Vánoce 2024
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Vánoce 2024 Bylo by trestuhodné nepověnovat se v tomto požehnaném čase vánoční tématice. Vím, že spousta lidí nemá vánoce rádo, ze zcela pochopitelných důvodů. Stačí nedopatřením zavítat během adventu do jakéhokoliv náhodně vybraného nákupního centra a poznáte, zač je toho vymývání mozku koledami, na které by borci z Guantanáma ještě rádi vzpomínali, hromadné srážky nákupních vozíků, litý boj o posledních 50 vek (protože se ty chlebíčky nutně musí žrát ještě další dva měsíce v kuse) a v neposlední řadě bezuzdná fackovačka kapří podkovou. Vaše drahá polovička se už ani nesnaží tvářit se při rozbalování dárků nadšeně, ostatně půlku dárků si již nakoupila sama předem a zadala vám pouze funkci baliče, a i tu jste zcela upřímně podělali. Dárečky vypadají jakoby mezitím prošly drtičkou odpadu a výbuchem továrny na izolepu. Pokud vaši popelnici nacpanou povážlivě nad limit tím zdecimovaným papírem zblikne soused, který je proaktivním členem Greenpeace, čeká vás přinejmenším linč na plně rozložitelném provaze z ekologickho zemědělství, které vypěstoval peruánský zemědělec v humánních pracovních podmínkách. Tu druhou půlku (tu od vás) si zjevně nepřála ani v nejdivočejších snech. A to jste si říkali že dvoutýdenní pobyt spojený se spaním pod širákem v Tatrách a stopování medvědů bude sranda. Zjevně není a nebude. S ní tedy rozhodně nebude. Děti napsaly do dopisu Ježíškovi samé jednoduché a snadno vyřešitelné dárky jako živého jednorožce, Tesla auto, co mění barvy podle nálady, a teleportační bránu časem. Proběhla sice myšlenka, že jim zabalíte pod stromeček patery kousavé ponožky, jako za vašeho mládí, a nazvete to teleport časem, ale těmhle fotrovským vtipům se opravdu nikdo smát nebude. A atmosféra u stromečku zhoustne víc, než vývar z kapřích hlav (nepochybný to vrchol českého kulinářského umění… tedy hned po smažené Tatrance). Někam bych mezi tyto radosti ještě přidala pořizování vánočního stromku, o kterém jste si mysleli, že ho domu dopravíte bez větších problémů skrzeva MHD, ale děti toužili po třímetrové jedli, která vás stála ledvinu a která značně odebrala životní prostor ostatním, již tak značně komprimovaným a deprimovaných spolucestujícím. Jediný, kdo se nepohnul jsou pochrupující bezdomovci na zadním sedadle. Člověk by řek, že by vánoční stromeček mohl teoreticky plnit funkci i osvěžovače vzduchu (když už je to ten stromeček, že jo), ale nikoliv. Takže si domů nesete stromeček nasáklý atmosférou vánoc a vůní lahodně zamřelé tramvaje. Když se doma v teple hezky rozvoní, dojde vám, že ho prodavač posilněný borovičkou (stylově) asi zatáhnul na černo v lese, protože vám doma začne smrdět krom „Aou de bezdomovec“ i nátěr proti ožeru lesní zvěří. Tuto drobnost by mohla vyřešit purpura nebo františek, taktéž to tradiční vánoční komodity. Zkoušeli jste někdy purpuru, určenou pro vykouření katedrály, hlavní lodě, dvou bočních lodí, ambitu a krypty, zapálit v 2+KK? Já ano. Vánoční kapr, zakoupený pak v jakémkoliv množství, stavu a skupenství má neuvěřitelnou schopnost všechno v perimetru deseti metrů pokrýt rybím slizem. Dokonce i kdyby to byly rybí prsty, budete mít rybí sliz na všech madlech šuplíku, troubě, ledničce, kuchyňské lince, na všech utěrkách a v neposlední řadě na celé sbírce porculánových sošek a betlému. Betlém je mimochodem také zásadní kapitolou. U minimálně 5/6 postaviček si není nikdo zcela jistý jejich funkcí a zastoupením v Biblickém příběhu, zato jsou si všichni zatraceně dobře vědomi jejich rasové a etnické nekorektnosti. Mezi figurkami je pak vždy propašováno během posledních x generací několik postav z lega, plastových zvířátek, hraček pro psa a mrtvá akvarijní rybička. Pokusíte-li se nenápadně odstranit z betlému fialového dinosaura, děti si toho mezi všemi 765 postavičkami zaručeně všimnou v rámci nanosekund a vaší snahu bude následovat hysterický, neutuchající pláč. To už jste rovnou mohli říct, že Ježíšek není. Počkat, řekla jsem to nahlas? Po Vánocích přichází na řadu návštěva všech doposud nezesnulých příbuzných, která zásadně obsahuje chlebíčky, které strávily poslední týden v mrholení na balkoně, 30 let starou pohádku s Petrem Nárožným, která hraje na pozadí (dost možná ve smyčce), množství vánočních světýlek, které i v pravé poledne mají slušnou šanci vyvolat epileptický záchvat a konečně cukroví, která už stihl olízat kocour Fanouš. Všechno. 3x. Někam. Já mám Vánoce ráda. Trávím je tradičně s rodiči, což je příjemná kombinace divných tradic, které tomu dodávají jisté, vskutku adventní, očekávání. Vše již odstartovalo výrobou vánočních věnců na akci překvapivě zvané „Výroba vánočních věnců“, v místním DDM. Je to akce pro matky s dětmi. S přehledem jsem nejstarší dítě. Ostatním je zhruba šest, ale letos se tam nějaký potomek pokoušel sníst šišku, takže spodní hranice pro práci s horkou tavnou pistolí zjevně není určena. Po skončení akce, si organizátoři fotí výtvory, aby je mohli prezentovat v místním tisku radničních novin, které si s propracovaností článků o Slavnosti rajčat a nových kontejnerech v ničem nezadají s Timesy. Každý rok si organizátoři fotí NAŠE věnce a moje maminka je strašně pyšná. Mám sice proti ostatním dětem náskok třiceti let, vysokoškolského výtvarného vzdělání a práce v oboru a dokážu se sama vysmrkat(!!!), ale to mojí mamince podle všeho vůbec nevadí. Naše vítězství je sladší než perníkový svařák! Právě sedím ve vlaku a mířím vstříc Vánocům na drahé Jižní Moravě a již s dojatou slzou v oku očekávám smlouvání o kapra s opilým rybářem, smlouvání o divutvorně křivý stromek s opilým lesákem, pečení zhruba 12 vánoček (protože proč ne), loupeživou výprav na jmelí do lesa s vysoce nadprůměrným výskytem divočáků, při kterém pravděpodobně zničím outdoorové oblečení v hodnotě vyšší než malé a babičku zpívající nacistické koledy, jak je dobrým zvykem. Ale to vše mne teprve čeká v tomto nadcházejícím magickém čase. S výčtem katastrof se tedy ozvu později. Čau a požehnané svátky všem. ~ Tereza Kowolowská, 21. 12. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Špačci
