohlídat. Chceš snad obědvat, ne?” “Nic uklízet nebudu, děti se naučí být opatrné.” “Nezapomněl jsi, jak jsou staré?”, hlesla jsem, “to ještě nějaký čas potrvá, než toho budou schopny”. Bylo to ale marné, manžel byl přesvědčen, že to zvládne. Dospěl k názoru, že mám na děti špatný vliv, protože nedostatečně oceňuji jeho sběratelskou činnost. …. Tak bylo vytrháno a poškozeno ještě mnoho dalších kolejniček a mašinek, než rezignoval. A tak jednoho dne tatínek koupil synkovi mašinky a kolejničky dřevěné. Pak vzal krabičky, do nichž posvátně uložil nejvzácnější mašinky, které zase uložil do velké přepravky a obřad zakončil vyklizením jedné mojí skříně, kam to vše uložil. A když jsem se skřípěním zubů svoje věci ukládala jinam, pocit zadostiučinění mě přesto hřál: konečně jsem jedné starosti ušetřena. ~ Zuzana Vránová, 16.8. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Poradenský seriál, 4. díl
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Poradenský seriál, 4. díl V minulém díle jsme si povídali o svých pocitech, které můžeme cítit při pečování o blízkého, a že jsou všechny v pořádku! Dnes pojednám o tomto: A co když náš vztah s potřebným není úplně zalitý sluncem, ale přesto pro něj cítíme potřebu něco udělat? Stává se. Situace, kdy potřebný není náš favorit, nebo s ním nemáte blízký vztah, případně došlo již dříve k nějakému nedorozumění, odcizení, hádce, zranění ve vztahu, nebo jste s rodičem, blízkým nežili, vztah nebyl nikdy navázán… atd. Přesto se může stát, že budete osloveni o pomoc… Prosím, nehrajte si na spasitele a buďte k sobě i k potřebnému upřímní! Nechte si pomoci profesionály. Pokud chcete pomáhat někomu s kým máte složité vztahy, velmi se zamyslete, a vše dobře zvažte. Pomáhání není povinnost! I když se v zákoně o rodině píše, že nejen rodiče mají vyživovací povinnost k dětem, ale že i dospělé děti mají povinnost se o své rodiče postarat a zajistit jim výživu… … přesto jsou výjimky, který ctí i zákon! A není to vymahatelné. Nejprve radím, abyste si sami s někým promluvili: s odborníkem na sociální práci, kdy si ujasníte, co bude potřeba, a co vás čeká, jak potřebnému sehnat pomoc i prostředky na ni od státu, na jaké dávky má nárok atd. s terapeutem, se kterým si promluvíte o svých pocitech zkuste v rodině najít někoho, kdo k potřebnému má neutrální vztah a pomůže vám zajistěte péči od odborníků nebo sežeňte někoho, kdo péči zajistí pokud je vztah velmi složitý, obraťte se na někoho, kdo péči zajistí za vás a bezplatně… zde bych zkusila nějakou poradnu, obecní úřad v místě bydliště, hledejte sociální oddělení Pokud mohu poradit: pomoc úplně neodmítejte, i když jsou vztahy složité. Zkuste věc zvážit v klidu, bez emocí. Nemusíte se stát pečujícím, můžete jen péči zkusit zajistit přes prostředníka, sociální odbor, sociální pracovnici v nějaké pečovatelské službě. Proč vám toto radím? Protože odmítnutí pomoci se ve vás usadí, a po čase si to můžete vyčítat. I když vám třeba potřebný ublížil. Vím, že je to velmi tenký led a že situace mohou být různé… A také se muže stát, že potřebný o pomoc nestojí, odmítá ji. Pokud se to stane, alespoň jste to zkusili! Nikoho nelze do ničeho nutit. A teď trochu prakticky: 1. V první řadě zjistěte, zda má potřebný požádáno o Příspěvek na péči. Žádá se na Úřadu práce na oddělení Nepojistných sociálních dávek, Příspěvky na péči. Zatím! Jelikož toto píši v době, kdy se různé dávky mění na superdávky, není jisté, co se stane, a je možné, že agendu převezme jiný odbor, o čemž se už uvažuje (neoficiálně by to měly převzít sociální odbory na městských částech či obcích, kde to před nějakou dobou již bylo… ale uvidíme) 2. Služby pro péči je nejlépe hledat na internetu, hledejte místní Pečovatelské služby (Diakonie, Charita, Sociální služby místní městské části apod.) 3. Je možné se také domluvit s praktickým lékařem dotyčného, ten může předepsat i zdravotní služby na pojišťovnu, tzv. Domácí péči, pokud ji potřebný potřebuje. Zajištění léků, odběry krve, převazy, zajištění cévky, dovozy na dialýzu, vše, co se týká zdravotní péče. Je možné domluvit 1-3 návštěvy sestry denně. 