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Špačci Dávno jsou tomu doby, kdy se u nás na jihu Jižní Moravy předpokládalo, že čížek nepozná dobré víno, kdyby ho vypleskalo. (Jih Jižní Moravy si prosím představte tak, že pokud by Česká Republika byla teoreticky živý organismus, já bych pocházela z jeho pindíku. Taky doufám, že tuhle představu už nikdy nedostanete z hlavy). Toto píšu jako hrdá dcera svého národa, která nerozezná medailemi ověnčený Iršaj od krabicáku z večerky, ale k tomu jindy. Velká část české populace po příchodu z korporátu tráví večer tím, že jemně protáčí vonným mokem v ušlechtilých skleničkách správného tvaru, BEZ OTISKU ŠPINAVÝCH ORANGUTANÍCH PRACEK a konstatují moudra o jeho jiskrnosti ve světle zářivky, uprostřed tradiční vinařské oblasti Praha Vinohrady (neasi). Ti šťastnější pak navštíví pomyslný svatý grál vinných labužníků, Vinobraní v Mikulově nebo ve Valticích. Nenechte se mýlit, zajisté i jiné lokality mají věhlasné tradice koštu vína, ovšem tohle já znám na vlastní kůži a tak o nich můžu fundovaně polemizovat. (S přihlédnutím k tomu, že jsem člověk, který nepije alkohol, ehm). V Mikulově vypadá vinobraní jako výjev z noční můry a Dantova pekla, kdy se tisícihlavý dav snaží neušlapat sám sebe a pomalu se utápí ve vlastních tělních tekutinách z přeměny vína skrzeva ledviny a do toho všeho hrají Chinaski. Valtice to vzaly z trochu jiného konce. Valtické náměstí se promění ve výjev navozující dojem jižní Francie. Lidé sedí na kostkovaných dekách na krásném trávníku, degustují mladé víno a k němu přikusují sýry z proutěných košů a doplňují jej husími játry foie gras ze stánku, vzduch se plní vůní čerstvého perníku a za nimi se tyčí impozantní zámek a barokní kostel z rukou zkušeného architekta Giovaniho Giacoma Tencalla. Okolo další elegantně odění návštěvníci korzují a konverzují. Je to velmi krásné a idylické. A cca o pět hodin později bude opět ve všech květináčích s muškáty před dveřmi domů nablito a všechny průchody zechcány s takovou koncentrací čpavku, že by to mohlo být už potenciálně zajímavé pro těžbu chemického průmyslu. Těmto malebným scénám však předchází mnoho tvrdé práce ve vinohradě — stříhání, okopávání, chemické postřiky, opravy minitraktoru a jiné radosti. Jako dítě jsem vždycky hloubala, jak se z těch hroznů vydolují všichni ti hmyzáci, než se hrozny rozemelou a vypresují. Později jsem pochopila, že to všichni nezvládnou zavčas a dovolila bych si tvrdit, že zejména v některých ročnících bych čekala ušlechtilý bouquet vos a berušek — jemně zemitý, s tříslovinovým dozvukem na patře. Se zvířaty se dostávám k hlavnímu tématu této úvahy. Viděli jste někdy zblízka špačka? Nemám na mysli toho rozkošného ptáčka s elegantně petrolejovým zbarvením. Mám na mysli tu stvůru se špičatým zobákem, pařáty a bestiálním leskem v oku. Jejich obří hejna se vlní nad krajinou jako zlovolná morová rána, přinášející bídu, zkázu, zmar a ptačí bobky. Stává se, že stojíte v bukolické rurální krajině pozdního léta a tu se nebe zatáhne tisíci těl a štěbetání těchto zlovolných poslů zkázy zaplní vlahý vzduch. Postupně začne pršet a tedy… není to déšť. Slunce zmizí a vy doufáte, že se navrátí, stejně jako když primitivní kmeny vzývají zpátky svého slunečního boha a obětují mu extra šťavnaté děti. Pokud znáte filmovou klasiku Ptáci, tak přesně tento tísnivý pocit vzbuzují nájezdy na skromné plody vaší práce. Vinaři se jim snaží bránit výstřely do vzduchu, případě automaty, které ve vinohradě pravidelně odpalují nálože k zastrašení ptáků. Koncem babího léta se tak krajinou nesou zvuky, jež by zahanbily nejedno divoké ghetto. Náš nepřítel je však nelidskou, nezastrašitelnou a nepřemožitelnou entitou. A ty ku-vy kropenaté se ještě naučily jeden trik. Aby nebyli zavčas zpozorováni, celé hejno sedne k zemi nějaký zhruba kilometr od vinohradu… a jdou pešky, neviděni strážcem ve strážné boudě. Mimochodem, kdysi jsem taky vyfasovala hlídku před špačky. Mí ctění rodiče byli v práci a já musela sedět ve vachrlaté budce na kovových vzpěrách, patnáct metrů nad zemí, uprostřed vinohradu s řehtačkou (nechápu proč mi v šestnácti nikdo nesvěřil vzduchovku!). Měla jsem zrovna konec prázdnin a stále mi zbývalo dokončit jeden z domácích letních úkolů, v nichž se mí středoškolští pedagogové vyžívali. Přečíst Zločin a trest a vypracovat k němu text k odevzdání. Takže jsem seděla v tom pařáku, pod stříškou z rzí prožraného vlnitého plechu, s řehtačkou v ruce, vodou ze studny, která snad byla i pitná, a knížkou, která byla zhruba dvacetinou mé tělesné hmotnosti, a střídavě jsem mžourala do textu plného dramat a na obzor, odkud by se mohl blížit potenciální nepřítel. Náhle se ozvaly pode mnou hromové nadávky a já uviděla postaršího dědu, ve svetru bez knoflíků a s chlupy lezoucími z uší i zarudlého nosu, který mi začal květnatě nadávat a zaklínat mě, že se flákám a místo hlídky si čtu a ty „svině to mezitím požerou jako Rusové při osvobozování! K proklatě fikanému chování ptáků v naší lokalitě se ještě vrátím, protože jako nadšený amatérský pozorovatel přírody si toto nemůžu nechat ujít. Máme tu volavky a k nim oficiální vědecké pozorování. Všechny volavky popelavé v celém svém rozšíření výskytu jsou maniakální vraždící stroje, které sežerou všechno, co jim projde jícnem. To jak jsou tito ptáci nenasytní, dokládají pozorování, kdy se jejich, stále ještě živý, oběd občas prokouše ven z žaludku a volavce tak vypadává ven. Legendární je pak videozáznam volavky, která sežrala úhoře, který se prohlodal ven a vypadl jí z břišní dutiny. Volavka se k němu vždy neomylně skloní a sežere vypadlou rybu znovu. A znovu a znovu. Pozorování ornitologů (kteréžto můj drahý muž z nějakého záhadného důvodu považuje za nejpodezřelejší lidi pod sluncem… a až dlouho pod nimi se v pomyslném žebříčku nebezpečných lidí umisťují teroristé a televizní promotéři) z našeho kraje však mluví ještě o jiném, krajně znepokojivém chování. Volavky u nás loví, mimo jiné relativně velké savce. Králíky, lasičky a podobnou zubatou havět. A protože je taková kořist příliš velká pro pohodlné polknutí, volavka si stále se ještě mrskající se gáblík přinese k nejbližší vodě, ponoří mu hlavu pod vodu a drží ho tak dlouho, dokud se nepřestane mrskat. Pak ho polkne v celku. Pokud se ptáků ještě nebojíte, měli byste rozhodně začít. ~ Tereza Kowolowská, 16. 11. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Nákupy