4. Zrovna tak napíše praktik třeba hole, chodítko nebo vozík, pokud je potřeba, a to vše může být zdarma. Které vozíky a další kompenzační pomůcky jsou na pojišťovnu se dá najít také na internetu, případně můžete najít organizace, které se tímto zabývají, a také pomůcky půjčují, třeba polohovací postele (Půjčovny zdravotních pomůcek). Můžete požádat sestru ergoterapeutku, která přijde udělat k potřebnému šetření a poradí, jaké pomůcky použít, a kam je v bytě přidělat, a také jak byt upravit! 5. Dále je možné nalézt a zajistit různé sociální dávky, které pomohou služby zaplatit. Jsou i různé poradny zdarma, které poradí, jak postupovat. Milí potencionální pečující! Pomalu se můj Poradenský seriál o pomoci pomáhajícím a pečujícím o potřebné chýlí ke konci. Co napsat na závěr? Držte se! Pomáhejte, ale myslete hlavně na sebe. Jako v letadle „nasaďte masku nejdříve sobě!“ Každá pomoc se počítá a vždy se dá něco dělat. A já jsem tady stále pro vás. ~ Zuzana Vránová, 19.7. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Poradenský seriál, 3. díl
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Poradenský seriál, 3. díl Co konkrétně můžeme prožívat a cítit, když delší dobu pečujeme o své blízké? V předchozích dvou dílech mého seriálku Jak mohu pomoci mým ideálním klientům, jsem v Tvůrcovských novinách k čaji o páté popsala: V prvním příspěvku znaky, podle kterých poznáte, zda vaši blízcí potřebují pomoc a podporu jinou, než jen od vás. V druhém příspěvku jsem popsala, jak mohou být pečující unaveni a o únavě při pečování. Dnes bych vás ráda podpořila ve vašich pocitech, které jako pečující prožíváte! TO, CO CÍTÍME, JE VŠE V POŘÁDKU!!! Obvykle postupně prožíváme toto: nejprve jsme odhodlaní v tom rodiče, potřebného, nenechat cítíme výzvu, říkáme si, že to vše zvládneme cítíme bázeň, máme obavy, zda to zvládneme? jsme zahlceni informacemi o nové situaci blízkého, cítíme zmatek, a máme strach zahájíme pomáhání, ale rodič se stejně zhoršuje nebo nespolupracuje, odmítá pomoc, jsme z toho zmateni a v obavách může se stát, že náš vztah s potřebným není úplně zalitý sluncem, a prožíváme obavy, co se stane, když se s ním budeme častěji setkávat… Po určité době, se můžeme cítit takto: únava, skleslost, vyčerpání, rezignace ptáme se na smysl nechce se nám doma po návratu od rodiče už nic dělat cítíme nechuť za ním chodit, cokoliv řešit, cítíme se otupělí nechceme už od ostatních nic slyšet, žádné rady, co bychom měli dělat lépe cítíme se zahlceni kontakty s ostatními děláme automaticky, co je potřeba jako stroj nedokážeme už naslouchat při návštěvě u rodičů koukáme, abychom už byli zase pryč Atd… Dosaďte si, co cítíte… TOTO VŠE JE V POŘÁDKU!!! Je důležité, že jste si to uvědomili, je fajn, že si to umíte připustit! Dovolte si to! Je to zpráva vašeho těla a mysli, která vás může zachránit! Nestyďte se za to! JSTE PROSTĚ JEN UNAVENI, PŘETÍŽENI! Znám to i já, když jsem pečovala o rodiče, zná to spoustu pečujících! Znají to kolegové z praxe. V péči o blízké vás mohou také překvapit pocit viny a výčitky, že asi nemilujete dost! Tato zpráva vašeho těla a mysli je důležitá a moc užitečná! Povede vás k naslouchání sebe NASLOUCHEJTE! ptejme se, co se děje; dopřejme si čas na zamyšlení; začněme se sobě věnovat; potřebujeme pauzu; a potřebujeme pomoci! Je to stav před vyhořením, a je nejvyšší čas s tím začít něco dělat!!! Opakuji svůj apel z minulého dílu, a je to důležité: myslet i na sebe a dopřát sobě péči; najít si pomoc, podporu, koučink, kamarádku, přítele pro rozhovory, někoho, kdo vás rád vyslechne, a nejlépe i poradí (terapie); NECHAT SE V NĚJAKÝCH KROCÍCH ZASTOUPIT!!! Skutečně nemusíme dělat vše sami! Někdy je těžké přesvědčit blízkého, o kterého pečujeme, že i my potřebujeme pomoci, a že k němu bude chodit pomáhat někdo cizí! Jak přesvědčit blízkého, že je i v jeho zájmu, když nějaký díl svého pomáhání delegujete na odborníky, profesionály! Velmi pomáhá ujištění, že ho máte rádi, že se na něj nevykašlete, že ho budete stále milovat a chodit ho navštěvovat. A také pomáhá vysvětlit mu, že když se necháte zastoupit, budete na něj mít více času, a že spolu můžete pak dělat i věci, na které doteď nebyl čas a síla! Že se spolu můžete více bavit, vice si sebe bez podmínek užít, pomáhající se nevyčerpá a bude radostnější a zábavnější parťák! Stává se, že potřebný toto nechce přijmout, nebo nemá náhled, že něco potřebuje… …v tomto případě mám zkušenosti, že pomáhá, když si s potřebným o situaci promluví někdo jiný, profesionál v oboru, psycholog, terapeut, sociální pracovnice! Potřebný se cizích lidí bojí, má strach, co s ním bude, třeba nechce pryč z domova, atd. Profesionál umí o takových věcech mluvit, umí s tím pracovat! Zkuste ho pozvat na jednu návštěvu, kde budete přítomni, třeba na kafe, jako kamaráda! Ale nejprve si s ním promluvte sami! Buďte laskaví a vysvětlujte!!! Milí pečující, jste úžasní takoví, jací jste! Nestyďte se za své pocity, věnujte se jim a nechte si pomoci! Příště vám napíši, co dělat, když potřebný není náš favorit, náš společný vztah není zalitý sluncem, a je mezi námi nějaká překážka, propast, zranění… Přesto chceme aspoň něco udělat, ale nechceme, aby nás pomáhání úplně zničilo! A bude i pár praktických rad a shrnutí, těšte se! Přeji Vám krásné červnové dny! ~ Zuzana Vránová, 21.6. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Poradenský seriál, 2. díl
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Poradenský seriál, 2. díl Milí čtenáři, v minulém čísle Tvůrcovských novin k čaji o páté jsem vám popsala pár znaků, podle kterých můžete poznat, nebo se jimi řídit, když se rozhodujete, zda vaši blízcí senioři už potřebují péči a pomoc nejen od rodiny… A dnes bych ráda sdílela, že podporu a pomoc potřebují i ti, co péči zajišťují! Nyní tedy oslovuji Vás, Pečující!!! V určité situaci pečování o blízké se i pečující může dostat do situace, kdy se stane sám potřebným! A to nechcete… 2.díl – Jsi už unavená/unavený pečováním o své rodiče, či blízké v rodině? Jste unavení zařizováním péče pro rodiče? Poskytujete pomoc a podporu už několik měsíců či let? Pokaždé, když máte pro blízké něco zařizovat, cítíte únavu a nechuť? Zdá se vám, že už je toho na vás moc? Nestyďte se za to! Není divu, že jste unaveni, zcela jistě máte na starosti ještě svoji rodinu, podnikání/zaměstnání, a spoustu dalších věcí! Přiznejte si to! Nejste stroj, a i ten někdy potřebuje pauzu a údržbu!!! Dovolte si to! Svůj odpočinek a pauzy si cíleně plánujte ještě dříve, než se budete cítit vyčerpaní… V určité situaci člověk začne používat tzv. Autopilota. Když si na to nedáte pozor, přijde to neočekávaně a nemusíte si toho všimnout, a pak je tu nebezpečí vyhoření! Občas si myslíme, hlavně my, ženy, že musíme vše zvládnout, že to dáme! Odpočinek počká, však se dočkáme a odkládáme ho… AŽ!? Až na kdy? Pokud si neřekneme o pomoc, často si okolí nemusí všimnout, že to potřebujeme! Možná si všimnou, že jste nepříjemná, možná si partner začne myslet, že se už o něj nezajímáte… Nikdo