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Nákupy Vždycky jsme si říkala, že bych byla ráda v tom pokusném vzorku potenciálních zákazníků, na kterých se testují reklamy. Nechci se tu vychloubat tím, že na mě reklama účinně nefunguje, pravděpodobně ano, ale když před sebou vidím leták, zajímá mě v primárně jakost papíru a v náhodné televizní reklamě automaticky zaostřuju na pozadí za radostně poskakujícími postavami kterým se pravděpodobně právě otevřela cesta k věčné nirváně prostřednictvím 120 gramů žervé. Mám nákupní návyky autistického hraboše. Jsem schopná koupit si 4x po sobě ty stejné boty, když předešlé dosloužily, pokud se chci rozšoupnout, rozmařile investuji do nového struhátka na tužky a moje duše může v klidu spočinout teprve tehdy, pokud mám doma zásobu toaletního papíru na třetí i čtvrtou světovou válku, provázenou akutní úplavicí. Taky předpokládám, že by se teoreticky na haldách toaleťáku daly pěstovat nějaké jedlé houby, takže ho prohlašuji za strategickou komoditu pro případy apokalypsy. (Sice houby nejím, ale tady jde o princip!) Co se obecně hromadění týče, mám každý podzim instinktivní nutkání zásobit se na zimu, abych jí přežila. Ano. Sice žiju v centrální Evropě, v hlavním městě a pro jistotu ještě v centru města (abych mohla každé léto brečet jak proklatě daleko je moře), ale non-stop přístup do šesti různých potravinových řetězců, asi dvaceti vietnamských večerek a jedné arabské mě dostatečně nesaturuje. Nutně potřebuji očesat u silnice planá jablka s jemným dehtovým odérem a minimálně třemi červíky na centimetr krychlový, nasbírat bednu ořechů, zpaběrkovat na poli několik klasů kukuřice (kteréžto mimochodem pražští holubi nežerou — experimentálně ověřeno opakovanými pokusy), narvat pár květů slunečnic (kdybych se doma rozhodla vyrábět olej asi, protože v obchodě stojí strašlivých šedesát kaček bratru za litr) a z nějakého neznámého důvodu potřebuji i několik kilo kaštanů, které jsou pro člověka jedovaté (o čemž jsme se jako dítě dokonale přesvědčila, stejně jako mí rodiče a potahy našeho auta). V hloubi duše naprosto přesně vím, že bych se nedočkala ani půlky února, pokud by doma nesedělo alespoň pět kilo kaštanů. Nevím, nemohla bych mít nějaké užitečnější instinkty? Třeba orientační smysl a jasné puzení přesunout se na jih, když se objeví první přízemní mrazíky a utichne hlahol podnapilých turistů v centru Prahy ve tři ráno? Ne, já mám přesně ten instinkt srnky, která sice uteče po jemném zapraskání dvoucentrimetrové větvičky, ale která ztuhne na místě, když se blíží pětitunový náklaďák. Přesně, jak to příroda chtěla. Ale zpátky k nákupům. Pokud jsem v něčem opravdu mistr, tak jsou to bizarní nákupy. Rozumějte, předměty samotné nejsou až tak mimo mísu, jinak by je neměl běžný obchodní řetězec, ale já zvládám načasování a kombinace, které zvedly nejednou obočí prodavačky znavené třicetihodinovou směnou. Právě teď jedu ve vlaku na výlet směr Bílé Karpaty a na nádraží jsem si koupila toaletní kartáč aka hajzlštětku. A nic jiného. Takže tento požehnaný kus plastu čeká týdenní cestování v krosně po našich luzích a hájích, mezi mechem, kapradím a srnkami s vlahým pohledem, než se zase vrátí zpátky do civilizace na místo učení, k hajzlíku. Ovšem cena, design a vědomí, že po návratu bude proklatě potřeba, mě donutily učinit tento pochybně strategický nákup. Za legendární považuji taky nákup dvou pytlíků dýňových semínek k výsadbě a všech pytlíku na instantní želé (odhad cca 40 litrů želé), které měli na prodejně, někdy okolo půlnoci. Želé bylo určeno na koulovačku během hudebního festivalu o dva dny později. Dřív jsem bydlela hned vedle obřího non-stop Tesca a tak jsem si byla například koupit v jednu hodinu ráno, v červnu, dva bílé jogurty a dvoje zimní sáňky (byly v akci!), které se posléze využily s přimontovanými kolečky k interesantním závodům družstev na čas. Pomyslný nákupní svatý grál drží jistý páteční večer a nákup v lékárně spočívající v krabičce léku proti bolesti hlavy, dvou baleních vyšetřovacích rukavic a pětikilového kýblu vazelíny. Tradiční výbava na hezký víkend. Mimochodem, zadání letošního podzimu je jasné (krom nákupu mnoha vánočních dárků, pro lidi, které jsem náhodou potkala před dvanácti lety ve výtahu… nebo tak něco) — tominambury , jinak také lidově „židovské brambory“. Tyhlety žluté kytky každoročně zvěstují neoblomný příchod podzimu, stejně jako ruské beranice v suvenýrshopech v centru Prahy. A jak už název napovídá, pravděpodobně jsou i poživatelné. V tento okamžik prozření, přechází můj operační systém plně pod kontrolu základních instinktů, zapíná se červená kontrolka a křičí : „pokud před zimou nepřiberem alespoň 30 kilo, chcípneme tu kámo!!!“ ~ Tereza Kowolowská, 19. 10. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Papu
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Papu Oblíbené kontroverzní téma složení stravy, ke kterému má každý co říct (a hlavně si obhájit, že právě on to dělá dobře). Dopředu vás ale musím zklamat, že nejsem žádný hejtr, takže v následujících řádcích bude proklatě málo výsměchu veganům, bezlepkářům a lidem, co nejí věci, které mají obličej. Sorry. Fascinuje mě, že žijeme ve světe s obřím rozsahem možností výběru potravin, dovážených ze všech koutů světa. Přitom dobrá třetina z nich (mým zcela laických odhadem) tu ještě před třiceti lety nebyla. A možná je to dobře, jinak by spousta z nich skončila rouhačsky zalitá v aspiku nebo v pudinku. Každý z nás si pamatuje na své „poprvé“ seznámení se s výsostně exotickou potravinou typu Nutella. Narodila jsem v létě 90, (takže mám představu, co rodiče dělali v revolučních časech roku 89) a potraviny prosakující ze západu mě tak zasáhly v tom správně vnímavém věku, kdy člověk šťouchá klackem do mrtvé krysy a čeká, co udělá. Dodnes nezapomenu na první kontakt s plastovou pet lahví. Tuším to byla Poděbradka na návštěvě u kamarádky — obřadně ukazovaná jako vzor pokroku (Ne, napít jsme se nesměly). Zbožně jsme ji obcházeli a predikovali, jaké dechberoucí pokroky v medicíně, astronautice a evoluci lidského druhu taková petka přinese. O rok později jsme našly, při hraní si u výpusti městského kanálu, skleněnou specificky tvarovanou láhev od Coca coly (jo, tenkrát bylo vrcholem Montessori výchovy nechat šestiletá děcka mlátit se kusy rákosu a koulovat se řasou u kanálu až do setmění) . Pamatujete si na film Bohové musí být šílení, kdy do křováckého kmene spadne skleněná lahev od Coca coly a celá vesnice zažívá nečekaný střet z doby kamenné s civilizací atomového věku? Tak přesně takhle to vypadlo, ale představte si místo křováků spíš děcka zakydaná od bahna. Tedy doufejme, že to bylo bahno. Dodnes je pro mě největší cestovatelský zážitek obchod s potravinami a zejména pak ulička s mléčnými výrobky. Stačí překročit hranice k sousedům a můžete objevovat nové kultury nejet etnické, ale i ty jogurtové. Z