druhému do hlavy nevidí, a pečující jsou někdy tak unaveni, že si už nemají sílu o tom povídat… A to už jste v Autopilotovi! Milí pečující! Jste Úžasní! Delegujte! Nebuďte na to sami! Oslovte rodinu i pomáhající pracovníky nebo organizace a odpočiňte si! Zasloužíte si pomoc a podporu, a říkejte si o ni. Sezvěte rodinu, všechny, co mají rádi vás i potřebného, a řekněte si o pomoc. Více hlav více ví! Vezměte do pomáhající party i všechny děti, co už chodí a mluví, uvidíte, že i ony mají leckdy fajn nápady! A ti nejmenší tu mohou být jako potěšující návštěvy a pro roztomilé povídání. Berte děti k seniorům, potřebným i umírajícím! Děti se nebojí, a často přijímají tyto situace mnohem snadněji, než my ostatní! Pozvěte ke spolupráci i profesionály, pokud není ve vašem okolí moc lidí, kteří by mohli pomáhat, fakt se vám uleví… Nebojte se, že je nezaplatíte, pečovatelské služby nejsou zase tak drahé, můžete požádat o různé podpory a dávky, jako například: Příspěvek na péči, Příspěvek na mobilitu a zvláštní pomůcky, ZTP, Příspěvek na bydlení (žádá potřebný). Komunikujte o tom s praktickým lékařem, případně hledejte profesionální poradenství. Pokud jste museli s potřebným zůstat doma a přišli o práci, nahlaste se na Úřadu práce jako pečující, a máte pak nárok na finanční příspěvek pro pečujícího, a nemusíte si hledat práci po dobu, co pečujete, nebudou vás k tomu nutit. Pokud pracujete, máte nárok na Ošetřování člena rodiny až po tři měsíce a můžete se v rodině i střídat! I toto komunikujte s praktikem. Když se na ÚP nahlásíte, doba pečování se vám započítává jako doba odpracovaná do důchodu, a nemusíte platit zdravotní pojištění! Milá rodino, co máš okolo sebe někoho, kdo je pečující! Všímejte si, zda váš blízký pečující nepečuje už z posledních sil, a nabízejte pomoc! Všechno se počítá, každá hodinka, i půlhodinka času pomoci a podpory u potřebného, nebo i doma s úklidem, případně s objednáním paní na úklid. Úsměv pro pečujícího i milé slovo a pohlazení mají velkou sílu! Tak milí pečující, co byste rádi dělali, kdybyste nemuseli pečovat? Tak šup! Domluvte si zástup, a dopřejte si to alespoň občas! *** V příštím díle si povíme něco více o konkrétních náznacích, podle kterých poznáte, že bliká červená kontrolka… Co konkrétně můžeme cítit, prožívat, když delší dobu pečujeme o své blízké? A povíme si i něco o tom, jak přesvědčit blízkého, že je i v jeho zájmu, když nějaký díl svého pomáhání delegujete na odborníky, profesionály! Mějte se krásně a užívejte si jaro, takovou zelenou, jako nyní, už po celý rok neuvidíte! ~ Zuzana Vránová, 17.5. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Poradenský seriál, 1. díl
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Poradenský seriál, 1. díl Milí čtenáři Tvůrcovských novin, po seriálu detektivním a napínavém vklouzneme na čas zase do Trocha sociálna… …ehm, tedy ne, že by to občas v tomto oboru nebylo taky napínavé, no a někdy i umět pátrat se hodí (náš sociální systém nenechá naše mozky zakrnět 🤣). Takže tady pro vás všechny, co máte rodiče, tety, strýce, prostě krátce řečeno, pro všechny, co máte potenciální seniory na péči v rodině, zde nyní mám poradenstký seriál na 4 dily… 1.díl – Jak poznáte, kdy je třeba hledat podporu pro své blízké i vně rodiny? Sepsala jsem vám tady takové body, podle kterých se můžete řídit, nebo podle nich poznat, že možná už je na čase přemýšlet o nějaké službě pro potřebné ve vaší blízkosti. A také kdy by bylo dobré se zamyslet, zda nepožádat i o nějaké pobytové zařízení, i když výhledově třeba v nejbližších dvou třech letech to ještě nebudete potřebovat. Ale pokud bydlíte blízko Prahy nebo většího města, čekací doby na tato zařízení jsou delší. Pokud