první návštěvy koloniálu si tak obvykle odnáším šest druhů bizarních kefírů, u kterých netuším, co za jízdu mě čeká. Naposled jsem se pokoušela v maďarské vesnické samoobsluze o překlad Google překladačem na složení kyšky a prý obsahovala kravské semeno. Nevím, chutnala každopádně dobře a bříško po ní bylo spokojené. Můžeme si dnes opravdu vybrat, co by potěšilo naše oko, jazyk i pajšlík a jedinými limity jsou finance, dovozci a kardiovaskulární choroby. Ale obávám se, že návrat ke kořenům už není úplně možný. Vědci dnes odhadují kolik procent stravy pračlověka bylo maso, vejce, obiloviny, ovoce… podívejme se pravdě do očí, 99,9% z toho byly hmyzáci a lepkavá žoužel, co nezdrhla, a kořínky vyryté klackem s patřičným podílem kamínků a hlíny pro lepší zažívání. Takže to buďto byla podivná kejda nelibé chuti a konzistence nebo blbě rozžvýkatelná hmota křoupající mezi zuby . Nebo obojí najednou. To, že nás evoluce obdařila chuťovými pohárky muselo být v téhle etapě vývoje lidstva opravdu zlomyslné. A myslím, že v tom nikde nefigurovalo esteticky naaranžované avokádo, chia pudink ani skinny oat milk latté a taky že by to na fotkách na instagramu opravdu nevypadalo reprezentativně. # truepaleo # jetojedlé? # smrthlademoddálenaodalšíden # novístřevníparazité-nikdynejsisám. Co se mě týče, můj drahý gentlemanský tatínek vždy říkal, že bych sežrala aj mrtvému z ucha. Nechci se vytahovat, ale zvládla jsem i ten maďarský kefír i cestování po Indonésii a dokonce i svoje vlastní vaření, takže jsem přesvědčena o tom, že mám opravdu málo zábran. Nicméně prim hraje moje kamarádka, která byla jako dítě ochotná okoštovat vše, co mělo příjemnou vůni a občas dokonce obrázek broskve nebo jiné poživatiny. Takže pokud byste náhodou nutně potřebovali vědět, jak chutná aviváž, šampón, indulona, prášek do pračky nebo jádrové mýdlo, mám pro vás člověka protřelého všemi zakázanými chutěmi drogerie. Vlastně fandím lidem, kteří se rozhodnou, že nebudou z ekologických a etických důvodů něco jíst. Všichni si stěžujeme, že nás někdo otravuje s tím, že nám musí vysvětlovat své potravinové preference a důvody k nim. Kdybych já se rozhodla proměnit svůj život v horoucí peklo, naplněné dennodenním zoufalstvím, pláčem, nářkem a akutní absencí šunčičky, taky bych se o tyto dojmy vehementně dělila! Nicméně jsem velmi přízemní bytost, ovládaná pudy, takže si odepřu vyšší cíle a nadále budu spokojeně v klidu žvýkat okoralý eidam ze dna ledničky, zatímco pralesy hoří. Mňam. ~ Tereza Kowolowská, 21. 9. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Substance
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Substance Vzhledem ke svému vízoru mě nijak zásadně nepřekvapuje, že si mě většinová společnost spojuje s užíváním ilegálních substancí. Moje dredy už dosáhly kritické délky, kdy si při zavazování boty musím dávat zatracený pozor, aby nespadly na zem a když jdu v noci čurat, první a zcela kritický pohyb po dosednutí poslepu na mísu je „odhrnout vlasy z cesty“. Pokud tedy kdokoliv shání „na brčko“ jsem jasným adeptem pro oslovení. Realita ale nemůže být dál. Celý život mám vysoce zvýšenou citlivost na léčiva a alkohol a nikdy jsme se nedostala ani k trapné cigaretě za školou v šesté třídě. Člověka už tak dost vytrestá, že po dvou malých pivíčcích skončí pod stolem. A protože jsem holka z Moravy, od mých třinácti střídám na všech společenských akcích výmluvy, že „mám antibiotika“ případně „jsem asi těhotná“. Jinak by všechny moje oslavy skončily přesně v okamžiku prvního přípitku. Schválně, kolik znáte lidí, kteří se dokáží picnout ze čtyř birelů? Když jsem se v rámci studia výšky přestěhovala na koleje v Praze, první návštěvu doma se mě starostlivá babička ptala, zdalipak už mi někdo nabízel drogy. Musela jsem jí zklamat, že mi drogy nikdo nenabízí, ale všichni je po mně chtějí. Moje škola měla na společných kolejích jen pár pokojů a zbytek převážně vyplňovala VŠE a Policejní Akademie, což znamenalo, že mi pravidelně někdo ve tři ráno ťukal na dveře a dožadoval se koupě zábavných látek za mohutného přesvědčování, že mě fakt nepráskne. Bylo velmi náročné vysvětlovat, že nejpotentnější substance v mém držení je pomerančový šumák multivitamín. I tak mám ale alkohistorku. Pár let zpátky jsem chodila s Američanem, který se rozhodl vzít mě na výlet a prezentaci svým rodičům do Ameriky. Koupili jsme letenky a vyřešili vše potřebné až na víza, o kterých mě ujišťoval, že je rozhodně nepotřebuju. Takže ráno, na Letišti Václava Havla, s třesoucími se koleny z nadcházejících dvaceti hodin v letadle a setkání s rodinou mého milého, jsem zjistila, že mě prostě nepustí do letadla, protože neexistující víza. Ještě z letiště poslal tehdejší přítel ze svého mailu žádost o moje víza a odletěl. Já se vrátila s obřím batohem a zoufalstvím v duši domů. Těch dojmů bylo najednou nějak mnoho a ztichlý byt a výhled dvou týdnů bez programu situaci nepomáhaly. Žádost o víza měla být vyřízena nejpozději do tří týdnů. Tedy jsem zavolala kamarádce a šly jsme spolu kulturně do kina a následně ještě kulturněji na drink, abych se nějak vzpamatovala. Kamarádka musela jít spát, kvůli pracovním povinnostem následujícího dne a já se vrátila do prázdného bytu, kam, aby nebyl tak prázdný, jsem po cestě koupila ještě strašlivou lahev „Tuzemáku mango“ (zde je vidět volba životem neprotřelého zoufalce, který nikdy nic nepil a nic netuší o číhajících nástrahách světa alkoholu). Láhev jsem do sebe nalila a konečně s úlevou usnula vedle stále ještě zabaleného obřího batohu. O čtyři hodiny později mi volal přítel, že mu dorazila víza a tak mi hned zabookoval let, který prý letí za tři hodiny s přestupem ve Warszavě. Měla jsem ve svém stavu velmi zásadní problém trefit se do dveří záchodu. Zatímco předchozího dne jsem byla hezká upravená holčička v šatičkách, tohle ráno jsem ve fatálním zoufalství přetáhla svetr přes pyžamo a vyrazila na letiště. Netuším, kde a jak jsme si po cestě vytiskla letenky a dopravila se na letiště, ale nějak se to stalo. Nastoupila jsem do letadla a za opakování si mantry „nesmím usnout“, jsem okamžitě usnula vedlesedícímu nebožákovi na rameni a vyslintala tam malou loužičku. Při přestupu ve Warzsavě jsem do sebe rychle naházela extra mastné škvarkové pierogy a následně usnula na koberci přímo před vstupem do mého gatu, abych náhodou nezmeškala odlet. Logika zněla: pokud mě bude muset překročit všech 200 pasažérů letadla, je tu jistá šance, že mě to snad probudí! Nasoukala