neuvažujete, že byste pobytová zařízení kdy vůbec využili, stejně přemýšlejte, jak v nastalé situaci potřebnosti hodláte postupovat, např. úpravou bytu nebo výměnou bydlení za bezbariérové atd. Případně zda si nechat v pečování nějak pomoci. Tady doporučuji se poradit s odborníky na danou problematiku. Nemyslete si, že vše zastanete sami! Z vlastní zkušenosti vím, že po nějakém čase přijde únava. A pokud máte ještě nějaké další starosti v rodině nebo v práci, objeví se dříve nebo později nějaké zahlcení, nervozita atd. Je možné, pokud to jde, zapojit i rodinu, kdokoliv je ochoten pomoci, vše se počítá, i povídání, návštěva, doprovod k lékaři…, oslovte i širší rodinu nebo blízké přátele, vezměte do akce i děti, mám s tím dobré zkušenosti, nastavte si Plán péče na nějakém rodinném setkání, kde se dohodnete, jak pomáhat, a kam může přijít každý, kdo je ochoten se nějak podle svých možností zapojit! A tam, kde síly rodině nestačí, zapojte odborníky, pečovatelskou službu z okolí nebo domácí zdravotní péči, kterou předepisuje praktický lékař potřebného a je zdarma na pojišťovnu, a je možné domluvit návštěvy sester 1-3x denně. Takovému setkání říkáme odborně Rodinná konference a bývá součástí pomáhajícího nástroje v sociální oblasti tzv. Managementu péče. A nyní již k těm bodům: 🍀jste dcera/syn stárnoucích rodičů (vnučka/vnuk prarodičů)?🍀minimálně jednou týdně jim musíte s něčím pomoci? Nebo utrpěli úraz?🍀jste plně zaměstnán/na podnikáním/prací?🍀vaši blízcí senioři stále více zapomínají události z blízké minulosti (problém s krátkodobou pamětí)?🍀za poslední měsíc utrpěli jeden až dva pády?🍀přestávají být aktivní a zásadně mění své zvyky?🍀straní se společnosti a mění se jim povahové vlastnosti?🍀nepečují o sebe a ztrácí zájem o okolí?🍀dříve veselí, dnes skleslí?🍀celý den jsou v pyžamu přestože nestůňou? A tyto dny se opakují?🍀ráno začnou mluvit o tom, že dnes udělají nějakou práci a večer jí ještě ani nezačali? Pokud vaše odpovědi jsou častěji kladné, zamyslete se, zda není teď ten správný čas přemýšlet o nějakém poradenství, podpoře, péči… To je dnes zatím vše 💜🧡💜 *** ~ Zuzana Vránová, 19.4. 2025 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Ztracený dopis
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Ztracený dopis Jana šla z práce, v ruce táhla nákup a přemýšlela, co z něj rychle vykouzlí k večeři. Byl slunečný květnový den, jako mnoho dalších před tím. Neobvykle teplé počasí kolem zmrzlých mužů Jana ani nevnímala.Najednou se zastavila. Pro koho vlastně bude vařit?Skoro dospělá dcera Ivetka beztak ještě nebude doma, ta večery tráví raději se svým novým přítelem muzikantem a s jeho kamarády. Ani se jí nedivila. Co taky doma? Její táta Radim stále častěji věnoval svůj volný čas nějaké nové přítelkyni a Jana doma chodila jako tělo bez duše a neúspěšně skrývala oči zarudlé pláčem nad rozpadlým manželstvím.Manželstvím?…Vlastně už manželé dávno nebyli. Jenže o tom věděli pouze Janiny a Radimovy rodiče, Ivetce nic tenkrát neřekli, vždyť o nic nešlo. Vše bylo pouze formální, kvůli bytu… ______________________ “Janičko, měj rozum, jsme tu namačkaní jako sardinky”, naříkala její tchýně.