jsem se s otlačeným kobercem na ksichtě do letadla a opět úspěšně opět vytuhla. Probudila mě až letuška, která trvala na tom, že jsme v cíli a že musím vystoupit. Se stále ještě slušnou hladinkou na žíle, jsme se dotrmácela na imigrační kontrolu, kde se mi pán v uniformě snažil pokládat záludné otázky ohledně důvodu mé návštěvy a já jsem mu s přehledem a mohutným škytáním vylíčila detailní rozpis otvíračky místní večerky na rožku v Nuslích. Pochopil, že takhle zoufalé jedince si teroristické organizace neberou ani na sebevražedné mise a propustil mne na slovutné území USA, stát Illinoa. (Zde vložte zvuk křiku amerického orla). V delíriu jsem se vyšoupala z letiště a spatřivší přítele a jeho drahou maminku, zmohla jsem se na pokus o elegantní zamávání, načež jsme spadla na zadní sedadlo auta a pro změnu opět (hádejte co) usnula. Následující tři hodiny jízdy autem jsem nevědomky patřičně proložila chrápáním a větry. A takto se prosím pěkně dělá nezapomenutelný první dojem. ~ Tereza Kowolowská, 17. 8. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Korporát
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Korporát Mám jednu zábavnou životní výsadu a tou je absence zkušeností s, jak by řekla moje babička, „slušnou prací“. (Rozumějte tím, práci mozkových závitů před poblikávajícím monitorem, v krajině se zátěžovým kobercem, zahrnující neomezený přistup ke kávovaru, kde nejvyšší fyzické vypětí je litý boj s kopírkou). Úspěšně jsem prošla kolečkem základní škola (s čtyřmi výtvarnými kroužky)-střední umělecká škola-vysoká umělecká škola-tetovací studio a tak mě minula nejen výuka vyplňování excelových tabulek, ale i všechny brigády vyžadující seriózní vystupování a vzhled. Jasně, pořád se ode mě chce, abych v práci neměla na triku zaschlé fleky od kečupu (ty od červené barvy a krve jsou relativně ok), ale nikdy jsem si nemusela žehlit košili, nasazovat podpatky a dmout naditý dekolt na šéfa nebo co že se to v té „slušné práci“ dělá. Setkání s tímto světem je tedy pro mě vždy průzkumem exotického prostředí, asi jako když se Livingstone probíjel za pomocí mačety džunglí, v tropické helmě, s brokovnicí přes rameno a pronásledován špatně naloženým nosorožcem. Fascinují mne třídní boje o teplotu klimatizace, popsané jogurty v ledničce i to, že v pátek můžete vyrazit do kanclu odvázaně v džínách. Mohutný zážitek jsem měla minulý rok, když jsme dostala zakázku na malování zdi zasedačky v korporátu. Jednom z těch sklobetonových gigantů, do jejichž oken s železnou pravidelností bourá drobné ptactvo a který má pravděpodobně vlastní ekosystém vědou nepoznaných breberek na mopu uklízečky Danuše. Téma zadání ve své podstatě bylo docela zajímavé, ale díky korporátní politice a schvalování šesti (?!?!?) stupňů nadřízených to skončilo oku lahodící a nikoho neurážející, apolitickou a genderově neutrální abstrakcí (já navrhovala tukany v růžových brýlích s flitry, ale nevadí). Patláním zdi zasedačky jsem strávila celý den, za poslechu intelektuální knihy Čelisti (a musím konstatovat, že manželka hlavního hrdiny byla v knižní předloze fakt rajda!). Ve vedlejší místnosti seděl zaměstananec, co měl hlídat, abych jakože neukradla nějaké citlivá data a který koukal na netflix a přežvykoval čínu. Jsem člověk, který je rád, že pošle email a zcizení dat korporátu tedy úplně nehrozí, ale docela mi lichotí, že mě někdo z takových schopností podezřívá. K mým poznatkům tedy patří, že korporát obsahuje obří dehumanizační openoffice, umělý trávník se zaparkovaným kempingovým vozem a lavičkami, prostřenými k pikniku, místnost na uklidnění, kde je tma a vysoký plyšový koberec (zde se na mohutné otáčky rozjíždí moje germofobie — co dělají vystresovaní zaměstnanci o samotě, po tmě, v extra huňatém tepichu?!?!), fejkovou kadibudku (asi humor) a volný přístup k postmixu se sodovkou tak bublinkovou, že jsem se naučila říhat nosem. Dnes, o rok později, mi přišla žádost na vymalování další místnosti (ohohohoooo). Tentokráté je to „Meditační místnost“ (rozumějte kancl klasik s barevně sladěnými polštáři ležícími na nehuňatém koberci, ležícím na zátěžovém koberci. Buddha by měl zajisté radost. Nirvána čeká hned za dvěmi kopírkami a jedním kávovarem.). Jen co jsem se při obhlídce pracoviště nadechla recyklované vzduchu klimošky, hned jsem cítila závan dobrodružství. Již vybírám kvalitní Béčkovou audioliteraturu, která se bude rozléhat po patrech opuštěného víkendového korporátu. Navíc mám připravený kvalitní pracovní úbor. Loni to byly kalhoty z bílých monterek s logem výzkumného ústavu, kterým chyběla 3/4 jedné nohavice a horní díl kamarádova pyžama (neptejte se). Letos byla babička nátlakem okolností a molu donucena protřídit skříň a já tak dostala perfektně zachovalé květinové šaty model „Hajzlbába“. A aby šaty na ramínka nebyly příliš mimo kancelářský „smart casual“ jistí to blankytně modré tričko od kamarádky s obřím nápisem „fuck the systém“. Korporáte, již vyrážím! ~ Tereza Kowolowská, 20. 7. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Cestování 0.2
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Cestování 0.2 Když vypadáte jako exot, prostě víte, že vás celníci zkontrolují. Protože s tatíčkem sdílíme stejné nadšení pro botanicko/bilogické vzorky, jsme už protřelými pašeráky barevných šutříků, kusů polámaných mušliček, divně tvarovaného klacku a rozjetého usušeného hmyzáka. A zároveň víme, že přesně nás vybere namátková letištní kontrola k inspekci zavazadel. Prozatím jsme vždycky všechno uhráli na bezelstný úsměv a zejména na silně zapáchající obsah batohu. I celníci mají pud sebezáchovy a nikomu se nechce trávit šichtu nořením se do epické haldy fusaklí, které prošly měsícem v džungli… V SANDÁLECH! K tomu všemu bych připočetla legendární flegmatismus. Když na tatínka začal na letišti zuřivě štěkat služební celnický vlčák, táta ho odbyl slovy „Čuš ty pičo“ a spokojeně pokračoval dál k našemu gatu. Pes byl zjevně zaskočen, zakuklenci s automatickými zbraněmi evidentně taky. Věřím, že natočit to a zveřejnit na sociálních sítích, můj drahý otec v kostkovaných šortkách a s šedými ponožkami v sandálech bude hvězdou všech anarchistů. Dalším maskovací tahem je strategie „zlobivá holka“. Žádné množství naškrobených bílých košil mě už nevyseká ze sekce „deviant“— což taky není nezbytně špatná strategie. Pár let nazpátek jsem letěla za kamarádkou bydlící v cizině a ta si přála ode mě mít tetování. Trabl byl v tom, že já škrt si zaplatila pouze příruční zavazadlo, které musí nutně projít rentgenem. Strojek jako takový problém není, ale jehly by se asi kontrole moc nelíbily — nic na tom, že současné jehly do rotačních strojků jsou schované v plastové cartridgi a mají asi cca 5 mm… tady ubodat tím pilota by trvalo proklatě dlouho a asi byste první odpadli vy na ukrutnou křeč v zápěstí. Nicméně když se objeví tetovací strojek, budete asi dotazování na jehly a to je trabl, kterému bylo třeba se vyhnout. Většinu vybavení jsem tedy rozprostřela do fotografické brašny spolu s nabíječkami a elektronikou a vzpomněla jsem si na to, že starší a životem protřelí tatéři se novému typu tetovacího strojku (jaký jsem měla já) posmívali, že vypadá jako dildo. Výborně! V nejbližším sex shopu jsem si vyprosila nějaké obaly od erotických hraček a strojek do toho hezky zabalila. Když můj batoh projížděl rentgenem a mně šacovali kapsy, bylo vidět, jak paní za obrazovkou skenu zpozorněla a začala dumat, co že je ten kovový podlouhlý objekt. Pak na mě hodila zkoumavý pohled a pantomimou zasignalizovala neomylně dotaz „mrdadlo?“ Já jsem nasadila ruměnec a přikývla. Dáma u skenu se zatvářila chápavě a s vševědoucím úsměvem „my holky víme“ mi popřála opravdu krásnou dovolenou. Při předposledním výletu se mnou málem spadlo letadlo (z mého osobního úhlu nepřeháním, protože došlo i na myšlenku „nechci zemřít jako panna“, ale okolo seděli jen opravdu nehezcí mongolové — pardon hoši — a letušák byl zcela určitě gay. Tak jsem si zachovala počestnost doslova i před bránou nebeskou). Takže na poslední let bylo potřeba přibalit trochu rumíku, pro povzbuzení ducha. Jenže malá originální kolkovaná placatka má větší než povolený objem tekutin a kupovat si panáky v desetitisících za nekřesťanský peníz není hodno mých židovských kořenů! Bylo tedy třeba improvizovat. S předstihem jsem zakoupila a vypotřebovala cestovní balení mýdla a nahradila sprchový gel rumem. Vše proběhlo hladce a duševní vzpruha naštěstí nebyla potřeba. V Norsku jsem pak zjistila že tuzemák smrdí jako sprcháč Extra Power eukalyptus fresh for men a nebyl to úplně lahodný bouquet . Navíc mi pak došlo, jak by se asi tvářili spolucestující v letadle, kdybych vedle nich začala pít mýdlo? Nevadí. Nedávno jsme s kamarádkou úplně omylem koupily letenky do Japonska… protože byla fakt levné, no. Zatím vše začalo tak, že nám odmítli ubytovat ve dvou hotelech s vysvětlením, že musí brát ohledy na jiné hosty a obecnou japonskou obavu z tetování, potažmo z jeho nositelů a provázanost s místní mafií a podsvětím. Následně nám navrhli alternativu, že pokud si tetování zakryjeme náplastí, snad by to šlo. Drazí přátelé, pokud si já a kamarádka taktéž, zakryjeme tetování náplastí, budou se hosté bát ne Jakuzy ale Imhotepa. Nicméně se nebojím, že by tenhle výlet byl nuda! Zůstaňte na příjmu a já se opět přihlásím s výčtem kulturních faux pass. Jo a na rum už mám nový postup — ony se totiž ve večerkách prodávají jednorázové panáky, kteréžto obvykle kupují převážně bezdomovci a láskyplně jim přezdívají „jogurty“. Kolik jogurtíků potřebujeme na dvacet hodin letu? ~ Tereza Kowolowská, 15. 6. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Cestování 0.1
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Cestování 0.1 Vypadám jako exot. Tím se nechlubím, to je čiré konstatování faktu. Ve zkratce, pro zakrytí všech tetovaček je vhodnou alternativou burka nebo potapěčský neopren a dredy mám tak dlouhé, že když jdu v noci čurat, první automatický pohyb se zavřenými oči je bravurní hák levačky, kterým odhrnu vlasy, abych si je nepočurala. To všechno korunujme tričkem s logem nějaké bizarní kapely (protože umělci se musí podporovat, víme) a na všechno hoďme letmý ošplich nesmytelných a nevypratelných barev. Tento epický celek mi vysloužil nekonečnou přízeň náboženských náborových skupin a také celníků. (Naposled minulý týden mě kousek od domu odchytila křesťanská enkláva tvrdící, že Bůh je Matka, zastoupená třemi prťavými a ukrutně roztomilými korejkami. Takhle se prosím dělá duchovní marketing. Slečny byly tak strašně kawaii, že jsem s nimi prošla komplet jejich brožuru se všemi vybranými best off biblickými citáty a jejich vysvětlivkami — neb čeština těchto dobrodružných věrozvěstek se omezila na přikyvování a chichotání. Po případ, že by mi to hihňání nestačilo, obdržela jsem i exkluzivní pozvání na čaj, pišingr a slovo Boží.) Ale zpátky k zábavným pohraničním kontrolám. S každoroční pravidelností se podívám někam za hranice (což není zas taková fuška, vzhledem k tomu, že mé drahé trvalé bydliště sídlí cca tři flusnutí od Slovensko-Rakouských hranic, prarodičstvo má za chalupou hraniční kameny Slovensko-Polského trojmezí a drahým tchýňákům dýchá na zátylek Neměcko). Nicméně mám na mysli trochu větší výlety než bohulibé víkendové „jdeme nakrmit srnky“. Obvykle se alespoň jeden výjezd koná v doprovodu mých ctěných rodičů. Ti jsou celoživotními pravověrnými trempy. Patří to k závanům hippie kultury sem, za tehdejší železnou oponu, akorát že místo míru, lásky a květin ve vlasech je to spíš ve stylu Trenčianský párok s fazulkou z konzervy v hliníkovém ešusu, celta vzor 60 jehličí a skill vystačit si s přírodním bohatstvím, pokud dojde toaleťák . Oba rodiče vypadají jako hobiti a tatínek s přibývajícími léty chytá mimikry Wericha. K tomu jsou obdařeni cestovatelským nadšením, minimální lingvistickou výbavou a naprostou absencí pudu sebezáchovy. Vždy, když někam vyrážíme, vím s jistotou, že to bude dobrodružství. Naše základní vybavení se skládá ze tří krosen (ty patřící rodičům jsou o kus starší než já a občas jim některé kožené popruhy uhryzaly myši), obří smršťovací folie a pytlů na stavební suť. Jo, přesně tak. Protože nebudete plýtvat kapesným na službu, která vám na letišti zabalí do folie zavazadlo, aby se neodřelo. (Už jsem zmiňovala židovské předky?) Ne že by na našich krosnách bylo vůbec co odřít, ale myší záškodníci občas nahlodají víru v kompaktnost celého batůžku a tak je lepší pojistit si, že z něj nebudou padat ponožky či tatranky. Takže si představte naší hobití tlupu, jak uprostřed haly libovolného mezinárodního letiště válí sudy s krosnami, po obří smršťovací folii, pak celý kokon narve do černého pytle na stavební suť a celý ten balík o velikosti, tvaru a váze mrtvé babičky nakonec korunuje zavázáním barevné mašličky z použitých vánočních stuh (abychom si přece rozlišili, který pytel s mrtvolou patří komu, že jo). Občas si představuju, co si musí myslet bezpečnostní oddělení letiště, když tohle vidí na kamerách. S železnou pravidelností se nám stává, že naše zavazadla jsou odbaveny jako neidentifikovatelný náklad mezi kočárky, invalidními vozíky, paraplaty a surfovacími prkny. Exoti na cestě za exotikou jsou připraveni zvednou kotvy. ~ pokračování příště ~ Tereza Kowolowská, 18. 5. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Portréty