“Rozvod bude pouze formalita a jako samoživitelka budeš mít větší šanci na přidělení bytu!”, “a pak už nikoho nebude zajímat, že v něm za čas bydlí i tvůj bývalý manžel. To se stává, že se lidé znovu podruhé vezmou.”Byla taková doba, byty byly nedostatkové zboží a matky samoživitelky měly větší šanci. I její vlastní matka přizvukovala.Radimovi se to nejdřív nelíbilo, ale matka, tchýně i Jana ho nakonec přesvědčily. A nakonec znovu nabytá svoboda se mu začala zamlouvat. To ale nikde neroztruboval. Jana chtěla bydlet bez rodičů, mít svou vlastní domáctnost, tak ji tedy má!A nová svatba? To se jaksi odložilo na později, až k tomu nikdy nedošlo.Ivetce byly tenkrát pouze čtyři roky, tak o ničem nevěděla. Byla ráda, že měli nový byt a ona svůj vlastní pokojíček. A Jana bydlela v novém bytě se svým bývalým manželem vlastně “na hromádce”.Za čas se objevila možnost postavit si svépomocí družstevní byt. Radim se jí chytil:“Bydlíme v nájmu, tohle je příležitost pořídit si vlastní byt.”Od té doby trávil Radim spoustu volného času na stavbě. A nějak samovolně z toho vyplynulo, že členem družstva se stal on. Po čase zjistila, že se Radim s rozvodem až příliš brzo skvěle vyrovnal. Jeho časté zálety už byly mezi společnými známými veřejným tajemstvím.Janě nikdo nic přímo neřekl, litovali ji, ale ona si nemohla nevšimnout jejich soustrastných pohledů.Začala se známým a kamarádům vyhýbat. Nemohla ty pohledy snést. Stále více se jí do mysli vkrádal pocit, že je Radimovi na obtíž. Stále méně a méně času trávil doma. Nakonec se někde doslechla, že prý má vážnou známost a už se tím ani netají a všude vykládá, že až jejich dcera oslaví plnoletiny, odstěhuje se.Ivetce bude osmnáct příští týden. _______________________ Odemkla dveře a zarazila se. Radim byl doma. Stála mezi dveřmi s nákupem v ruce.“Pojď dovnitř a zavři” řekl Radim a vzal jí nákup z ruky a začal ho uklízet do lednice.Stála tam jako přimrazená. To už dávno neudělal. Co se najedou změnilo? Že by se chtěl udobřit? Předčasně se zaradovala.“Co budeš večeřet?”, zeptala se. Vše vypadalo jako dříve.“Už jsem jedl, sedni si, musím ti něco říct”, přisunul k ní židli. Byl nezvykle pozorný.Jana se zarazila, něco bylo v nepořádku.“Jani, určitě se ti už doneslo, že mám novou známost. My dva už spolu stejně žijeme jen kvůli Ivetce, a ta už bude brzy plnoletá. Nejsme manželé, tak to nebude problém.”“Zapomínáš, že Ivetka neví, že jsme rozvedeni”, vyhrkla Jana a zalapala po dechu. To byl tedy ten pravý důvod Radimovy úslužnosti.“Je už velká, příští rok bude maturovat, pochopí to, sama má přece taky známost.” Byl s tímto problémem hotový hned. “A navíc bude ráda, že bude mít sourozence, čekáme totiž miminko.”Janě se zatmělo před očima. Už jen jako ve snách vyslechla, že jistě chápe, že nová přítelkyně s outěžkem potřebuje větší komfort, tudíž se tento byt musí zrekonstruovat, tudíž se ona bude muset vystěhovat. Patří přece Radimovi, sám ho stavěl a členem družstva je on.“Něco ti seženu, neboj, na ulici nezůstaneš,” řekl smířlivě a bylo vidět, jak si oddechl, že nenadává.Jana se vzpamatovala a najednou jí popadl vztek:“Tak lehké to mít nebudeš, já se tak lehce vykopnout nedám, sama jsem ti pomáhala tento byt zařizovat, a to šlo taky z mých peněz!” vykřikla, “já se odsud nevystěhuji, ta coura tu bude bydlet jen přes moji mrtvolu!”Radim se zarazil a chvíli mu trvalo, než nabyl ztracenou sebejistotu.“Zapomínáš, že já podnikám a vydělávám mnohem víc, než ty a mám tudíž i peníze na dobré právníky. Nemáš šanci soud vyhrát, buď ráda, že jsem tak velkorysý a nabízím ti jiné bydlení.”“A ty zase zapomínáš na mého strýce advokáta! Ten mi pomůže zadarmo, ještě se budeš divit!” Jana práskla dveřmi od ložnice a zamkla se. ________________________ Plynuly dny a týdny. Jana přemýšlela, co jí zbývá za možnosti. Musí něco udělat, cokoliv, aby se k ní Radim vrátil. Nakonec se rozhodla. Půjde za tou… ani na jméno jí nemohla přijít, tak ji nenáviděla. Všechno jí sebrala, Radima, rodinu, a teď ještě čeká Radimovo dítě.A co tomu řekne Ivetka. Bála se, že bude ráda za sourozence, kterého jí Jana nemohla dát. Nejdřív proto, že jí nesloužilo zdraví, a pak již Radim neměl zájem. Začne chodit do nové rodiny svého otce a ta Blanka…brr, úplně se otřásla, jak vyslovila její jméno, to bude její nová matka. Bála se, že Ivetku ztratí, sama je stará a opotřebovaná. Blanka pracovala v nemocnici, jako sestra. Jana si na ní počkala před vrátnicí, nebylo těžké si zjistit její služby. Tím také zjistila, že už jsou s Radimem manželé. Nažhavilo jí to do běla. Najednou poznala, že už není cesta zpět, a setkání s Blankou už nic nezmění.Nevadí, alespoň jí řekne, co si o ní myslí, to si za rámeček nedá!Blanka jí zahlédla pozdě a už se nedalo couvnout.“Ty couro, to není dost svobodných chlapů, že musíš krást otce od rodiny?” vykřikla Jana.“Uklidněte se paní Nováková, vždyť víte, že je to všechno jinak. Jste přece dávno rozvedeni!”Jana se přestala ovládat:“To jenom kvůli takovým, jako seš ty, se naše rodina rozpadla” křičela čím dál víc a stále více si uvědomovala beznadějnost svého jednání.A v tom zoufalství se na Blanku vrhla a začala jí fackovat. Pak se zarazila, snad si uvědomila Blančin stav. Blanka prudce oddechovala. Jana se ovládla a rychle odešla, aby neudělala ještě něco horšího.Doma se rozbrečela. Jana si utřela slzy a zavolala kamarádce Heleně. Znali se už dlouho. Byla jediná, kdo si o Radimovi nedělal iluze, znala ho
Vánoce pro kočku
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vánoce pro kočku Naše kočičí královna stárne… Projevuje se to tím, že se zdržuje více doma. Čímž je také k její smůle více na očích našim dětem. A pořád by jen spala. Stočená někde do klubíčka, má mylný pocit bezpečí. A tak je snadnou kořistí našich raubířů. Kdysi, před vánocemi, se kočka poranila na nožce, a už nebyla tak rychlá. Což se projevilo i při jejím laškování s okolními pejsky. Na Štědrý den jsme ráno uslyšeli hluk pod okny. Vyběhla jsem na balkón a uviděla pejska našeho souseda, jak drží číču za krk a soused se ji snaží svému psovi vyprostit z tlamy. Omluvně se na mne usmál a divil se, že jindy tak mrštná kočka nyní neutekla. Poslala jsem syna dolů, protože Mrněnka stála na místě a klepala se. Syn ji přinesl a postavil na zem. Nožky se jí rozjely a rozplácla se. Z nosu jí tekla krev a vypadala, že nic nevnímá. “Co tomu řekne táta? Ten to nepřežije.” strachoval se syn. Kočka vypadala, že nedožije večera. To by byly smutné vánoce! Vypadalo to na poraněnou páteř. Proběhly mi hlavou vzpomínky na události minulých dní. Jak naše číča na podzim chytila blechy, na náš boj s nimi, kdy blechy, dokazující svoje evoluční schopnosti vyhrávaly na celé čáře. Tehdy jsem poprvé v životě začala věřit, že na té Darwinově teorii asi něco bude. Prostě Horor! A těch peněz, co všechny ty přípravky stály! Šampony a spreje, dle prodavače zaručeně spolehlivé, blechám vysloveně prospívaly. Pojala jsem podezření, že koupu blechy a ne kočku. Blechy z číči padaly a po desítkách se mi vyhladovělé vrhaly na ruce, protože po koupeli přece jednomu vyhládne! Vzpomínka, na moje poštípané nohy, které vypadaly jako napadené nějakou hroznou nakažlivou chorobou, či nějakou zvláštní alergií (to ještě v době, kdy jsme netušili, že je to od blech), byla stále živá. Návštěva u lékaře byla pro mne hroznou potupou. Každý na ty moje nohy nevěřícně zíral. I moje tolerantní a zvířata milující kamarádka při pohledu na moje nohy prohlásila, že by šla kočka z domu. Šly mi hlavou vzpomínky, jak jsem deratizovala v pravidelných intervalech koberce, povlečení, oděvy, no prostě celý byt. Při této bleší epidemii byla důležitá jedna podmínka: číča nesměla do bytu, dokud nezvítězí člověk nad blechami. A při tom všem snažení bylo ještě důležité udržet v tajnosti před tatínkem složení použitých prostředků. Uznával jen bio přípravky, které ale blechy vyloženě “žraly”, a po kterých se snad ještě více rozmnožovaly. Podezřívala jsem jejich výrobce z vypočítavosti