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Portréty Zcela specifickou kapitolou tetovaného umča jsou portréty. Tahle disciplína skrývá mnoho zapeklitostí na zcela plochém a stoicky klidném papíře, který si nežádá v pravidelných intervalech pauzu na „cígo a čurku“ a který se bez varování neohýbá pro telefon, protože je životně nutné teď a tady udělat sexy selfíčko. I na tom papíře, potažmo plátně nebo zdi jeskyně nebo vím já, není úplně snadné pošéfovat objekt zájmu tak, aby mu nešly oči šejdrem, každé v jiné výšce, účes nevypadal jako středověké páže přepadené padoucnicí a mezery mezi zuby lícovaly, jak kdyby je vypočítával hlavní stratég intergalaktických letů v NASA. Bohužel, lidské tělo nejen že není ploché ani rovné ale není dokonce ani trochu symetrické (jak se nám snaží taktně naznačit). Co nezvládla ctěná genetika vašich vážených rodičů, částečně po*urvily dětská chodítka, vyvrtnutý kotník z klepače na koberce, zlomená noha z lyžáku, frajersky přehozený batůžek přes jedno rameno (minimálně cca 8 let ze školní docházky), šlofík na „supermana“ v místní nádražce pod vlivem lokálního výčepu… a pokud vás tohle všechno ještě zanechalo nedejbože v relativně slušném vyváženém a napřímeném stavu, pořád ještě zbývá 5/8 kancelářské židle. Jsme holt všichni křivý a občas i šišatí. A teď si drazí přátelé vezměte fotku velikosti A5 nějakého sympatického ksichtíku a obtočte si ji okolo zápěstí. Co se stalo? Krom toho, že ta dobrá duše teď vypadá jako žába přejetá Karosou, kouká se ještě k tomu každým okem jinam tak moc, že by jí vyřadili dokonce i z plemenného chovu francouzských buldočků pro přílišnou deformitu. A to je u chrochtajícího psa s excesivními větry, co říct. Z toho vyplývá, že krom precizního překreslení portrétu z fotky to chce ještě trochu fištrunk, aby daná osoba vypadala jako mongoloidní deformát z co nejméně úhlů. A to tedy doufáme, že jste si vylosovali tatéra, co má tyhlety tríčky v malíku a ne jen, že se prezentuje dechberoucí galerií prací, patřičně pofackovanou ve photoshopu a jemně doladěnou pár fotkami projektů, které ten člověk vlastně vůbec nedělal. Přicházíme k další, mozkové závity zavářející fázi a tou je volba, čí že obličej na sobě vlastně chcete mít. Jasným evergreenem jsou portréty dětí. Přátelská rada zní, počkejte, až bude mít ratolest alespoň dva, lépe tři roky. Rysy obličeje se vyjasní, o něco odstoupí kruhy pod očima, kteréžto si dítko suverénně pěstuje z bezesných nocí plných snů o krvelačných kachničkách do vany, chrup nabyde ucelenější podoby… kdo ví, třeba tam už bude i náznak slušného účesu. Miminka jsou krásná a to vaše je samozřejmě absolutně nejkrásnější, ale co snese fotka, vypadá na kůži opravu na prd — například rozpláclá hlavička robátka v peřince vypadá jako brambora. Pravda, ne všechny brambůrky z toho vyrostou, ale budeme doufat. Pak jsou tu fotky prarodičů a předků. Volba je to jistě ctnostná, ale je nezbytné být vybaven adekvátní fotodokumentací. Když mi přistane na stole rozmazaná černobílá fotka z třiceti metrů, na které nezřetelná silueta asi jakože mává a je mi sděleno, že z toho mám vytáhnout portrét pratety Edny, omladit ji o třicet let, udělat, jakože se usmívá a ty vlasy měly barvu jakoby mahagon s odlesky tizianu, začínám plakat nad tím, že ten dobrý člověk věří, že mám vybavení lepší jak FBI a CIA dohromady. Dále tu jsou filmové postavy, herci, zpěváci, sportovci a jiné idoly. Je důležité si předem ověřit, že se k těm filmům už určitě nebudou dotáčet další prznící sequely, protože vaše tetovačka sympatického hrdiny se může propadnout do horoucích pekel po tom, co se v pokračování č. 5 objeví jako postavička dobromyslného staříka v havajské košili, co má plážový bar, zachraňuje tonoucí blondýny a taky vyrábí sexuální pomůcky z kokosových ořechů a vycpaných vačic. (Mimochodem, všimli jste si, že v posledním pokračování Jurského Parku nemají dinosauři kaďáky? Takhle hluboko klesnula má, kdysi neoblíbenější franchíza. Amen.). Herci jsou ideální, jsou-li již pár dekád po smrti a neobjeví-li se tak žádný nový skandál ohledně jejich vřelých objetí malých chlapců. Stejně tak u sportovců je fajn, když už je nebude nikdo exhumovat a pátrat po dopingu. Podobná logika patří hudebním kapelám. Pokud se rozpadli před dvěmi dekádami a většina členů už si jen opaluje půlky v Karibiku a nebude mít skvělé nápady ohledně combacku, je to nejlepší. Láskyplné vzpomínky jsou vždy lepší než z fekálií uplácáná nová deska, na které největší podíl práce dalo vyfotit hvězdy tak, aby nebyly příliš vidět tři promile, nesedící zubní protéza a viagra zaměněná za prášky na srdce. Nebo si prostě počkejte, až se hvězdy samy zdiskreditují a berte je se vším všudy. Pomyslnou absolutní špičkou byla pro mě slečna (zdravím Báru), která si nechala vytetovat Charlieho Sheena s heslem „STAY POSITIVE“. Přátelé, toto je nihilismus ve vrcholné formě. U plážových osušek, triček z tržnice a tetování mě vždy zaráželo, že si někdo vybere motiv sexy ženské tváře. Asi tomu rozumím, pokud je nositelem muž a přátelsky tak upozorňuje své okolí na „ očekávaný standart“ a dost možná díky tomu bude mít smolíka, protože v okruhu 120 km se obvykle topmodelky zoufale toužící po Jaroušovi moc nevyskytují . Ale nerozumím, proč si takovýto motiv zvolí heterosexuální dáma. Není to prostě nekalá konkurence? Vždyť na sobě nosíte non stop strovnávací metr a povězme si upřímně, z tohohle srovnání by vítězně nevyšel fakt nikdo a pravděpodobně ani ta samotná modelka na fotce bez úprav ne. Já osobně na sobě žádný portrét nemám, ale tvrdím, že pokud se k tomu někdy dostanu a někam ho vmáčknu, vím přesně kdo to bude. Grga Pitič z filmu Černá kočka, bílý kocour. A k tomu citát jeho dlouholetého přítele opisující hrdinného Grgu: „Ruce má jako lopaty. Dvě řady zubů jedny zlaté, druhé obyčejné. Elegantní je jako upír!“ To je jasný favorit. A ano prosím, tetovala jsem někomu i jeho vlastní portrét pod heslem : „A keho jiného když né mňa? A krasného mňa udělaj!“ ~ Tereza Kowolowská, 20. 4. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.
Kriminál na vás!
Nakladatelství Lelkárna® Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Úvodní stránka Edice Lelkárny Příběhová edice Naučná edice Lelkárenské novinky Podpořte nás Kdo jsme Šedé eminence Spolupracující autoři Kontakt Jazyky Kriminál na vás! Každý uvědomělý důchodce v naší drahé zemi vám dosvědčí, že za jeho mladých let byli potetovaní jen kriminálníci a půlka z nich je přesvědčená, že se situace příliš nezměnila a tudíž po ulicích běhá alarmující množství jasných recidivistů (tomu ostatně odpovídá i to, co říká každý večer ve zprávách ta paní s impozantním hrudníkem v o tři čísla menší blůzce, takže JE TO PRAVDA. Zločin je všude!) Ráda bych proto tentokrát zabrousila k vězeňským tetovačkám. Hned na úvod musím prohlásit, že ne všichni profesionální tatéři jsou vzornými absolventy nedělní školy a občas skončí za mřížemi. Pašovací systém kontrabantu za mříže je i přes veškeré snahy vězeňské služby nadmíru vycizelovaný a dovnitř se tak dostane v podstatě všechno, po čem srdíčko muklovo touží, případně alespoň vhodný materiál na výrobu téhož. (To, že zamilované dámy dříve dokázaly pronést dovnitř mobil svému, zcela jistě neprávem odsouzenému Pepíkovi, skrytý v jistém tělesném otvoru, je srozumitelné. V případě dnešních smartphonu a jejich velikosti jde ale o naprosto bezprecedentní akt oddané lásky!) Tedy máme za mřížemi profi tatéra a spoustu samouků, profi barvy, profi strojky, jehly… a občas holt strojek z propisky, nohy od barbíny a holícího strojku, no… a k tomu všemu mnoho mnoho mnoho času a neukojitelnou poptávku po tabáčku, kávě a troše té lidské náklonnosti ve sprchách. Tetování je sice z hygienických důvodů zakázáno, ale nebudeme si nalhávat nic. Když si vězni dokáží vyrobit alkohol za použití jablíček od oběda, cukru a igelitky, tak zvládnou vyšvihnout i solidní kus tetovačky nepozorovaně ve frontě na oběd. Nejoblíbenějším motivem ve věznicích české provenience je pak obligátní A.C.A.B. (All cops are bastards), převzaté pravděpodobně z britského vězeňské kultury. Zábavným momentem pak je, že 70 % českých vězňů pyšnících se tímto tetováním ale netuší, co to znamená. Jejich výklad je „Ani cigán, ani Bulhar“ — což je obzvláště roztomilé u rómské části nositelů. Opravdovou specialitou je ale vkládání předmětů pod kůži penisu. Jo. Záměr je jasný, vyšší uspokojení partnerky po návratu domů… nebo taky Evžena ve sprchách, když to s tím návratem zas tak žhavé nebude. Měla jsem možnost si takový majstrštyk obhlédnout z profesionálního odstupu cca 20 cm. Aplikace je poněkud nekomfortní. Nejdříve se vezme kus alobalu a zmačká se do superpevné a co nejhladší kuličky požadované velikosti. Případně se roztopí rukojeť zubního kartáčku nad plamenem zapalovače a kulička se užmoulá z roztaveného plastu (Ještěže máme ty bezpečnostní limity na karcinogenní přísady v šampónech, HA!). Poté se nařízne ze strany kůže na pipíku, tupým nástrojem dle vlastního výběru se „vykutá“ tunýlek od řezu až k místu určení. Tunýlkem se dovnitř našťouchá připravená kulička, místo řezu se zašije nebo zalepí a všechno se to omotá a zaškrtí spoustou náplastí nebo lepící pásky, aby kulička zůstala při hojení, kde má být. Řez nesmí být přímo nad místem umístění, protože by se ránou implantát snadno proklubal zpátky na svobodu. Počká se na prohojení, případně se přidá pár dalších kusů a pak už nezbývá než doufat že Maruš doma to čekání na lásku svého života nevzdala a nekrátila si chvíle osamocení s instalatérem Fánou. I v tom případě máte ale neobyčejně nabito a můžete jí ukázat, že na vaše nově nabyté kvality a patnáct let sexuální frustrace fakt Fána nemá ani se svou příručkou 100 poloh lásky z roku 90. Navíc vás po těch letech už opravnu nerozhodí neoholené nohy. Fána nemá šanci. Určitě jste zaznamenali, že vězeňská tetování mají i svou skrytou symboliku a významy. Slza za zabití, pavučina za podvody, hvězdy na kolenou jakože „nikdy nepokleknu“, obří hákáč… no ten je asi jasnej, prostě tenhle vězeň nerad kakaovou bábovku! Problém je ale v tom, že různé země a různá nápravná zařízení mají zcela specifické výklady jednotlivých motivů. Takže to, co v Kalifornii znamená „Ozbrojené přepadení“, v Mexiku znamená „Trojnásobná vražda z vášně“ a v Rusku „Donašeč“. To může být nadmíru prekérní, dáte-li se na dráhu mezinárodního zločinu. Ne všechna tetování se dostávají zcela dobrovolně a máte-li na sobě značku něčeho, co jste reálně neudělali, může vám být tetování stejně tak nedobrovolně odstraněno. Au. Stejně tak si spoustu motivů s nechtěnými výklady můžete přinést do vězení z civilu. Třeba seskupení tří teček. Možná jste fandové filmu Predátor nebo patříte mezi fanoušky BDSM nebo vám to jen přijde roztomilé. V Jižní Americe to znamená, že jste tak trochu „Loco“, ale v těch správných krízách to značí příslušnost k čínské triádě. Jejda. Případně podané ruce, které si často z nějakého důvodu vybírají Barbershopy na vizitky, znamenají někde „brotherhood“ a jinde to, že vám nebude za obtíž dělat mamku až budou noci chladné. Dovolím si zakončit labužnickým popisem, jak se tetování vyrábí „z ničeho“ v primitivních podmínkách ruského vězení. Vezmete boty, opálíte jim podrážky plamenem pod umyvadlem. Saze nachytané na spodek umyvadla seškrábete a smícháte se slinami nebo močí tetovaného (čistější tekutinu stejně nemáte). Několik jehel svážete nití a pro snažší úchop přivážete svazek na tužku nebo příbor. Tetujete. ❤️ ~ Tereza Kowolowská, 16. 3. 2024 Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů Obchodní podmínky Zásady cookies Ochrana osobních údajů More than 2 results are available in the PRO version (This notice is only visible to admin users) Copyright © 2025 Nakladatelství Lelkárna® s.r.o.