a z nekalého obchodu. To vše mi proběhlo hlavou při pohledu na zraněnou číču, které se kožich hýbal blechami. A pojala jsem podezření, že blechy to určitě přežijí. Samozřejmě, že mi jí bylo líto, ale pomyšlení, že moje nohy, konečně se uzdravující, se stanou znovu bleší potravou, mě naplňovalo zoufalstvím. Bylo totiž jasné, že číča teď ven už nemůže. Vzbudili jsme tatínka, aby rozhodl, co dál. “Asi bys s ní měl jet k veterináři”, řekla jsem a doufala, že by mohlo dojít při návštěvě doktora i na bleší téma. Slyšela jsem od kamarádky cosi o zázračné pilulce na blechy, kterou lze pořídit jedině u doktora. “Na co k veterináři”, málem se urazil manžel, a já pochopila, že hodlá kočku léčit sám. Máme doma totiž všeuměla, bagristu, kutila, sběratele a teď i nově léčitele v jedné osobě. Tatínek v sobě objevil nový potenciál a dostal znovu jasný smysl života. Cílem byla záchrana kočky. “Co myslíš, že mi veterinář řekne?! Bude ji chtít nechat utratit!” Na moji nesmělou poznámku, že kočka mele z posledního, netrpělivě odvětil: “Ty bys každýho hned vraždila!” A mne přepadl nepříjemný pocit, že následující dny nebudou jednoduché. Skutečnost byla ale mnohem horší. V našem vánočně naklizeném bytě se začaly dít věci. Kočička neudržela moč, a ani to “druhé”, a ulevovala si, kde ji napadlo. První dva dny ji manžel musel k misce nosit. Posléze, když měla světlejší chvilku a chtěla se nažrat, pomalu se přesunula k misce sama. Mezitím ale zapomněla, proč tam jde a nechápavě stála, a nehnutě na jídlo civěla. “Koukej, tady máš ňamku”, ponoukala jsem ji, ale ona jen pootočila hlavu na stranu a civěla dál. Buď se rozklepala, nebo se jí zase rozjely nožky a plácla s sebou na zem. Jednou se jí podařilo nějakým zázrakem vyškrábat na židli a strčit hlavu do talíře mojí dcery. “Jedeš!”, vykřikla jsem, ale kočka jen hloupě civěla a ani se nehnula. Dříve by už po ní zbyla jen žíznivá čára. Ovšem to byl jen začátek. „V takovém stavu ji nemohu nechat spát venku v boudě,“ usoudil manžel a přesunul bez skrupulí kočku s pelechem do ložnice. „Tady bude v bezpečí i před dětmi,“ usoudil a ložnici zamknul. Koupil větší mísu a dal do ní kočkolit. Všeho všudy tam číča udělala potřebu asi dvakrát. Ostatní pokusy končily obvykle na nějakém oblečení, které tatínkovi čirou náhodou upadlo na zem. Tu to byla košile, tu nějaký šátek a už jen scházelo, aby si začala chodit ulevovat do postele. Raději jsem z ložnice prchla do pokojíčku k dětem, a zkroušeně požádala o azyl na jedné volné posteli pod synovou palandou. Vánoční vůně našeho bytu se k mému zděšení ztrácela a z ložnice se postupně začal šířit odér zvířecích útulků. „To je hrozný smrad,“ poznamenala jsem jednou. „Co furt máš? Nic necítím!“ naštval se manžel. Mojí nadějí bylo, že se přece jen léčba zdaří a kočička se zase přesune ven. A musím říci, že manžel se snažil. Vařil bylinky, vyplachoval řvoucí kočce ústa, masíroval ji, praktikoval autopatii a různé jiné alternativní léčitelské metody…nevím, zda to pomáhalo, protože jinak kočka celý den i noc ležela a spala. Jednoho dne tatínek usoudil, že už se její stav trochu zlepšil: „Půjdeme na procházku,“ řekl. Zděsila jsem se. Vždyť u nás se procházky nepěstovaly. Jezdilo se vždy autem na nějaké „akce“. Pohlédla jsem na manžela a hned mi bylo jasné, že netouží po mojí společnosti, ale že mluví s kočičkou. Oblékl se, vzal číču do náručí a vyrazil. Za chvíli byli zpátky. „To už jste doma?“ Něco zamumlal. Vyrozuměla jsem, že číča ještě nebyla na výlet připravená. Odmítala se od páníčka hnout. Mám dojem, že ani netušila, co se po ní chce. Manžel si totiž myslel, že se bude takto venčit, jako pejsek. Pokus se nezdařil. Jednou manžel zkusil oběhnout dům a ztratit se jí, aby ji